Příběh přímo voleného papeže
Jefim Fištejn

I přes jisté vystřízlivění či možná jen zkoprnělost z průběhu a výsledků prvního českého pokusu o přímou prezidentskou volbu půvaby přímé demokracie v očích veřejnosti nebyly zásadně zpochybněny. Mnozí stále mají za to, že nedávné prezidentské volby byly spíše výkyvem než pravidlem, a že aritmetické zprůměrování názorů velkých množin lidí je schopno vygenerovat něco většího než právě jen průměr, to v lepším případě. V příkrém rozporu s tímto principem je způsob volby papeže omezeným okruhem zasvěcených – kardinálským konkláve. Slyšel jsem v žertu pronesený názor, že vzhledem k důležitosti úřadu je načase také při výběru Svatého otce uplatňovat pokrokovější metodu přímé volby.

Vtip je to dobrý, nebýt toho, že to není žádný vtip. V dějinách církve bylo všechno, včetně přímé volby papeže. Dočteme se o tom ve stěžejním díle britského historika Edwarda Gibbona Úpadek a pád Římské říše. Lateránský koncil v roce 769 sice všelidovou volbu zrušil, avšak jeho ustanovení nikdo nedbal po dalších několik staletí. Itálie v té době byla zmítána bratrovražednými válkami, v podmínkách politického vzduchoprázdna byl Řím ovládán jakousi stavovskou komunou a v úplném souladu s bazálním zákonem masového vědomí volil městský dav papeže z těch představitelů místní nobility, kteří mu více rozdávali a přesvědčivěji slibovali. Jednomu z čelních velkopanských rodů té doby zůstala tato vlastnost v podobě příjmení – Frangipani, ulamující chleba. V pozdějších dobách sice vznikla také vznešenější interpretace tohoto jména jako vztahujícího se k obřadu přijímání, leč světský výklad ho nadále pojí s rozdáváním chleba davům.

V souladu s touto pěknou tradicí podpořil římský lid v roce 955 zvolení na papežský stolec jistého Jana XII., vnoučka prominentní kurtizány Marosie. Navíc za svého syna snažně orodoval bohatý šlechtic Alberich, když umíral. Jan XII. byl vskutku povedený Svatý otec. Při zvolení mu nebylo ještě 18 let. Byl typickým reprezentantem tehdejší zlaté mládeže. "Dozvídáme se s jistou fascinací," píše uštěpačný Gibbon, "že papež Jan veřejně obcoval s římskými matronami, že v Lateránském paláci zřídil velký veřejný dům a že častá znásilňování vdov a panen bez rozdílu odrazovala poutnice od návštěvy hrobky Svatého Petra ze strachu, že během tohoto bohulibého skutku budou zneuctěny jeho nástupcem."

V té době si nárok na Itálii činil loupeživý vévoda Berengar, který řádil v okolí Říma. Z obavy před jeho spády povolal Jan XII. z Německa Sasíka Otu I., jemuž za pomoc slíbil císařskou korunu. Ota přispěchal a byl korunován císařem. Byl to zavilý teutonský panovník, který nerozuměl legraci a své poslání bral smrtelně vážně. Když seznal, jaký ve skutečnosti duchovní pastýř katolíků je, propadl trudnomyslnosti a dokonce nabádal Jana XII. přehodnotit svůj život vedený "ve světské marnosti a smilstvu". Do války s Berengarem se nicméně vypravil, zatímco papež Jan, trochu v šoku z jeho rady, jal se za zády povolaného císaře osnovat úklady proti němu společně s Berengarem. Otovi zvědové odchytili Janovy posly, císař se honem vrátil do Říma se svou soldateskou, svolal koncil, který papeže zbavil stolce. Na koncilu byl mladistvý papež obviněn z mnoha smrtelných hříchů: před očima celé veřejnosti drze prodával výnosné úřady, vysvěcoval kněze za úplatek v konírně, dopustil se incestu s vlastní matkou a neteří, v Lateránském paláci provozoval harém, své milostnice odměňoval zlatými kalichy z církevního inventáře, oslepil svého duchovního rádce otce Benedikta, vykastroval kardinála (a přivodil tak jeho smrt), podpaloval městské domy, běžně nosil za pasem meč, hrál vrhcáby o peníze vybrané od poutníků, přičemž pohansky klel a vzýval Venuši, Jupitera a jiné démony. Vatikán, jak řečeno, proměnil v jeden velký bordel.

Tím ovšem vtip zdaleka nekončí. Kvůli tomuto vynikajícímu jedinci římský lid povstal a v okamžiku, když císař Ota byl zrovna mimo město, Jan XII. se vrátil, nesen na ramenou jásajícím davem. Tentokrát musel utíkat Otou dosazený papež Lev VIII. Všem odpůrcům miláčka lidu rozkázal štáb revoluce uříznout uši a jazyky. Jediné, co zabránilo nástupci Svatého Petra vládnout dlouho a šťastně, bylo jeho chatrné zdraví podlomené namáhavým způsobem života. Jan XII. zemřel v posteli se ženou na rozsáhlou mozkovou příhodu ve věku pouhých 27 let.

Myšlenka o tom, že dav klestí cestu k moci tyranům, není nikterak originální, najdeme ji v pracích takřka každého dějepravce počínaje Diodorem Sicilským a konče Italem Francescem Guicciardinim. Dnešní populisté typu Huga Cháveze nebo Ahmadínežáda nemuseli číst Plutarcha, aby se začali chovat podle jeho maximy, že "nejběžnější a nejosvědčenější cesta k tyranii vede přes získání náklonnosti davů". Nevědí to jen politicky korektní zaslepenci.

Uložit

Uložit