Případ Fajt a Národní galerie: vysoká hra o Picassa pokračuje
Jana Dědečková

   V pátek 28. února 2014 ministr kultury Daniel Herman překvapivě potvrdil doc. Jiřího Fajta ve funkci generálního ředitele Národní galerie, i když jeho nástup proti předpokladům některých příznivců pana docenta opět oddálil a podle vyznění tiskové konference mu jistě při jednání uložil lecjaké nepříjemné podmínky. Překvapivě? Inu, jak se to vezme. Samotnou mě to nijak zvlášť nepřekvapilo, protože celá záležitost se jeví jako jednoduchá a logická. Bohužel je však znovu v sázce Národní galerie a spolu s ní tentokrát obecně otázka ochrany movitého národního kulturního dědictví, které je v soukromých rukách.

   Představte si na okamžik, že vlastníte kulturní památku, jejíž cena na světovém trhu mnohonásobně převyšuje cenu, za kterou je možné ji prodat u nás. V takovém případě z vás platný právní řád České republiky činí rukojmího. To není žádné české specifikum. S obdobným problémem se vyrovnávají v celém civilizovaném světě, nevyjímaje ani takové země, jakými jsou Německo, Francie nebo Velká Británie. Jde o typický konflikt veřejného a soukromého zájmu, který souvisí s historickým vývojem v Evropě posledních minimálně dvou set let. V některých extrémních případech, jakým je u nás například mimořádně vzácný obraz Pabla Picassa, může toto omezení vlastnického práva představovat rozdíl několika set milionů Kč v ceně.

   Na tento rozpor mezi veřejným a soukromým zájmem neexistuje jednoznačná odpověď. Všude ve světě vždy hledají přiměřené řešení případ od případu, někdy dokonce i veřejnými sbírkami na výkup toho či onoho uměleckého díla. Česká republika však nyní v tomto směru přináší zajímavou inovaci: snahu vyřešit tento problém zjevně nelegitimním obsazením postu ředitele Národní galerie. Nejnověji se nástrojem této snahy stal Daniel Herman. Pan ministr je lidovec, tak mi snad odpustí, když užiji přirovnání, že do toho spadl jak Pilát do kréda.

   Nezávidím ani trochu novopečenému ministrovi kultury, který se asi nečekaně rychle ocitl mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu to nebyl on, kdo jmenoval do čela Národní galerie člověka, který pro výkon funkce jejího generálního ředitele evidentně nemá předpoklady. Na druhou stranu je pro něj asi velmi těžké být nevděčný vůči významnému sponzorovi KDU-ČSL, v jehož zájmu je, aby měl v čele Národní galerie a na ministerstvu kultury v rozhodujících pozicích osoby vůči sobě loajální. Jde totiž o peníze – a v tomto případě o hodně peněz, možná i o několikanásobek ročního rozpočtu celé Národní galerie.


Dosavadní výkony jednoho ředitele

   Připadá mi občas až trapné znovu a znovu poukazovat na manažerské a osobnostní předpoklady doc. Jiřího Fajta pro výkon funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze. Opakování je však matka moudrosti, a tak jen v krátkosti shrnu to, co už jiní a jinde rozebrali mnohem podrobněji:

V letech 1995-1998 byl Jiří Fajt zástupcem generálního ředitele Národní galerie. Úřadování tehdejšího managementu, v němž hrál rozhodující roli triumvirát generální ředitel Martin Zlatohlávek, jeho statutární zástupce Jiří Fajt a ekonomický náměstek František Šulc, skončilo v roce 1998 vyměřením částky 68,3 mil. Kč, kterou byla Národní galerie povinna vrátit do státního rozpočtu. Jenom penále za neoprávněně použité státní dotace tehdy činilo 24,6 mil. Kč. Celkové účetní nedostatky přitom dosáhly závratné sumy přes 615 mil. Kč. Podstatnou část neoprávněně použitých prostředků představovala účelová dotace v celkové výši 44 mil. Kč, přidělená na provoz nově otevřeného Veletržního paláce, kterou však tehdejší vedení Národní galerie použilo přes veřejné protesty z velké části ve prospěch sbírky starého umění, řízené tenkrát Jiřím Fajtem.

Od 16. února do 21. května 2006 se v Obrazárně Pražského hradu uskutečnila velkolepá výstava Karel IV. - císař z Boží milosti, Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků, jejímž hlavním kurátorem byl Jiří Fajt. Celkové náklady, které Správa Pražského hradu na výstavu Karel IV. - císař z Boží milosti vynaložila, dosáhly cca 71 milionů Kč. Výnosy ze vstupného, prodeje upomínkových předmětů apod. činily přibližně tři miliony Kč. Okolo sedmi milionů Kč získali organizátoři výstavy od sponzorů. Po výstavě zbyl Správě Pražského hradu deficit ve výši cca 61 milionů Kč. Sám Jiří Fajt přitom fakturoval během přípravy výstavy Správě Pražského hradu celkem 1.982.496,- Kč, což činilo za období, na které byla jeho smlouva uzavřena, zhruba dvojnásobek tehdy obvyklé odměny vysoce kvalifikovaného kurátora.

Od 20. června do 30. září 2012 se v Galerii Středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře pod patronací hejtmana Davida Ratha uskutečnila výstava Europa Jagellonica. Její původně schválený rozpočet činil 5 mil. Kč, přičemž se počítalo s jeho zvýšením na 8 mil. Kč. Sám Jiří Fajt avizoval na tiskových konferencích v průběhu roku 2011, že výstava bude stát 25 mil. Kč, z čehož závazek veřejných rozpočtů činil nakonec 18 mil. Kč. Finální účet za výstavu však nakonec přesáhl 30 mil. Kč, z nichž 10,3 mil. Kč uhradil stát v polovině října 2012, tj. dva týdny po skončení výstavy, prostřednictvím ministerstva kultury z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa, tj. z prostředků, které obvykle slouží na pokrytí nenadálých výdajů, spojených s živelními pohromami nebo státem prohranými soudními spory. Udělení této dotace je v současnosti předmětem vyšetřování Policie České republiky.

Od roku 2000 nepracoval doc. Jiří Fajt jako kurátor ani jako manažer v žádném muzeu umění ani v jiné sbírkotvorné instituci. V Německu, kde působil vědecky a pedagogicky, se mu nepodařilo získat univerzitní profesuru.

Doc. Jiří Fajt opakovaně nesplnil závazky, které na sebe vzal jako editor, a to nejen v případě velkoryse koncipovaného projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, příručky, jejíž první tři svazky měly vyjít v roce 2012 a další v roce 2013. Do konce února 2014 nevyšel ani jediný. Výstava Europa Jagellonica skončila 30. září 2012, na její vědecký katalog čeká odborná veřejnost dosud marně.

   Říkáte si také, že člověka s podobnými výsledky může ve funkci generálního ředitele jakékoliv významné národní kulturní instituce potvrdit jenom šílenec? Daniel Herman to v pátek učinil, a přece není šílenec. Naopak: ani v nejmenším nepochybuji o tom, že má veškeré relevantní informace, které mu napovídají, že jmenování doc. Jiřího Fajta nebylo šťastným činem a že by bylo rozumnější hledat jiné řešení.

   Žádné ministrovy vznešené řeči o velkých vizích a cenných zahraničních zkušenostech nemohou zastřít skutečnost, že jmenování doc. Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie  ministryní Alenou Hanákovou proti vůli velké části odborné veřejnosti i její vlastní výběrové komise, učiněné navíc v době, kdy byla ve dvojí demisi a podle vlastních slov už čtyři dny ani neměla být v úřadě, postrádalo jakoukoliv legitimitu (ZDE). Toho si je ministr Daniel Herman nepochybně dobře vědom. Při svém pátečním prohlášení však asi neměl mnoho na vybranou, protože jeden štědrý sponzor KDU-ČSL patrně potřebuje vyřešit otázku, jak uvolnit k odpovídajícímu zpeněžení zřejmě nejcennější obraz, který je v této chvíli na území České republiky v soukromých rukou. Z veřejně dostupných indicií pak lze dovodit, že tento sponzor považuje Jiřího Fajta za součást možného řešení této otázky.


Problém císařovy perly

   Robert van Gulik kdysi napsal roztomilou detektivku z prostředí staré Číny, Císařovu perlu. Její zápletka spočívá v tom, že kdosi neznámý vlastní legendární poklad nedozírné ceny, ale nemůže jej žádným rozumným způsobem zpeněžit: císařovu perlu. Je to krásné čtení a vřele ho doporučuji. V našem příběhu hraje roli císařovy perly nevelký obraz, prvotřídní dílo Pabla Picassa z roku 1909. Drobný kvaš, označovaný jako Sedící akt a známý také jako Sedící dívka či Sedící žena s ohnutou nohou, zakoupil roku 1911 spolu s dalšími dnes slavnými obrazy český historik umění Vincenc Kramář u proslulého pařížského obchodníka s moderním uměním Daniela Henryho Kahnweilera. K významu a osudům obrazu lze zjistit podrobnosti např. ZDE. V lednu 2011 došlo k pokusu tento obraz nelegálně vyvézt. O celé záležitosti se tehdy hojně psalo v tisku, dostupná fakta jsem tehdy shrnula ZDE. Organizátor celého pokus, galerista Jan Třeštík, byl posléze za tento čin pravomocně odsouzen. Pak celá záležitost na tři roky usnula; skutečný majitel obrazu zůstal pro širší veřejnost neznámý.

Picassovu Sedící ženu vlastní firma, již ovládá Libuše Sekyrová, matka boháče Sekyry (vlevo).Letos v lednu si konečně novináři dali tu práci a pokusili se majitele Picassovy Sedící dívky vystopovat. Dostali se až k paní Libuši Sekyrové, důchodkyni a dříve učitelce v mateřské školce, ale především: matce developera Luďka Sekyry (ZDE). Pro čtenáře Blesku to možná bylo překvapení, ale pro odbornou veřejnost rozhodně ne. O Sedící dívce se mezi českými historiky umění už dávno hovoří jako o „Sekyrově Picassovi“. Nejsem právnička a nebudu tedy řešit, komu zmíněný Picasso papírově patří. Formálně je vlastnictvím firmy Interpoint se základním jměním jedno sto tisíc Kč. Vzhledem k vyjádření paní Jany Strádalové z PR oddělení společnosti Sekyra Group pro Blesk ze dne 21. ledna 2014 jím však evidentně disponuje společnost pana Luďka Sekyry.

   Jako na potvoru je to tentýž developer Luděk Sekyra, kdo sponzoruje KDU-ČSL a schází se s jejími špičkami. Navíc má přímou spojku na ministra Daniela Hermana. Tímto propojením je Jan Wolf, předseda pražské KDU-ČSL. Server Česká pozice to 5. února 2014 v článku Sekyrův muž na radnici popsal (ZDE) takto: „Blízko má developer i k dalšímu lidoveckému ministrovi Sobotkovy vlády Danielu Hermanovi. A to právě díky Wolfovi, který je poradcem ministra kultury. 'Vytvořili jsme spolu například síto na lidi, kteří se hlásili k Danielu Hermanovi na ministerstvo. Bylo potřeba vytvořit pravidla, kdo se vůbec k ministrovi může dostat,' popisuje svou dosavadní roli Wolf.“

     Je vidět, že se k Danielu Hermanovi opravdu dostávají ti správní lidé. Zato mám dojem, že se k panu ministrovi tu a tam včas nedostanou některé podstatné informace. K nim patří třeba pravidla vývozu uměleckých děl, demonstrovaná pro názornost na aktuálních případech. Kdyby tyto informace dostal včas, možná by Daniel Herman lépe a přesněji pochopil, proč majitel Picassovy Sedící dívky potřebuje mít jak loajálního ministra kultury, tak loajálního (a to víc než loajálního) ředitele Národní galerie. Vzhledem k tomu, že na osvětu není nikdy pozdě a nikdy jí není dost, dovolím si podat stručné vysvětlení sama.

     Výše zmíněný obraz je kulturní památkou. Pro trvalý vývoz uměleckého díla je zapotřebí tzv. „osvědčení k trvalému vývozu“. Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, říká v ustanovení § 2, odst. 5, v platném znění, že „osvědčení k trvalému vývozu se vydá, pokud předmět kulturní hodnoty není předmětem chráněným podle zvláštních právních předpisů, nevykazuje znaky předmětu chráněného podle zvláštního právního předpisu, ani není uveden v bodě XVII přílohy č. 1 k tomuto zákonu.“ Podle zákona tedy vývoz Picassovy Sedící dívky za účelem prodeje není možný. Galerista Jan Třeštík se v lednu 2011 pokusil nelegálně získat celnicí potvrzené osvědčení k trvalému vývozu tohoto obrazu s pomocí razítka Galerie Středočeského kraje. Nevyšlo to a Jan Třeštík byl pravomocně odsouzen. Odvolací soud sice nezrušil výrok o vině, ale odpustil mu čtyřměsíční podmíněný trest, (např. ZDE) nepochybně díky Třeštíkovým mocným ochráncům. Nyní jsme tedy zřejmě svědky pokusu o zahájení nového kola kauzy Picasso.

   Samozřejmě je jednoduché nevelký obraz fyzicky vyvézt, aniž by tomu mohl kdokoliv účinně zabránit. Jenže obraz, registrovaný v členské zemi Evropské unie jako kulturní památka a protiprávně vyvezený, je na relevantních trzích neprodejný. Při prodeji v dobré aukční síni, např. u Sotheby's, může skutečně lámat všechny rekordy, neboť kvalitní Picasso z přelomu let 1908/1909 se na trhu nevyskytuje každý rok. V takovém případě však musí být vyvezen s jasným požehnáním státu. Lze toho dosáhnout? Teoreticky ano, o praktickém precedentu nevím. Teoreticky to vyžaduje tři kroky: majitel požádá o zbavení díla statusu kulturní památky. O tom může rozhodnout pouze ministerstvo kultury, ale pokud vím, tak k tomu u movité kulturní památky přinejmenším od účinnosti citovaného zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ještě nedošlo.

   Ministerstvo potřebuje být kryto v tak závažné věci, jakou je zrušení statusu kulturní památky, názorem znaleckého ústavu. Tím je v daném případě ze zákona pouze a jedině Národní galerie v Praze. Národní galerie může na žádost ministerstva nebo majitele díla vydat expertízu, která – zjednodušeně řečeno – konstatuje, že Picassů máme ve veřejných sbírkách dost a status kulturní památky v tomto případě není nezbytný. Ministerstvo pak sejme ochranu dotyčného díla. Následné vydání vývozního povolení, tentokrát už právoplatného, je opět v kompetenci Národní galerie. Při tomto postupu se v daném případě bude jednat o jednoduchý administrativní úkon. Skutečnost, že jde o dílo, které je na českém území téměř nepřetržitě od roku 1911 a mělo významný vliv na formování českého kubismu, přitom může zůstat přehlédnuta. Je proto pochopitelné, že majitel takového díla má bytostný zájem na tom, aby měl v galerii i na ministerstvu kultury v rozhodujících pozicích „své“ lidi. Situace v České republice dosud bezprecedentní totiž vzbuzuje dojem, že jedině tak lze k jeho spokojenosti vyřešit problém, který jsem vzletně nazvala „problémem císařovy perly“.

   Mnohé indicie nasvědčují, že právě tento důvod vedl Hermanovy rádce v zákulisí k těžko zdůvodnitelnému potvrzení naprosto nelegitimně jmenovaného generálního ředitele Národní galerie ve funkci. Daniel Herman a lidé, kteří za tímto rozhodnutím stáli, však nemají sebevražedné tendence. Je evidentní, že dobře znají manažerské a ekonomické limity doc. Jiřího Fajta a snaží se ho v skrytu postavit pod účinný dohled, a to zejména ve finančních záležitostech. S tím patrně také souvisí velkorysá nabídka, kterou doc. Jiří Fajt na podzim loňského roku učinil bývalému generálnímu řediteli Národní galerie Vladimíru Röselovi. Pokud je mi známo, spekulovalo se o tom, že by Rösel formálně vykonával funkci jakéhosi programového a ve skutečnosti výkonného ředitele, zatímco by doc. Jiří Fajt jako generální ředitel instituci spíše reprezentoval a zaměřil se na realizaci vlastních kurátorských projektů. To je však velmi naivní představa.

   Veškeré dosavadní zkušenosti s doc. Jiřím Fajtem jako manažerem a kurátorem velkých výstav ukazují jednu věc: o peníze (kromě vlastních honorářů) se nestará, předpisy a stanovené limity obchází a velkoryse překračuje a pod efektivní finanční dohled se postavit nedá. Své o tom řekla například ředitelka GASKu Jana Šorfová. Na základě jejích informací Markéta Zikmundová v článku Jagellonci se prodražili, dluh „zalepí“ dotace, publikovaném ve středočeském vydání MF DNES z 29. října 2012, uvedla: „Náklady narostly proto, že Šorfová 'neuhlídala' autora výstavy Jiřího Fajta. Přivezl daleko víc děl, než podle smlouvy měl. 'Měl vystavit 180 kusů, nabízel ale víc. Seškrtala jsem seznam na 250, ale on propašoval další, takže jsme měli na výstavě nakonec 350 kusů,' vysvětlila Šorfová.“ Nesmírně předražená výstava navíc rok a půl marně čeká na svůj vědecký katalog.

   Jak jsem napsala již dříve, (ZDE) jsem přesvědčena, že Jana Šorfová udělala pro hospodárnost výstavy všechno, co mohla. Přesto náklady výstavy překročily schválený rozpočet o více než 10 mil. Kč. Vezmeme-li v úvahu, že v tomto případě byl doc. Jiří Fajt pouhým externím kurátorem, který teoreticky podléhal přísnému finančnímu dozoru ředitelky galerie, je obtížné si představit, jak ho kdokoliv bude brzdit při realizaci jeho megalomanských projektů ve chvíli, kdy bude jako ředitel státní příspěvkové organizace oprávněn přijímat závazky jménem státu. Bohužel je čím dál tím zjevnější, že jedinou a zásadní kvalifikací, kterou se doc. Jiří Fajt může vykázat pro výkon funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze, je ochota udělat pro ty, kteří mu k funkci dopomohli, takřka cokoliv. Takto loajální ovšem už nebývá ke svým nadřízeným ve státní či veřejné službě. V tomto případě by opět mohla hodně vyprávět třeba Jana Šorfová, ale nejen ona.


Další pokus o kvadraturu kruhu

   Byla bych nerada, kdyby se celá kauza kolem Národní galerie redukovala na otázku doc. Jiřího Fajta. Musím zdůraznit jednu věc: zájem majitele Picassovy Sedící dívky, ať jím je kdokoliv, je legitimní. Stát mu nařizuje ponechat nesmírně cenný obraz, který regulérně koupil za několik desítek milionů korun, v České republice a neprodat jej na světovém trhu, kde by měl šanci na jeho několikanásobné zhodnocení. Současně mu neposkytuje žádné rozumné řešení.

   Ptala jsem se několika odborníků, nakolik je toto dílo skutečně pro českou kulturu významné. Odpovědi byly jako přes kopírák: ano, jedná se o dílo, které bylo v Čechách vystaveno a zasvěceným bylo dostupné i mimo výstavní prostory celé tři roky před první světovou válkou a mělo významný vliv na vývoj české klasické moderny. Pokud je tomu skutečně tak, pak by měl český stát toto dílo od majitele vykoupit za přijatelnou cenu, tedy patrně nikoliv za cenu, které by mohlo dosáhnout na aukci, ale – řekněme – za dvojnásobek toho, co před lety na jeho získání vynaložil. Pokud toto stát nebude schopen majiteli nabídnout, pak by měl najít přiměřenou právní cestu, jak dovolit, aby obraz regulérně a po dohodě natrvalo opustil území České republiky. Jak by takový postup měl vypadat, to už je otázka pro odborníky. Vzhledem k tomu, že je tu, jak jsem již uvedla na začátku, střet soukromého a veřejného zájmu, je však ve veřejném zájmu, aby toto řešení bylo ze strany státu transparentní a dobře odůvodněné.

   Nevím, jak má vypadat dobré řešení, ale je nad slunce jasné, jak vypadat nemá. O řediteli Národní galerie nemají v zákulisí rozhodovat lidé, kteří jsou v dané věci podobným způsobem zainteresováni. Národní galerie v Čechách funguje – pod různými jmény, ale zato nepřetržitě – déle než dvě století. Je to jedna ze skutečně národních institucí, v určitém slova smyslu národní kulturní pokladnice. Dosadit kvůli vývozním povolením do jejího čela někoho, o kom panuje tolik důvodných pochybností, to je vskutku na pováženou.

   Daniel Herman v pátek potvrdil ve funkci generálního ředitele Národní galerie  člověka, majícího na kontě opakovaná manažerská selhání, která jen dosud stála české daňové poplatníky v součtů hodně přes sto milionů Kč. Člověka, který se nedokázal etablovat jako řádný univerzitní profesor ani ve svém dlouholetém působišti v Lipsku, ani v Berlíně, kde kdysi pohostinsky vyučoval. Člověka, který má za sebou v posledních letech opakovaná selhání jako editor a v případě katalogu výstavy Europa Jagellonica patrně také jako autor. Pragmatické důvody tedy čouhají za Hermanovým prohlášením jako pověstná sláma z bot. Marná je v tomto případě snaha pokoušet se je lakovat na růžovo vzletnými floskulemi o velkých vizích a cenných zahraničních zkušenostech.

   Není snadné zavděčit se doc. Jiřímu Fajtovi a jeho zájmům, a není to také bez rizika. Ministryně Alena Hanáková, která ho jmenovala do funkce, teď má co vysvětlovat policii kvůli prapodivné desetimilionové dotaci, kterou přidělila na úhradu nekrytých závazků výstavního projektu Europa Jagellonica. Jeho několikaletý ochránce a podporovatel, galerista Jan Třeštík, byl za pokus o nelegální vývoz výše zmíněného Picassova obrazu pravomocně odsouzen. Jana Šorfová se od Jiřího Fajta místo vděku dočkala pouze invektiv ve sdělovacích prostředcích, ačkoliv by ji Jiří Fajt měl vynášet do nebe za odpovědnost, kterou za něj převzala. Jiřímu Balvínovi se Jiří Fajt za nečekanou vstřícnost v srpnu loňského roku odměnil nezastíraným veřejným pohrdáním. Všimla jsem si v jeho veřejných projevech jedné věci: za všechny problémy, které byly spojeny s realizací jeho projektů, vždy mohl někdo jiný, nikdy ne on sám. Doc. Jiří Fajt je v principu dokonalý.

   Daniel Herman se až dosud vždy projevoval jako soudný a moudrý muž. Jeho páteční prohlášení této pověsti tak úplně neodpovídá. Daniel Herman je však současně exponentem politické strany, proslulé flexibilitou a schopností překvapivě řešit problémy a vyhýbat se nadměrným rizikům. Na místě doc. Jiřího Fajta bych cítila určité mrazení v zádech.


Dodatek

K tématu se samozřejmě vrátím. Chtěla bych však letos na jaře posunout referování Virtually o problematice galerií na novou kvalitativní úroveň. V minulosti mi mnozí vyčítali, že tajím identitu odborníků, kteří mi v postupně se zvyšujícím počtu ochotně odpovídali na často naivní a nezasvěcené dotazy. V letech 2010 a 2011, kdy v české odborné veřejnosti ještě panoval strach z Jiřího Fajta a jeho příznivců, to bylo pochopitelné.

Tato obava však postupem času zmizela, a tak jsem se obrátila na několik z těch, kteří mi často pomáhali, zda by byli ochotni vystoupit z anonymity. Chci postupně připravit řadu rozhovorů s významnými historiky umění na toto téma. S radostí konstatuji, že většinou neodmítli. Nehodlám dělat rozhovory prostřednictvím e-mailu, a tak to nebude úplně jednoduché, ale doufám, že první interview budu schopna připravit poměrně rychle. Ráda bych v tomto směru dosáhla vyšší rychlosti než kolegové ze serveru Artalk při redesignu svých stránek. Abych nezapomněla: začnu pochopitelně těmi, kdo nejsou zaměstnáni v Národní galerii.

Uložit

Uložit