Proč se dnes vracet ke sporu o privatizaci
Jiří Weigl

klaus.cz

V poslední době se po téměř dvaceti letech znovu v našich médiích rozvířila diskuse o privatizaci počátku let devadesátých několika rozhovory se dvěma jejími tehdejšími účastníky a organizátory Janem Stráským a Tomášem Ježkem a s akcentem na téma, které v dnešní době nahrazuje na politické scéně od prava do leva jakoukoliv politickou ideologii, tj. „korupci a rozkrádání státního majetku“. Oba tehdejší ministři, vedou se svým bývalým přítelem a premiérem Václavem Klausem jakousi podivnou válku a, plníce mediální objednávku, naznačují, že cílem privatizace bylo obohatit nezákonnými metodami určité skupiny či jednotlivce a že politika vlád, v nichž oni sami seděli, byla tomuto cíli podřízena.

Po dvaceti letech pamětníků ubývá a bylo by velmi neblahé ponechat tento nepravdivý a současnou politikou pokroucený obraz naší nedávné minulosti bez pokusu o korekci. Protože i já patřím k pamětníkům oné doby – byl jsem poradcem ministra financí a šéfem poradců předsedy vlády až do roku 1998 – myslím, že mám k tomuto tématu také co říci.

Nejprve bychom si měli připomenout základní smysl a logiku tehdejšího procesu privatizace.

Po listopadu 1989 získala naše republika politickou svobodu, ale zdědila nefunkční centrálně plánovanou ekonomiku bez centrálního plánování, které bylo atributem totalitního režimu, bylo zrušeno a žádným způsobem nebylo udržitelné. Ekonomika byla totálně postátněná v míře nebývalé kdekoliv na světě, dominoval v ní technicky a výrobně zastaralý těžký průmysl, jehož produkci odebíraly z cca 80% země komunistického bloku, které se však v té době rovněž nacházely v chaotickém období rozvalu po pádu svých totalitních režimů a nebyly schopny ani ochotny naše zboží nadále odebírat ani zaplatit. Centrálně plánovaná ekonomika jakž takž fungovala a držela pohromadě díky disciplíně, která byla vynucována represivními orgány totalitního státu a silou vedoucí úlohy komunistické strany, jejíž organizace prostupovaly hospodářství na všech úrovních. Likvidace moci obou těchto mocenských složek totalitního státu však byla základním požadavkem protikomunistické revoluce a podmínkou obnovení demokracie.

Naplněním tohoto požadavku - tj. zrušení vedoucí úlohy KSČ, vytěsnění jejích organizací z podniků a rozbití komunistické policejní mašinérie – však mělo za následek, že totálně postátněná ekonomika nebyla nejen starými, ale vůbec žádnými metodami dále řiditelná. Stát ztratil jakékoliv nástroje, jimiž mohl v ekonomice své zájmy a záměry efektivně prosazovat a bránit. Výsledkem byl chaotický stav, kdy vláda prováděla reformami na makroúrovni liberalizaci ekonomiky a pokoušela se o její stabilizaci přísnou fiskální politikou, zatímco na mikroúrovni se socialistické podniky ocitly v situaci, kdy jejich tradiční trhy a odběratelé na východě zmizeli a proti minulosti výrazně systémově oslabené centrum jim objektivně nebylo schopno najít za ně náhradu.

Podniky se tak ocitly v jakési zemi nikoho, ovládány svými dosavadními managementy a započal nevyhnutelný proces, který byl později označen jako tzv. spontánní privatizace. Spočíval v tom, že manažeři dosavadních státních podniků začali využívat počínající svobody podnikání, zakládali vedle podniků, jimž šéfovali, své soukromé obchodní společnosti a na ně převáděli lukrativní majetek, aktiva, výroby či vývozní teritoria ke škodě státního majetku. Cestou represe nebyl tento proces ve svobodu uctívající společnosti zastavitelný.

Bylo evidentní, že tržní ekonomika, jež byla cílem transformace, nemůže vzniknout pouze účinkem liberalizačních reforem na mikroúrovni, ale že musí být maximálně rychle doprovázena i systémovou privatizací, která vytvoří skutečné tržní subjekty schopné reagovat na signály liberalizovaného trhu a která přeruší a ukončí rozjíždějící se proces masové spontánní privatizace, tj. masového rozkrádání majetku státních podniků jejich dosavadními komunistickými managementy.

Poté, kdy proces ekonomické transformace byl ukončen, se objevily názory, přežívající a opakované doposud, že masová privatizace byla uskutečněna předčasně, že nejdříve měl být vytvořen dokonalý právní rámec, který by předem eliminoval možnost některých excesů, které se později vyskytly, a že reformátoři v čele s Václavem Klausem toto neučinili záměrně, neboť chtěli takzvaně „zhasnout“ proto, aby se vyvolení mohli nelegálně obohatit.

Podobná tvrzení lze skutečně vypouštět a opakovat pouze ex post a za podmínky společenského zapomínání reálií oné doby. Čekat na dokonalý právní rámec znamenalo neprivatizovat vůbec a nechat socialistické podniky totálně rozkrást. Tak tomu bylo v řadě zemí na východ od nás, kde se žádného skvělého právního rámce nedočkali dodnes, zato rozval rozkradené ekonomiky byl totální a spontánně vzniklé oligarchické struktury všemocné. Luxus možnosti převzetí dokonalého právního rámce měla naopak bývalá NDR, avšak ani ten nezabránil rozkladu a vyrabování jejích firem a dlouholetému hospodářskému propadu. Navíc, tato alternativa byla v našich podmínkách čistě akademická. Nikdo nebyl schopen v celé komplexnosti plánovat a dirigovat další vývoj. Celý proces transformace byl natolik unikátní, že vzory ze Západu platily pouze cílově. Nikdo neměl hotový recept, jakými konkrétními cestami k těmto cílům dospět. Rady západních expertů, kteří se k nám po stovkách valili, byly z velké části k ničemu, protože jejich zkušenosti vycházely ze zcela nesrovnatelné situace zralých vyspělých trhů a o bankrotující postkomunistické ekonomice, společnosti a jejich problémech nevěděli vůbec nic. Dobré zákony, vycházející z tehdejší reality a schopné ekonomiku a společnost bezbolestně převést do stádia vyspělého západního kapitalismu prostě nikdo napsat nemohl a zdá se podle zkušeností s prací současné legislativy, že to neumí u nás dodnes. Proto jsou ataky tohoto typu na Václava Klause a jeho okolí, kteří se nebáli vzít na sebe odpovědnost a reformy spustit a provést, skutečně nefér.

Systémová privatizace byla vlastním základem a obsahem transformace ekonomiky a společnosti, který dal novému systému skutečný obsah. Dokončení privatizace znamenalo definitivní rozchod se starým režimem, znamenalo, že polistopadové změny jsou definitivní a nezvratné. Byl to proces, který dokázal dát tisícům firem a majetků u nás během cca 3 let konkrétní soukromé vlastníky, odříznout je tak od státu, zásadně zkrátit jejich vyčkávací agónii. Privatizací vzniklé soukromé firmy byly hozeny do vody a bylo už na nich a jejich vlastnících, zda a jak dokážou v nových podmínkách plavat. Byla to jediná šance pro ony tisíce firem. Namyšlená tvrzení neúspěšných levicových politiků té doby, že urychlená masová privatizace byla chybou, že oni, ti nikdy nevyzkoušení mistři světa, by byli bývali schopni, kdyby je od toho tenkrát ten zlý Klaus neodstrčil, každé firmičce nalézt renomovaného západního investora, jsou směšná a je s podivem jak stále přežívají a jsou znovu a znovu opakována.

Ano, pro část firem existovali zahraniční zájemci a podařilo se je nalézt. Symbolem úspěchu této cesty je dnešní Škoda-Auto, prodaná německému koncernu VW. Existují desítky dalších podobných úspěšných privatizací do rukou zahraničního kapitálu. Existují však rovněž desítky neúspěšných případů. Zájemci ze zahraničí rozhodně neexistovali pro drtivou většinu našich firem, proto přímý prodej zahraničním investorům nikdy nebyl a nemohl být reálnou alternativou domácí privatizaci českým subjektům. To, že se tak dnes tváří někteří klíčoví tehdejší protagonisté procesu privatizace, jako je Tomáš Ježek, je smutné.

Dnes se tedy privatizace podniků zahraničním investorům oslavuje a staví do protikladu k tzv. české cestě, prý Klausově prioritě, která byla prý cestou korupční. Odtud se pak odvozuje, že všichni čeští podnikatelé, kteří jsou spojeni s dobou privatizace jsou nějak a priori podezřelí, pokud nejsou přímo zločinci a kmotry. Médii hýbou znovu otevírané privatizační kauzy let devadesátých a policie, soudy a státní zástupci se po bezmála dvaceti letech snaží vyčíslovat, o kolik vyšší hodnotu měl tehdy v devadesátých letech státní podíl ve firmě X, než kolik za něj zaplatila firma Y. Veřejnost je médii utvrzována na základě toho v pocitu, že vše u nás je od počátku zlodějna a většina českých podnikatelů zločinci.

Nikdo se však neptá, jakou cenu platili za státní podíly zahraniční investoři, zda jejich skutečná hodnota nebyla násobně větší, státní zástupci nekonají, mezinárodní zatykače se nevydávají. A přitom třeba pouze české banky, které stát prakticky zdarma předal zahraničním vlastníkům, dnes vytvářejí ¾ zisku celých nadnárodních mateřských finančních skupin.

Abychom byli schopni tyto otázky reálně posuzovat, měli bychom se nejprve zamyslet nad cílem systémové privatizace 90. let. Touto privatizací se stát nesnažil vytvořit nové, spolehlivé investiční příležitosti pro občany a firmy. Cílem státu bylo dát tisícům státních podniků, firem a majetků, v nichž pracovaly milióny občanů, konkrétní vlastníky, a to v co nejkratší době. Bylo evidentní, že v zemi, kde obyvatelstvo nedisponuje žádnými významnými úsporami, kde neexistuje kapitálový trh a do níž se ve velkém nevalí zahraniční kapitál, bude muset proběhnout privatizace netradičními metodami. Současně bylo evidentní, že po 40 letech komunismu, kdy se veřejnosti stále vtloukalo do hlavy, že továrny a podniky patří všem, nelze z procesu privatizace širokou veřejnost vyloučit. Pro legitimitu celého procesu v očích veřejnosti bylo nezbytné zajistit, aby každý občan měl možnost se procesu privatizace zúčastnit. Rovněž si, myslím, není v žádné zemi únosné, aby vláda vyloučila z procesu privatizace vlastní občany, majetek předat cizincům a občany nechala být ve vlastní zemi pouze námezdní silou. Tyto požadavky řešila idea kupónové privatizace.

Kupónová privatizace byla a zůstala nejviditelnějším fenoménem české privatizace a transformace a jako taková se stala i předmětem a obětí politicky motivovaných dezinterpretací. Dnes se někteří snaží vytvářet dojem, že existoval boj koncepcí, tj. mezi privatizací zahraničnímu kapitálu, který vytvářel Škody-Auto, a mezi Klausem prosazovanou kupónovou privatizací, která skončila vykradenými Harvardskými a jinými fondy. Tak tomu ale v realitě vůbec nebylo.

Proces privatizace probíhal zjednodušeně takto – každý státní podnik byl povinen zpracovat na sebe svůj privatizační projekt, tj. návrh vládě, jakým způsobem má být privatizován. Mohl navrhnout např. prodej celého podniku nebo jeho části zahraničnímu nebo domácímu investorovi, mohl navrhnout privatizaci kupónovou metodou, mohl navrhnout prodej managementu atd., nebo kombinaci některých nebo všech těchto metod. A kdokoliv další mohl navrhnout na tento podnik nebo jeho část privatizační projekt konkurenční. Tyto projekty byly předloženy ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a to z nich vybralo jeden a doporučilo jej vládě ke schválení. Poté pak Fond národního majetku privatizaci v souladu se schváleným privatizačním projektem zrealizoval.

V reálu to znamenalo, že velká většina privatizací byla kombinací výše uvedených metod, v nichž kupónová privatizace sehrávala důležitou úlohu jakési výplně, která umožnila odstátnit celou firmu a současně nenutila přímého investora kupovat více než kontrolní balík.

V kupónové privatizaci občané neinvestovali vlastní úspory. Stát pro tento účel vytvořil zvláštní investiční peníze, tzv. kupónové vouchery, které všem dospělým občanům rozdal za nominální cenu 1000 Kč. Za tyto vouchery mohli v jednotlivých vlnách a kolech kupónové privatizace občané nakupovat akcie privatizovaných firem. Cena akcií se vytvářela prostřednictví postupných elektronických aukcí, jimiž se vyrovnávala poptávka a nabídka. Odhadnout cenu akcií tisíců nabízených firem standardními oceňovacími metodami nebylo v tehdejší situaci možné. Svým způsobem byla kupónová privatizace příležitost, v níž občané riskovali pouze vložených tisíc korun za příděl kupónových voucherů a získat mohli násobky této investice. Jak se budou ceny nabytých akcií a vůbec celý proces dále vyvíjet však v době jeho spuštění nikdo s určitostí vědět nemohl.

Neočekávaným fenoménem, který celý proces kupónové privatizace zásadně ovlivnil, byl vznik institucí kolektivního investování – investičních privatizačních společností a fondů. Při přípravě kupónové privatizace se její tvůrci snažili - jak bylo výše uvedeno - o maximální participaci občanů. Současně bylo jasné, že většina z nich se v celé problematice není schopna orientovat, že pojmy jako akcie, kapitálový trh, kursy, dividendy atd., stejně tak jako profil nabízených firem jsou řadě občanů nesrozumitelné. Proto se tehdejší vláda obrátila na velké banky, aby pro ty, kteří nechtějí své vouchery investovat sami přímo do konkrétních akcií, vytvořily investiční fondy. Převrat v celém procesu však vyvolaly privátní Harvardské investiční fondy, které příslibem desetinásobku za vloženou investici přilákaly do celého procesu velkou většinu dospělé populace.

Jak již bylo řečeno, smyslem privatizace, i kupónové, bylo nalézt pro privatizované podniky konkrétního vlastníka. Předpokládalo se proto, že i investiční privatizační fondy použijí svěřených kupónů k získání významných podílů v konkrétních firmách, které budou pak vlastnicky ovládat a řídit. To se však nestalo. Pod vlivem všudypřítomných západních poradců se prosadila představa, že s kupónovou privatizací spojené kolektivní investování se má u nás řídit stejnými principy jako kolektivní investování na Západě, kde státní regulace omezuje riziko pro investory. Byly přijaty zákonné úpravy, která našim investičním privatizačním fondům, které se staly hlavními subjekty kupónové privatizace, zamezily nabývat kontrolní balíky v privatizovaných společnostech a hrát roli aktivních vlastníků a přeměnily je v pasivní správce kupónových portfólií. Vznikly nezvládnutelné konglomeráty, jejichž cílem bylo nikoliv řízení podniků, ale optimalizace portfolia. Privatizovaným podnikům díky tomuto vnucenému pojetí, které bylo v rozporu se smyslem privatizace, nepřinesly nic - ani kapitál, ani vlastnické chování.

Nakonec tyto zbytečné sterilní entity skončily tak, jak nevyhnutelně skončit musely a soudní dohry má tento nešťastný posun dodnes. Tvrdím však, že kupónová privatizace v podmínkách, v jakých probíhala a způsobem jakým probíhala, nebyla standardním procesem kolektivního investování, ale spíše procesem podobným hře nebo loterii, v níž každý ztratil maximálně 1000 Kč, které reálně vložil. Proto porovnáme-li celou ságu o okradených účastnících kupónové privatizace např. s osudem dnešních klientů kyperských nebo islandských bank, kteří o své skutečné úspory rozhodnutím vlád přicházejí, začneme vidět svět ve zcela jiné perspektivě.

Zásadní systémová změna, kterou privatizace přinesla, se nemohla uskutečnit bez participace finančního sektoru. V rovnostářském komunistickém režimu neexistovaly u nikoho významnější soukromé úspory, které by umožnily nákup privatizovaného majetku. Novodobý český kapitalismus musel proto vzniknout na úvěr. A to v situaci, kdy skutečné komerční bankovnictví vzniklo pár měsíců před tím. Nově vzniklé komerční banky zdědily po bývalé monopolní SBČS úvěrová portfolia a klienty - bývalé socialistické státní podniky toho času v předprivatizační agónii. Nemohly si stanovit západní kritéria obezřetného financování, v jejímž důsledku by musely přestat ekonomiku financovat, nechat podniky zbankrotovat a milióny zaměstnanců vyhodit na dlažbu. Nemohly odepsat stovky miliard starých podnikových dluhů, protože neměly proti čemu.

Jedním z nejpodlejších výmyslů, který byl kdysi vysloven a stále přežívá bezmyšlenkovitě opakován politiky, novináři a dokonce i některými ekonomy, je tvrzení o Klausově „bankovním socialismu“, kdy banky prý byly politicky nuceny financovat ztrátové firmy a privatizátory. Veřejnosti se přitom podsouvá absurdní nesmysl, který ale má platit jenom u nás, že správná a odpovědná banka klienta v potížích nechá okamžitě zbankrotovat. To má údajně všestranně oblažující účinky a u nás se to pod zločinným tlakem Klause nedělo. Opak je pravdou, problém každého dlužníka je v první řadě problémem banky, která se snaží mu pomoci problém řešit. Bankrot je až poslední, extrémní varianta, která nese pro banku nevyhnutelné ztráty.

Dnes, kdy náš zářný vzor eurozóna pod finanční a bankovní krizí, nemovitostními bublinami atd. praská ve švech, poté co jsme viděli Lehman Bros. a důsledky jejich pádu, stejně jako chování vlád zemí, k nimž naši „odborníci“ vzhlíží, bychom snad mohli vědět, jak to bylo s „bankovním socialismem“ u nás. Banky prostě mohou být tak jen tak dobré či špatné, jako je ekonomika, v níž působí. Nelze usilovat o banky lepší než jsou jejich klienti.

To učinila ČNB na konci devadesátých let a nesmyslným zpřísněním bankovní regulace a urychleným zaváděním mezinárodních standardů obezřetného podnikání vytvořila uměle desítky miliard účetních ztrát v bilancích českých bank a Zemanova vláda je pak pod takto vyvolaným tlakem předávala téměř zdarma zahraničním vlastníkům a ještě jim nesmyslně nalila miliardy z Konsolidační agentury.

Proces systémové privatizace, který proběhl na počátku devadesátých let byl unikátní. Neexistovaly pro něj žádné vzory, byl experimentem a intelektuálním dobrodružstvím a po dvaceti letech můžeme říci, že s dobrým koncem. Máme vyspělou a konkurenceschopnou ekonomiku, vyvážíme na nejvyspělejší trhy, státní finance i nezaměstnanost jsou v dnešní Evropě na komfortní úrovni, lidé nepřišli o úspory, nemusejí utíkat za prací do zahraničí, jako je tomu všude kolem nás. Zkouškami historie dosud procházíme relativně úspěšně. Předpoklad pro to vytvořila transformace počátku devadesátých let. Myslím, že na ni můžeme být pyšni, nikoliv ji neustále masochisticky hanit nebo věřit těm, kteří sami nikdy nic neudělali. Pravdu by měli říkat alespoň ti, kteří u toho byli.

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause, Dnešní polemika o včerejší privatizaci, 29. května 2013

jak to bylo s tou

jak to bylo s tou privatizací?kdo nám stále lže?jsou to socialisti a komunisti s podporou bývalých členů STB?
čti o kup.privatizace.

Ajjj... Když jsem viděl slovo

Ajjj...
Když jsem viděl slovo "dacani", čekal jsem něco takovéhleho:
http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-milos-zeman/vyb...

máte naprostou pravdu pane

máte naprostou pravdu pane Weigl, nač se dnes k tomu vracet.....zklamaní pitomci budou nadávat pořád stejně a nejvíc ti, kterým bylo líto, či zatěžko, vůbec těch 1000,-Kč investovat!!! A navíc, já už jsem svůj výtěžek ( bylo to ca. 360 tis. Kč) stejně utratil.
Po prvém kole, to bylo za auto......a po druhém, pro změnu, zase za auto......

PS. ...zapomněl jste věnovat ve svém závěru, upřímné poděkování nás všech, panu Viktoru Koženému......bez kterého by se to celé možná vůbec nerozeběhlo??!! Takže díky a pozdrav na Bahamy.

90. léta jsou passé a rozumní

90. léta jsou passé a rozumní lidé chápou, že v tehdejší době se excesům nebylo možné vyhnout. Dnes jde o jinou kruciální otázku.
Jestli totiž ten princip hurá privatizace nezůstal v jejích nositelích a následovnících dodnes a do jaké míry ovlivňuje náš dnešek, 14 let po letech 90.
Jestli totiž většina našich největších bohatců nabyla majetek v podstatě proto, že se nebáli krást, pak celá česká společnost nemá žádnou skutečnou elitu, její elita je v podstatě zlodějská. A manýry zlodějů ji prostupují skrz naskrz.
A obrázek dnešní české společnosti by tomu silně nasvědčoval. Prostě se krade od Hradní kanceláře až po taxikáře.
Ptát se na původ této mizérie je více než smysluplné, bez odpovědi se jaksi nedá jít dál. Rádi byste to zametli pod koberec, ale ono to nejde.
A je otázka, zda se skutečně muselo jít touto cestou, či si jen dějinná nutnost našla lidi s pochybnou morálkou "jé, to je hezké péro", neboť svinění tzv. pravdoláskařů má také svůj původ v těchto hodně otrlých kruzích.

Ono to v podstatě fungovalo

Ono to v podstatě fungovalo vždy stejně. Ti nejhorší parchanti ovládli své současníky, zotročili si je a zneužívali, v průběhu času se z jimi založených rodů staly významné vážené rodiny s dlouhou tradicí, potomci měli možnosti se zušlechťovat. Tím neříkám, že tak začaly všechny významné rody, mnoho jich ale takhle nekale určitě vzniklo.

Moh byste jmenovat, že jo?

Moh byste jmenovat, že jo? :-)

No, povídá se leccos :-) Ale

No, povídá se leccos :-)
Ale K.H.Borovský byl takový kýčovitý underground artist, neradno mu moc věřit...

-

-

Skvělý a zcela přesně

Skvělý a zcela přesně vystihující text. K výtce je snad jen to, že vlivem unfair politického zápolení za zásadního vlivu médií převládl ve veřejnosti záporný vztah k transformaci, který kromě několika akterů kolem Klause nebyl dostatečně odbornými kruhy v celé souvislosti obhajován, ba naopak, na detailech zpochybňován.
Tento stav s masírováním občanů levicovými politiky a žurnalisty trvá dodnes a už nikdy to nebude jinak. Nezmění to ani budoucí historie, která je vždy zcela subjektivním názorem historika (nejen v tomto případě), zvláště když nikdo nemůže objektivně zhodnotit realitu porovnáváním se spekulativní možností "co by bylo, kdyby..."
A k tomu ten T. Ježek, který když po krátkou dobu převládal Dybův názor, že jsme ekonomickým postsocialistickým tygrem se pasovával do role otce transformace, aby př pozdější převládající i neobjektivní kritice otočil a házel vše na Klause, že on, Ježek, by to dělal jinak. I včetně té fámy o zhasnutí světel, aby se mohlo vše rozkrást.

Stojí za to, koupit si celý

Stojí za to, koupit si celý sborníček CEP/IVK
Dnešní polemika o včerejší privatizaci

Právě toto téma nepovažuji za

Právě toto téma nepovažuji za válku minulou. Jedná se o velice aktuální převrat myšlení, který v posledních letech probíhá pod tlakem socialistů a jiné verbeže, usídlené kam se člověk podívá.
Jde o zakormidlování zpět do nesvobody. Možná do blahobytu materielního, "trvale udržitelného", ale do bídy ducha.

Místní hayekal, kromě

Místní hayekal, kromě neznalosti a nepochopení filosofie a ekonomie, netuší nic ani o situaci v českém školství. Podstatná část (netvrdím, že většina) učitelů je rozumných a učí věci, za kterými si mohou stát. Bohužel, z MŠMT a nejrůznějších parazitických institucí se stále valí příval zeleného slizu a další kokotiny, o kterých si rozumní učitelé myslí svoje a nepropagují je. Ale málokterý rozumný učitel si troufne aktivně se těm svinstvům postavit (jde totiž o existenci), a pomatení blbečkové mají zelenou. ////

___________________________________________________________________________________