Pronásledovatelka „justiční mafie“ podpořila Pavla Tykače
Zdeněk Jemelík

Exprokurátorka Marie Benešová, ministryně nespravedlnosti v demisi, vykonávající až dosud svůj úřad téměř neviditelně, před vypršenim mandátu vyvolala rozruch tím, že vydala dvě stížnosti pro porušení zákona, týkající se trestního stíhání  miliardáře Pavla Tykače kvůli jeho údajné účasti na vytunelování CS Fondů.

30. prosince 2013 to byla  stížnost ve prospěch  obviněného. Pokud jí Nejvyšší soud ČR vyhoví, z důvodu promlčení nebude již nikdy možné stíhat jej v této věci. Druhou stížnost podala 6. ledna 2014 v neprospěch Pavla Tykače proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti zadržení části jeho majetku z důvodu podezření, že jeho původ je v obohacení na úkor CS Fondů.  

V Právu ji za to 8. ledna 2014 znectil Jiří Hardoš .

Obě stížnosti jsou dostupné na internetových stránkách ministerstva. Jsou samozřejmě anonymizované.

Stížností ve prospěch Pavla Tykače paní ministryně napadla usnesení Vrchního soudu v Praze, který zrušil jednak rozhodnutí Městského soudu v Praze o nepovolení obnovy procesu proti panu obviněnému kvůli jeho podílu na vytunelování CS Fondů, dále zastavení jeho trestního stíhání státním zástupcem. Své rozhodnutí vysvětlila zájmem na právní čistotě řízení, v kterém dle jejího zjištění došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.

Námitka proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které paní exprokurátorka napadá, je formalistická až do nesmyslnosti : soud nepoužil jako důkaz znalecké posudky, obstarané obhajobou, které sice byly na podatelnu soudu doručeny ráno v den neveřejného  zasedání senátu, ale do rukou soudců se dostaly až po vydání rozhodnutí. Podle paní ministryně tím vznikla objektivní vada řízení, jejíž tíži nemůže nést obviněný, a to i přesto, že důkazní listiny měl k disposici již dříve, tedy mohl je dodat včas. Podle mého laického názoru lze proti tomu namítnout, že platí nevratná procesní lhůta pro podání stížnosti a doplňování podání je sice možné, nikoli však donekonečna. Okamžikem, kdy předseda senátu vyhlásí ukončení dokazování, spadla klec. Je chybou obviněného, že se s předložením důkazů loudal. Soud musí mít čas před zasedáním důkazy prostudovat.

Jsem si jist, že mezi desítkami zamítnutých podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona bych našel jiné, s daleko vážnějšími „objektivními vadami řízení“, u nichž Marie Benešová takový smysl pro právní čistotu neprojevila. Co kromě prospěchu Pavla Tykače neúnavná pronásledovatelka „justiční mafie“ sledovala touto podivnou stížností pro porušení zákona, je skutečně záhada.

Další stížnost pro porušení zákona v kauze CS fondů podala Marie Benešová na návrh Nejvyššího státního zastupitelství ČR, tentokrát v neprospěch Pavla Tykače. Domáhá se jí zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nepřípustnosti blokace jeho majetku. K rozhodnutí ji vedl poznatek, že „se obviněný podílel na protiprávním jednání, v jehož důsledku se obohatil o určité finanční prostředky.“

Je pozoruhodné, že vědomí protiprávnosti jednání a obohacení ji neodvedlo od záměru podat stížnost ve prospěch obviněného. Ministr má podle trestního řádu právo podat stížnost pro porušení zákona, nikoli povinnost: tímto vysvětlením úředníci ministerstva s oblibou odmítají žádosti „sprostých obviněných“ o pomoc proti justiční svévoli.

Stížnost obsahuje přehledný popis „technologie“ vytunelování CS Fondů, výčet argumentů Vrchního soudu v Praze v neprospěch zajištění majetku Pavla Tykače orgány přípravného řízení a polemiku paní ministryně s nimi v jeho neprospěch, která vyústila v návrh, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl, že Vrchní soud v Praze porušil zákon ve prospěch obžalovaného.

Stojí zde proti sobě dva právní názory, oba podepřené logickými úvahami, jejichž střet Nejvyšší soud ČR nějak vyřeší. Pochybnost se vznáší nad domněnkou paní ministryně, že na zrušení stanoviska o nepřípustnosti zajištění majetku by se nevztahovala zásada nepřípustnosti zhoršení postavení obžalovaného akademickým výrokem Nejvyššího soudu ČR o porušení zákona v jeho prospěch, vyplývající např. z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/01. Není pravděpodobné, že v případě vyhovění této stížnosti soud znova zablokuje Pavlu Tykačovi majetek, protože by to odporovalo akademické povaze rozhodnutí.  Pokud by se to přece  stalo, byl by to velmi neobvyklý precedens. Ovšem v případě, že by Nejvyšší soud ČR vyhověl výše zmíněné stížnosti z 30.prosince 2012 ve prospěch Pavla Tykače, k zablokování majetku by ani nebyl důvod.

Sečteno a podrženo: jednou z podaných stížností pro porušení zákona Marie Benešová otevírá obviněnému málo nadějnou, ale přece jen existující cestu k zajištění beztrestnosti, v druhé se sice tváří nepřátelsky, ale patrně s vědomím, že stejně neublíží. V souhrnu tedy vykazuje vůči Pavlu Tykačovi vstřícnost, která ve vztahu k „sprostým obviněným“ nebývá běžná.

Vstřícnost vůči VIP obviněným je vysoce rizikové jednání. Ministryně - exprokurátorka Marie Benešová má velké štěstí, že nejvyšší státní zástupkyní již není neúnavná pronásledkovatelka „justiční mafie“  Marie Benešová, která vyhověla podnětu Jana Šinágla a vyvolala trestní řízení proti Pavlu Němcovi a jeho spolupracovníkům kvůli kauze „katarského prince“. Na ministerstvo tehdy dorazila policie a náměstka ministra si policie v noci vytáhla z bytu k výslechu. Podezření na přijetí úplatku se neprokázalo. Dodnes se tutlá skutečnost, že exministr Pavel Němec vyhověl státu Katar na doporučení ministerstva zahraničí, stejně jako podivný profesní vývoj Marie Benešové, která po vyhazovu z Nejvyššího státního zastupitelství ČR našla útočiště v advokátní kanceláři, zastupující zájmy Kataru, a od ní se přesunula pod ochranu plynařské firmy se zájmy v oblasti Perského zálivu, která na půdě zmíněné advokátní kanceláře jednala s Katarem.

Nejméně stejně velké štěstí má paní ministryně také proto, že po ní nenastoupí do čela ministerstva politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, který se na začátku svého druhého mandátu cítil oprávněný k opravování kroků své předchůdkyně a několik stížností pro porušení zákona, které podala před ukončením mandátu, označil při návštěvě Nejvyššího soudu ČR za „kontroverzní“ a stížnost ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, přijatou Nejvyšším soudem ČR k veřejnému projednání, vzal zpět bez ohledu  na to, že odebral obžalované zákonnému soudci. Vzal jim i naději: ze 14-15 stížností, každoročně přijímaných k veřejnému projednání, bývá neúspěšná jedna až dvě. K zpětvzetí stížnosti ho přimělo žalování  zhrzených ministerských úředníků Jiřího Balzera a Ilony Jakůbkové, kteří mínili, že tzv. „kontroverzní“ stížnosti neměly být podány. Následovalo trestní řízení proti exministryni Daniele Kovářové a úředníkům ministerstva, kteří připravili text stížnosti pro porušení zákona a souvisejícího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Autor textů, soudce-stážista Vlastimil Matula a bývalý ředitel příslušného odboru ministerstva Vladimír Chrástecký byli za podání stažené stížnosti pravomocně odsouzeni k podmíněným trestům, Vlastimil Matula automaticky přišel o status soudce. Státní zástupce neobvinil  a neobžaloval Jiřího Balzera, který s vědomím „kontroverznosti“ stížnosti pro porušení zákona zařídil propuštění Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka z vězení.

Žádná ze stížností pro porušení zákona Daniely Kovářové, s nimiž Jiří Pospíšil naložil uvedeným způsobem, by nemohla ani  zdaleka soutěžit v nesmyslnosti s dvojící stížností Marie Benešové ve věci Pavla Tykače a CS Fondů.

Kdyby se mělo Marii Benešové a jejím podřízeným měřit stejným metrem, jako druhdy Daniele Kovářové a zmíněným odsouzeným, nejspíš by skončila před soudem. Jenže takový vpravdě mafiánský zásah, jaký se podařil Jiřímu Pospíšilovi, asi nejde opakovat. Bylo by to ostatně nedůvodné, protože podáním stížnosti pro porušení zákona ministryně nerozhoduje o nevině obžalovaného, pouze mu otvírá cestu k přezkoumání jeho procesu elitou českých trestních soudců, na jejichž rozhodování nemá vliv. Stejně nedramaticky měla být ovšem hodnocena „vina“ Daniely Kovářové a jejích podřízených.

Ministerstvo nespravedlnosti velmi pohotově zaštítilo rozhodnutí paní ministryně zprávou z  8. ledna 2014, uveřejněnou na jeho internetových stránkách.  V ní se především zdůrazňuje, že paní ministryně nepopřela vinu Pavla Tykače, pouze upozornila na procesní pochybení a vyzvala Nejvyšší soud ČR, aby posoudil,  jaký vliv by provedení zanedbaných důkazů mělo na výsledek procesu. Nejde ani proti názoru Ústavního soudu, protože ten se opomenutými důkazy a jejich vlivem nezabýval. Dále se ve zprávě tvrdí, že vyhovění stížnosti v neprospěch obžalovaného by umožnilo Vrchnímu soudu v Praze, aby zablokoval jeho majetek. Je škoda, že zpráva neodkazuje na nějaký judikát Nejvyššího nebo Ústavního soudu ČR, o který by bylo možné tento pochybný názor opřít.

Z ministerské obhajoby čiší pohrdavý přístup prokurátorky protiprávního režimu k zásadě presumpce neviny a jejích důsledků. Uvádí se zde (cituji): „Ministryně spravedlnosti vychází vstříc policii a státním zástupcům a otevírá cestu pro snazší zajišťování majetku v přípravném řízení.  Doposud Vrchní soud v Praze odmítal zajistit majetek obviněného s odkazem na to, že zde nejsou věrohodné a spolehlivé důkazy o spáchání trestného činu. Ministryně spravedlnosti naopak zastává názor, že v případě přípravného řízení postačí pouze odůvodněné pochybnosti o trestné činnosti k tomu, aby obviněnému mohl být dočasně zajištěn majetek. Tento institut lze přirovnat k institutu předběžného opatření. Ministryně spravedlnosti je tedy toho názoru, že k zajištění majetku není třeba jistoty o vině bez důvodných pochybností.“

Zřejmý je rozdíl v povaze právních názorů paní ministryně a soudců Vrchního soudu: z jejího postoje vyčnívá zásada sovětské prokuratury, že obviněný je vždy s největší pravděpodobností vinen, a proto lze libovolně zasahovat do jeho práv, z jejich naopak vědomí presumpce neviny a z toho vyplývající maximální zdrženlivost při rozhodování o zásazích do práv obviněného, jehož vina není zdaleka dokázána.

Neobvyklost přístupu Marie Benešové k věcem Pavla Tykače  zvláště vynikne na pozadí obvyklého způsobu nakládání s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona obecně a za jejího působení zvlášť.

Stížnost pro porušení zákona je nejpraktičtějším mimořádným opravným prostředkem, protože jí lze napadnout jakékoli vady řízení a její podání není omezeno procesní lhůtou. Podnět může podat kdokoli, není tedy nutná služba advokáta.

Ministerstvo přijímá několik set až přibližně dva tisíce podnětů k podání stížností ročně. Z nich vyhoví jen zlomku. O jejich osudu v zásadě rozhodují úředníci, kteří agendu zpracovávají. Rozhodující vliv má výše zmiňovaný Jiří Balzer. Jen občas se stane, že ministr sám projeví přání vyhovět, a to bez ohledu na přání úředníků, jimž nezbývá, než se podřídit, byť někdy s reptáním. Nebo naopak odmítnutím podnětu v neprospěch ministr poskytne obviněnému ochranu. Je jistě čistě náhodné, že zájmu ministra se často těší VIP osobnosti. Např. Jiří Pospíšil odmítl napadnout stížností pro porušení zákona nestandardní  usnesení NSZ z 4.června 2007 ve prospěch Jiřího Čunka a Petra Hurty. Po něm jim  projevila přízeň Daniela Kovářová, jejíž stížnost pro porušení zákona proti sdělení obvinění přivedla Nejvyšší soud ČR k výroku, že orgány činné v trestním řízení porušily hned na začátku zákon v neprospěch obviněných. Pomohla také Tomáši Pitrovi a Martinu Langmajerovi. Pavel Blažek hodil písek do soukolí trestního stíhání bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR Luďka Kuly a bývalého ekonomického náměstka ministra spravedlnosti Františka Steinera kvůli zakoupení budovy církevního semináře ve Vidnavě. Podal stížnost pro porušení zákona zrovna v době, kdy se proslýchalo, že hrozí rozšíření obvinění na exministra Jiřího Pospíšila, bez jehož rozhodnutí by akce nemohla proběhnout. Nelze prokázat Pavlu Blažkovi, že chtěl ochránit stranického kolegu. Jisté ale je, že vyvolal nejméně několikaměsíční průtahy v řízení a dosáhl změny v příslušnosti státního zastupitelství. Od té doby nejsou o dalším vývoji řízení žádné zprávy. Nepřekvapilo by mě, kdyby vyšumělo do ztracena, a docela bych to obviněným přál: není-li stíhán ministr, bez jehož souhlasu s vyhozením 32 milionů Kč z okna by se nic nedělo, nevidím důvod ke stíhání jeho podřízených.

Nemračil bych se na ministry nespravedlnosti kvůli občasné podivné vstřícnosti nebo dokonce nadužití zákonné pravomoci, kdyby nebyli tak křiklavě nevstřícní vůči „sprostým odsouzeným“. Exministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali přibližně 200 stížností ročně. Jiří Pospíšil, který je tvrdým zastáncem neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, vystačil se stovkou. Když se do čela úřadu dostal Pavel Blažek, zavedl úžasnou novinku: všechny stížnosti pro porušení zákona, do té doby pro předkladatele podnětů prakticky nedostupné, se zveřejňují na internetových stránkách ministerstva, kde se také uvádí statistika o nakládání s podněty. Díky tomu víme, že vývoj jde v neprospěch nespravedlivě stíhaných. Pavel Blažek podal ve druhém pololetí r. 2012 celkem 60 stížností pro porušení zákona, čímž se přiblížil špatnému výkonu Jiřího Pospíšila. Ale za celý rok 2013 jich bylo podáno jen 67, což je patrně vůbec nejhorší číslo od zrušení omezující procesní lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona, tedy od  r.2004. Oba ministři, kteří se v roce 2013 vystřídali, se na hubeném výsledku podíleli zhruba stejně. Lze z toho vyvodit, že ministři Jiří Pospíšil, Pavel Blažek a Marie Benešová vnímali problém vad trestního řízení podstatně méně citlivě než Pavel Němec a Daniela Kovářová, neboli možnost, že se v našich věznicích nacházejí nevinní lidé, je neruší ze spánku spravedlivých.

Benešová zřejmě nebyla při

Benešová zřejmě nebyla při smyslech ( ostatně kdy byla??)....ale jisté je, že si z toho Pavel Tykač asi stejně nic nedělá...??!!! Ostatně proč také......jako majitel Czech Coal bude mít zřejmě právo, jako první z Čechů, prolomit územní limity a poddolovat Jiřetín.

Jiřetín ... obec, o níž není

Jiřetín ... obec, o níž není jasné, proč posledních padesát let vůbec existuje.

(parafráze bonmotu o New Orleansu v souvislosti s Hurricane Katrina)

Spravedlnost?! V této

Spravedlnost?! V této zemi?!

Prohnilí proti prohnilým.

(fandím Pavlu Tykačovi -
1. kdo z vlastní zkušenosti zná, co obnáší "uzavřené zasedání senátu" s obžalovaným jenom za dveřmi a s advokátem, "domluveným" se státní a soudní močí, nemůže jinak než fandit sprostému podezřelému
2. Kdyby nebylo bohatých, komu by truhláři vyráběli drahé interiéry na zakázku a kdo by potřeboval speciální nástroje, které vyrábím a dodávám? Kdo by živil další statisíce nezaměstnaných. Kdo by pak kupoval v Lidlu, že?)

___________________________________________________________________________________