Poznámka: Požádali mne přátelé z Revue Politika o zhodnocení končícího presidentského desetiletí Václava Klause. Bude pro mne mnohem obtížnější než hodnocení období, které mu předcházelo, ale pro osvěžení paměti si dovolím předložit čtenářům Virtually záznam „tenisového zápasu“, který jsem na stránkách Literárních novin odehrál s politologem Marianem Kiššem – ten si vylosoval první podání, já měl pro změnu nárok smečovat na závěr. Koho by tehdy napadlo, že Václav Klaus bude v následujícím desetiletí presidentem republiky. (jom)

                                                           ***

Nedostatečný úspěch Občanské demokratické strany ve volbách do Poslanecké sněmovny nastolil otázku, zda její předseda opustí výsluní českého veřejného života. O tom, jestli by takový krok byl prospěšný, se přeli politolog Marian Kišš s básníkem a kritikem Josefem Mlejnkem.

Marian Kišš: ANO

Vážený pane Mlejnku,

velikost vrcholných politiků či státníků se mimo jiné projevuje tím, že umějí vytušit okamžik, kdy je čas odejít, že sami umějí určit chvíli, kdy již nejsou přínosem, kdy se opakují, kdy by jejich další lpění na funkcích či existenci ve vysoké politice začalo být pouhým bojem o křeslo, a proto se sami rozhodnou uvolnit místo dalším. V tomto ohledu je možné říci, že Václav Klaus svůj boj o své místo a image v novodobých českých dějinách na celé čáře prohrál se svým velkým soupeřem Milošem Zemanem. Tomu se podařilo odejít jako v podstatě úspěšnému premiérovi a velmi úspěšnému předsedovi strany. Abychom ale začali u toho pozitivního, co Václav Klaus v minulosti udělal, shrňme jeho zásluhy do následujících bodů: 1) jako jedna z vůdčích osobností ekonomické transformace přispěl k návratu k tržnímu hospodářství; 2) jako jeden z prvních pochopil nutnost ustavení klasického systému politických stran a vybudoval od základů silnou pravicovou stranu; 3) jako jedna z vůdčích osobností se podílel na vybudování novodobé české parlamentní demokracie. Tyto hlavní tři Klausovy zásluhy jsou nepopiratelné, stejně tak jako značná dávka politické předvídavosti, inteligence, energie a invence, se kterou se v první polovině devadesátých let Václav Klaus zařadil, pokud jde o reálný vliv na běh věcí, ještě před Václava Havla a spolu s prezidentem tvořil dominantní politickou dvojici. S postupem času se ale sám Klaus vinou svého dogmatismu, nulové schopnosti reflexe a osobních vlastností silně zasadil o znehodnocení a zpochybnění uvedených zásluh, a to do té míry, že se jeho strana – jak výstižně upozornil Václav Bělohradský – stala silou reprezentující uzavírání veřejného prostoru, podezřelé politické tlaky na média, srůstání ekonomiky s politikou a především oslabení všech forem reprezentativnosti, které nejsou postaveny na stranickém principu. Čímž se ODS stala vážnou hrozbou pro další vývoj liberální demokracie a otevřené společnosti u nás. Dalšími Klausovými destruktivními "zásluhami" jsou rozpad a rozdrobení pravicového spektra, dlouhodobá diskreditace pravicové politiky a nedůvěra mnoha občanů v parlamentní demokracii. Klaus nebyl schopen využít chyb z počátku devadesátých let k přehodnocení některých svých názorů a stanovisek, stejně jako nebyl schopen využít vnitřního pnutí v ODS k reformě své strany. Namísto toho za každou cenu bránil přešlapy ekonomické transformace a svá osobní selhání, aktivně přispěl k rozpadu ODS, k likvidaci vnitřní opozice a začal se obklopovat přitakávači až do té míry, že dnešní ODS, přinejmenším na nejvyšší úrovni, připomíná agresivní sektu odtrženou od reality, ve které vládne paranoidní logika a která spotřebovává spoustu energie na hledání vnějších a vnitřních nepřátel. Pokud jde o další negativní příspěvek české politické kultuře, pak jím bezesporu je ideové, pojmové a programové zmatení, které Klaus vnesl do našeho prostředí formou tzv. opoziční smlouvy, která byla těžko motivována něčím jiným než udržením moci a vlivu. Z uvedeného je zřejmé, že Václav Klaus dnes představuje vážný problém jak pro svou stranu, tak i pro českou politickou scénu. Jeho setrvání v čele ODS brání hlubší reformě této strany, vnitřní demokratizaci a příchodu postklausovské generace, která by straně dokázala vtisknout novou tvář a přetvořit ji v moderní pravicovou stranu neautoritářského, neideologického typu. Klaus je pro svou stranu evidentně brzdou a ODS by jeho odchod z dlouhodobého hlediska mohl pouze prospět. Klausův odchod z čela ODS by také zřejmě znamenal odchod z vrcholné politiky a v tomto smyslu by byl přínosný přínosný proto, že by zmizela překážka, kterou tento politik představuje na cestě k případné reorganizaci české pravicové scény, otevřely by se tím dnes uzavřené možnosti komunikace, spolupráce, snad i integračních procesů mezi pravicovými silami, a posílila by se šance, že liberální strany budou společně schopny konkurovat silné pozici levicových stran. S Klausem a vším tím, co reprezentuje, si to ale lze těžko představit. Souhrnem lze tedy říci, že Klausovo další setrvávání v čele ODS a ve vysoké politice je dnes zcela jednoznačně brzdou zdravých a do budoucna nevyhnutelných procesů, kterými je jak hlubší reforma ODS, tak i změna dlouhodobých trendů na pravé části politického spektra. Klausův odchod by tak byl v obou směrech pozitivním katalyzátorem a je třeba jej vnímat jako vysoce žádoucí krok.

                                                                                         M. KIŠŠ

Josef Mlejnek  NE

Vážený pane Kišši,

máte pochopitelně pravdu, že Miloš Zeman dokázal využít opoziční smlouvy daleko lépe než Václav Klaus. To je však bohužel to jediné, na čem se asi shodneme – dál jsem měl už jen pocit, že čtu další z typických nekrologů Václava Klause, u jejichž autorů bývá obyčejně otcem myšlenky hodně zbožné přání. Tedy déjà vu. Tvrdíte například o straně Václava Klause, že je ve svých špičkách sektou přitakávačů, ale vy sám jenom opakujete politický kýč o zlé ODS s virtuálně nasazenou psí hlavou. A když už použijete na podporu tak závažného obvinění, že se ODS stala hrozbou pro další vývoj liberální demokracie, převyprávěnou formulaci Václava Bělohradského o "podezřelých tlacích na média", jde o určení natolik vágní, že je jeho sdělovací hodnota prakticky nulová. A jak je potom možné, že ti, kdo tak statečně pomáhali těmto tlakům čelit, ve volbách propadli? Vypadá to všechno lákavě: Miloš Zeman už odešel, Václav Havel si už pomalu stříhá metr – tak proč tu ještě strašíte i vy, Václave Klausi? Slíbil jste, že odejdete, neuspějete-li ve volbách. Nechce se vám? Když všichni, tak všichni! Proč však životům politiků a jejich politické životnosti vnucovat limity zvenčí, které jim těžko mohou odpovídat? Mimochodem, nikdo ani nemukl, když Václav Havel si své poslední zvolení prezidentem před pěti lety vydobyl dost nechutným způsobem - a máme v živé paměti, za jakou cenu byla tehdy dodržena jím tak vysmívaná litera zákona. A kde že je jadrnost a pádnost jeho politických textů ze sedmdesátých let! Jeho projevy jsou už delší dobu jedno plané moralizování odtržené od reality, v horším případě je dokonce schopen pochválit čiročirý podraz, jak tomu bylo v případě exprimátora Kasla. A mnozí z těch, kdo si tak vehementně přejí odchod či spíše zmizení Václava Klause z české politické scény, lomí zároveň rukama nad neoblomností kleté litery zákona, která neumožňuje další Havlovu volbu. Miloš Zeman z politiky odešel skutečně v nejlepším – jeho strana vyhrála volby a v jeho stínu vystoupil a vyrostl nový vůdce. Odešel však Zeman skutečně? Je docela možné, že si jen vybírá oddechový čas. Vy Václavu Klausovi sice pro počáteční fázi přiznáváte "značnou dávku politické předvídavosti, inteligence, energie a invence", ale hned pod tím čtu, že s postupem času tentýž Klaus "vinou svého dogmatismu, nulové schopnosti reflexe a osobních vlastností" atd. stal brzdou pokroku. Odkud se vzala taková hrůzná proměna v rámci jednoho psychologického typu? Něco takového je možné jenom na základě nějakého strašlivého úrazu. Nejde samozřejmě o žádnou předčasnou demenci či jinou organickou poruchu, pouze se vám do Klausova obrazu promítá závistný obdiv zhrzené lásky; ona Hassliebe typická pro většinu naší mediální a intelektuální scény. Podléhají jí i filosofové, kteří by něco takového měli umět reflektovat i u sebe. Václav Klaus se nedávno několikrát nelichotivě vyjádřil o současné české filmové tvorbě – ne jako politik, ale coby kritický intelektuál a stejným jazykem "proti proudu" jako Andrej Stankovič. Byl z toho všude oheň na střeše a Miroslav Petříček snad ve stejném pořadu, kde s Vladimírem Justem a Janem Rejžkem řádně oplakali zvěčnělého Stankoviče, Klausův výrok tehdy označil dokonce za nejhorší kulturní výrok roku. Při tak vyhroceném vztahu k politikovi, který sám umí vyhroceně reagovat, je jistě pravda, že se jeho osoba i styl můžou stát i pro jeho stranu brzdou, protože vyvolávají natolik silnou averzi, že strop elektorátu se v ideálním případě posune nanejvýš někam ke třiceti procentům. V tom bych především i po těchto volbách viděl jeden z problémů Václava Klause a ODS. Nevím, jste-li příznivec US-DEU, ale soudím, že nejspíš ano. Shodneme se snad i na tom, že na současnou pravicovou scénu u nás není zrovna nejlepší pohled. Ale rozpad a drobení, to je spíše hrozba do budoucna. Kdyby někdo neznal výsledek letošních voleb, lehce by z vašeho textu nabyl dojmu, že dopadly pro obě parlamentní pravicové strany v opačném gardu, že ODS stihl za všechny její nectnosti spravedlivý dějinný trest už nyní a že je to ona, kdo získal usmolená čtyři procenta mandátů v parlamentu. V takovém případě by nebylo co řešit ani u Václava Klause – on a jeho strana by zmizeli v propadlišti dějin. ODS sice volila čtvrtina voličů, ale je nyní osamocená. A v opozici ji čeká především práce na sobě samé. Bylo by hloupé, kdyby v ní znovu převážil "posarajevský" duch. Musí ovšem svůj opoziční úděl přijmout se vším všudy. A vzhledem k životu na dluh a věčné splátky, který zvolila vládnoucí koalice, bude mít určitě o čem mluvit. Nehovoří ze mne pouze zbožné přání, protože ODS je demokratická nejen podle názvu, ale samou svou strukturou – nemusí jí někdo shora dávat impuls, aby se něco dělo, vnitřní směnný pohyb už započal. Jiným problémem je, aby do nejbližšího budoucna vyrovnaně oslovovala voliče napříč celým profesním spektrem a nestala se pouze stranou podnikatelsko-živnostenskou se svými jistými deseti procenty. Toto jsou po mém soudu důležitější otázky než silně personifikované uvažování o dalším politickém působení Václava Klause.

                                                                                         J. Mlejnek

Vážený pane Mlejnku,

říkáte, že "ODS je demokratická strana samou svou strukturou", a že jí proto nikdo nemusí dávat impulsy k reformám, a také že by politikům neměl nikdo vnucovat limity zvenčí, které jim mohou těžko odpovídat. Uvedené výroky mi připomínají rétoriku některých představitelů ODS. Podobná logika se snaží život politických stran posouvat mimo veřejný prostor a tak mimo veřejnou kontrolu; podrobuje jej zvláštním nárokům a pravidlům, které "ti zvenčí" nechápou, a ztrácejí tak právo se vyjadřovat. Tyto totalizující tendence považuji za hrozbu liberální demokracii a zároveň za nejhorší Klausův odkaz politické kultuře v naší zemi. Říkáte-li, že politikům by nikdo neměl "vnucovat limity zvenčí", pak přece rušíte živou vazbu mezi politikem a občanem; vydáváte občana napospas politickým stranám a jejich vůdcům. Mám za to, že právě časté vnucování limitů politikům je znakem silné demokratické kultury. Hájení duality svět politický vs. svět soukromý znamená vydávání veřejného prostoru všanc politickým stranám. A jak známo, veřejný prostor politické strany nejvíce okupují v autori- tářských režimech, čím méně demokratický režim, tím mocnější strany. Zde zapadá ono Bělohradského varování před ODS jako stranou, která neuznává formy reprezentativnosti, které nejsou založené na stranickém principu. Dále píšete, že ODS je uvnitř demokratická. Formálně jistě. Ne tak ale ve svém celku. Není právě "posarajevský duch" hrozbou demokratickým poměrům? Nejsou prohlášení členů vedení ODS o tom, že pouze Václav Klaus je ten, kdo může iniciovat hlubší změny v ODS a spustit proces výběru svého nástupce, důkazem, že cosi vázne již u demokratických principů, o nichž píšete? Dále naznačujete, že si odporuji, když Klausovi připisuji předvídavost, inteligenci a invenci, které měl vystřídat dogmatismus a neschopnost reflexe. Nepsal jsem přece o proměně, ale o tom, že Klaus kvůli určitým svým vlastnostem znehodnotil některé výsledky, kterých dosáhl díky jiným svým vlastnostem. Tyto různé vlastnosti přece mohou existovat vedle sebe. Politický talent a invence přece nutně nestojí proti dogmatismu či neschopnosti reflexe. Řekl bych, že se tyto vlastnosti u Klause přímo doplňují. Václav Klaus bezesporu má velký politický talent a prokázal, že velmi dobře ovládá technologii moci. Z historie je ale známo mnoho případů, kdy schopný politik využil svého talentu k pochybným cílům nebo pouze k udržování osobní moci. A právě proto, že existuje mnoho indicií, že Klaus je nadmíru schopný politický demagog bez schopnosti sebereflexe, bylo by pro českou politiku zdravé a bezpečnější, kdyby odešel. Jedna z věcí, kterou jsem z vašeho textu nevyčetl, je odpověď na titulní otázku. Zajímalo by mě, zda vás napadají argumenty, které by mohly další Klausovo setrvání v politice ospravedlnit.

                                                                                         M. KIŠŠ

Vážený pane Kišši,

Těmi "limity zvenčí" jsem pochopitelně neměl na mysli elitářskou představu, že politik je demiurg, kterému musí jít všechen lidský balast z cesty, ale pouze to, že jiný je lidský vnitřní čas u Václava Klause a jiný u Miloše Zemana. A má-li někdo odejít a včas se nedovtípí sám, pak tu jsou pro politika samozřejmě neúprosné vnější limity v podobě stranického kongresu nebo voleb. To je ovšem něco zcela jiného než cílený tlak spojených guru tzv. občanské společnosti, kteří někomu nedokázali odpustit, že jim před více než deseti lety vypálil rybník. Ve svém úvodním textu jste mimo jiné vyzdvihl nepopiratelnou zásluhu Václava Klause, že "jako jeden z prvních pochopil nutnost ustavení klasického systému politických stran", ale ve světle vašeho dalšího textu to zpětně vyznívá jako poněkud pokrytecké pukrle. Nerozumím ani vašemu strašení nebezpečnou logikou, která by měla život politických stran vyjímat z veřejného prostoru, a za zcela nesmyslné považuji vaše tvrzení, že "veřejný prostor politické strany nejvíce okupují v autoritářských režimech". V těch přece jde obyčejně o monopol jedné strany, jež sebe samu buď zcela vyjímá z principů demokratické soutěže, nebo si sama uděluje výjimky a privilegia. Za škodu demokracie, ne-li za její devalvaci, považuji působení a představy těch, kdož by chtěli mít stejné rozhodovací pravomoci jako politikové, ale nechtějí se vystavovat všem výběrovým a konfrontačním rizikům tvrdé volební "mřížky". Nemyslím, že by si jakákoliv politická strana mohla profrčet volebním obdobím jako buldozer, bez ohledu na občany, voliče, ale kdyby měly na druhé straně mít stejnou legitimitu jako volební mandát různé iniciativy, nastal by záhy společenský efekt zvaný "koza na ledě", jehož jsme už u nás byli koneckonců svědky. Vytýkáte mi, že jsem se nevyjádřil přímo, považuji-li Václava Klause za přínos ODS a ODS za přínos pro tuto zemi. Myslel jsem, že nemusím být explicitní. Pro ODS bude důležité, jak projde příštími čtyřmi roky. Rozpadne se na tři malé "unie"? To by byl pro českou pravici černý sen. Má-li se ODS stát zřetelnou, "tribunskou opozicí", potřebuje ve svém čele vůdčí osobnost, která formuluje - a v určitém smyslu i přeformuluje - její program a dokáže jej prosadit ve volbách. Někoho takového nelze vydupat ze země. Napadá mne zábavná představa, že by různá poselstva hledala po českých chaloupkách, zda se někde nenarodil nový stranický předseda, jak tomu je v případě dalajlámy. A zůstane-li Václav Klaus v čele ODS, nebo ustoupí do pozadí, to ponechávám na členské základně a na jeho nezanedbatelné schopnosti odstupu a sebereflexe.

                                                                                         J. Mlejnek

Vážený pane Mlejnku,

Hovoříte-li o individuálním "lidském vnitřním času" a vzápětí o neúprosných limitech stranického kongresu či voleb, mám dojem, že trochu přeceňujete právě vnitřní demokracii v ODS. Není zvláštní, že Klaus měl ve volbách do čela strany jen jednou protikandidáta, a to při rozpadu ODS? Souhlasím, že různí vůdcové tzv. občanské společnosti na Klause útočí, protože mu nemohou odpustit, že jim "vypálil rybník", a také že zvládá mocenskou hru mnohem lépe než oni. Tlak z jejich strany je pak jistě spíše revanší a pokračujícím mocenským bojem. To ale přece nesouvisí s tím, když jsou představiteli ODS napadáni v neobolševickém duchu novináři a je jim kázáno, k čemu je či není možné se vyjadřovat a na co se ptát. Souhlasím, že politického vůdce lze těžko hledat "po chaloupkách". Není ale hlubokou výpovědí o ODS to, že v tak velké straně se za deset let nevyprofilovala jediná osobnost, která by byla schopna se Klausovi postavit, přeformulovat program a prosadit jej ve volbách? Nepotvrzuje to, že vnitřní demokratické mechanismy v ODS nefungují? Ty přece mají mj. vytvářet prostředí konkurence, generovat schopné politiky a vynášet je nahoru. Anebo je Václav Klaus skutečně polobůh, jemuž nemůže být rovno? A jdou-li zespod ODS nahoru takovéto signály, pak to těžko může napomoci Klausovu odstupu či sebereflexi, o nichž si na rozdíl od vás myslím, že jsou minimální.

                                                                                         M. KIŠŠ

Milý pane Kišši,

netvrdím, že Václav Klaus je nějaký polobůh, a nemyslel jsem si to ani v dobách proklausovského ošialu. Teď mi jen vrtalo hlavou, v čem by podle vás měl bytostný liberál a zastánce nezastupitelnosti zastupitelské demokracie jako on být tak velkým nebezpečím pro liberální demokracii. Protože je tu už dlouho? Pro své osobní vlastnosti? Chyby, bohužel, úměrné jeho formátu? Že svým formátem zaclání a brání ostatním v růstu? Ale to se netýká demokracie u nás, nýbrž jen a jen jeho strany. S vůdci je to ovšem dost těžké a zákonitosti nemusejí nutně fungovat na marxistické zapísknutí. Nicméně generování vůdčích typů by skutečně mělo patřit k běžnému vnitrostranickému provozu. Možná bude ODS muset, a to právě ještě za opozičního pochodu, také dokázat, že nestojí ani nepadá se svým zakladatelem. Ten by se ovšem měl radovat ne z toho, že to bez něj případně nepůjde, ale jen a jen tehdy, půjde-li "to" dokonale bez něho. Ale tak daleko ještě nejsme a přihodit se může ledacos. Vzpomínám si, jak jsem v šedesátých letech po volební porážce CDU-CSU četl kdesi zasvěcený komentář, že příčinou její prohry je nevýrazný mladý šéf. Tím nešťastníkem ovšem nebyl nikdo jiný než pozdější veliký a mocný spolkový kancléř Helmut Kohl.

                                                                                         J. Mlejnek

Literární noviny – 5.8.2002