Půvab starých knih pro dnešek
Aleš Melnický

 

     Je tomu téměř deset let, kdy jsem coby součást nechtěného, ale vítaného dědictví dostal od známých možnost převzít větší množství knih, které byly povětšinou politického charakteru. Paměti Beneše a Kramáře, spisy a přednášky TGM a  sebrané projevy Churchilla. Knihy vydané většinou po válce, v úzkém časovém období 1946-48, někdy jako několikáte vydání knih z První republiky, či z období Rakouska Uherska.  

     Říkám otevřeně, že jsem tyto knihy přijal s určitou formou soucitu – nemohl jsem připustit, že by byly bývaly vyhozeny, coby nepotřebné, nikým nechtěné kusy vázaného papíru. Učinil jsem několik pokusů se jimi prokousat a stále, i když je čtu mnohem častěji, není jednoduché je přečíst jedním dechem. Sloh a jazyk té doby je daleko náročnější a věci v nich popisované jsou uchopeny důkladně, kdy hlavním kritériem je poctivost objasnění vlastního názoru, před nutností vejít se do trivializované formy jednoduchého plakátu.

     Jednu z oněch knih jsem však otevřel teprve před měsícem. Otázka sociální, II. svazek, autor TGM, vydané roku 1948 jako páte české vydání, prvně vydáno roku 1898. V podstatě jsem tuto knihu otevřel bez zájmu, spíše z úcty k člověku, který ji schraňoval po dobu socialismu. Cosi mi říkalo, že ho k tomu vedl  i jiný důvod než TGM na hřbetu knihy, což se mi okamžitě potvrdilo. Kniha totiž není sociálním programem Masaryka, nýbrž velice obsáhlou a důkladnou polemikou s Marxismem.

     Ovšem ani studium marxismu mě moc nezajímalo, nafoukaně jsem byl přesvědčen, že jsem odborníkem na tento světonázor jednoduše proto, že jsem v jednom z jeho derivátů měl tu „čest“ dvacel let žít. Po několika stránkách jsem se zděšením zjistil, že marximus byl a JE daleko úchylnější a zvrácenější, než bych si byl kdy myslel a současnost polemiky TGM je zarážející. Pro ilustraci toho o čem píši jsem pro Vás vybral jedno z polemizovaných témat –

OTÁZKA ŽENSKÁ – VOLNÁ LÁSKA.

budoucí komunism má být také pohlavní.  Engelsův výklad podstaty a vývoje monogamie. Rodina buržoazní a proletářská. Socialism a individuální láska pohlavní. Volná láska budoucnosti.

    V této kapitole Masaryk poctivě popisuje na několika stranách textu Engelsovu ideu komunismu rodiny, která je Engelsem stavěna jako logický vývoj v historických souvislostech, kdy pravá láska vždy bujela pouze v prostředích, ve kterých chyběly peníze.  A tak otroci, či proletariát tvoří vždy sociální skupiny, v nichž jedině a pouze, bylo lze najít lásku pravou, komunistickou, zbavenou otěží společného majetku, který jediný je zdrojem zotročení ženy formou trvalého vztahu, jelikož není možnost širší svobodné promiskuity, ze které by vzešel vztah nový, svobodný, nezatížený otroctvím povinností péče o budoucí dědice. Jak se vypořádává Engels s nutností výchovy dětí? A jak se svobodou ženy?

Dále TGM:

.....Přečtěte si jen, co o volné lásce říká Beibtreu nebo Charpetier, a pochopíte, proč uvádím Engelse v otázce ženské a pohlavní (nehledě ke slohu!) ve spojení s dekadenty. Bleibtreu praví na menší odchylky totéž, co Engels. Právě proto je srovnání obou poučné.

     Podstata Engelsova dekadentismu záleží v tom, že právě jako všichni dekadenti uznává absolutnost pohlavního pudu a že všecky poměry rodinné a styky pohlavní posuzuje jen s tohoto hlediska. To je právě romanticko-dekadentní názor, filosoficky formulovaný Schopenhaurem. Je to fetišism pohlavnosti, pohlavní titanism. A právě tento titanism je projevem slabosti dekadence. Pohlavní titanism je vždy slabošství, síla skutečná pohlavně nescholastikuje.

     Síla je cudná. Engels však přijímá běžný,  dekadentní názor o absolutnosti pudu pohlavního. V tom tkví fundamentální a osudný klam. Tu se scházejí dva světy – svět starý a svět nový. Engels při vší své pokrokovosti patří do světa starého: chce osvobodit ženu, chce spasit celou společnost, ale drží se těch názorů, kterými právě žena, a ovšem i muž, pohlavně jsou zotročeni. Jakoby nic Engels hlásá, že individuální láska u muže přestává dříve než u ženy, a že proto je nutný rozvod, aby muž mohl mít lásku novou. Docela tak fantasiruje Bleibtreu. Bleibtreu dokonce vážně určuje dobu, do které ta „láska“ může pravidlem trvat – prý tři léta (tolik vyměřuje i Charpentier), a slyšíme, že se může dostavit v životě nejvýše pětkrát. Podle těchto Bleibtreových „posledních“ pravd je paternát sociální lež, má být zaveden původní matriarchát, o děti se má starat stát a tak dále – a tomu všemu, dušuje se Blebtreu, nesmí se říkat promiskuita, to není „durcheinander“ nýbrž „nacheinander“...

      V otázce tak zvané ženské neběží, a nikdy neběželo, jen o ženu, nýbrž zároveň o stejnou měrou o muže. Otázka ženská – je otázkou mužskou, otázka mužská – je otázkou ženskou. Od samého počátku vývoje až podnes byl a je tuhý consensus mezi oběma polovicemi společnosti, ve skutečnosti muž a žena se svými dětmi, tedy rodina, vždy byli a jsou sociální jednotkou – dnes jen dekadentní literáti, filosofové, medikové a politikové roztrhli společnost v neorganické prvky a zdvihli pak otázku jen ženskou.

     Engels ruší consensus obou pohlaví a líčí tedy zotročení ženy mužem nesprávně. Patriarchát, jak jej líčí Engels, je také zotročení muže, nejen ženy. Stejně  dnes nejde jen o osvobození ženy, nýbrž také o osvobození muže. Nemá být žena osvobozena od muže, ani muž od ženy – oba mají být osvobozeni, na jedné strany od zvířeckosti, na druhé straně od dekadentní zkaženosti.

     To se stane, zbavíme-li se lživědeckého předsudku, že pud pohlavní je vlastním centrem života. Odsud pak vyplývají takové předsudky, jakože je ohroženo fysické a duševní zdraví, nehoví-li se pudu co nejdříve a co nejvíce. Třebaže to říkají tak mnohé autority medicínské, je to lež. O tom nemluvíc, že to otázka jen medicínská ani není.

     Láska se nesmí ztotožňovat s pohlavním pudem. Engels a marxisté vůbec kladou instinkt často nad rozum, kladou je také nad lásku. Avšak láska, láska skutečná není spojestvím jen těl, nýbrž i duší. Ano – je manželství duší, ja to krásně řeklla Elizabeth Browningová.

     O věci by se dalo říct mnoho, ale omezím se jen na několik slov. Proti názoru mému, jejž jsem nedávno naznačil, zdvihl se odpor z tábora, tak zvaného moderního, že prý hlásám askesi, puritanism a tak dále. Ne, já askesi nehlásám, nedoporučuji žádného znásilňování přírody a těla, naopak, ovšem nedělám tu rozdílu mezi tělem a duší, jak jej dělá právě dekadence. Zavrhuji tento dualism nejrozhodněji, nepokládám tělo za nejčistější než ducha, a proto nezamítám jen askesi, nýbrž také katolisující dekadenci.

     Engels byl k dekadenci přivedem svým materialismem. Materialism ho svádí k tomu, že vidí v moderní rodině jen insituci hospodářskou, materialism ho však také svádí k tomu,  že rodinný život a jeho sociální význam příliš redukuje na spojenectví pohlavní. Ve skutečnosti se rodinným životem a pohlavními poměry projevuje všecka mravnost společenská a celý názor na svět.........................

.......Nesouhlasím s požadavkem, aby výchovu dětí přejímal stát (respective společnost), vidím v tom trhání rodiny, třebaže přiznávám, že dnes rodinu velmi často trhá nouze a bída – ovšem trhá ji také bohatství.

     A jako konec konců nesouhlasím s komunismem vůbec, odmítám také jakýkoliv komunism pohlavní, ať se vyskytuje ve formě kterékoli (jako prostituce, polygynie a polyandrie, jako více manželství po sobě, volná láska a tak dále). Celý dosavadní vývoj, nauky největších zákonodárců mravních, předpisy křesťanských církví a ideály největších můžů a žen nové doby ukazuji všecky jedním směrem: že lidstvo spěje k absolutní monogamii. Aby byla možná, je vedle nutných reforem hospodářkých třeba mravní a duchovní reformy na celé čáře..............

 

    Co říci závěrem. Snad je tolik, že stojíme tváří v tvář modernitě a progresivismu starému 120 let. Slovy TGM „ani neví jak jsou staří“. A co z postojů TGM plyne? Není možné mít na tričku TGM a bojovat za Gender tak, jak to někteří politici,  a státem placení pokrokoví marxisté dnes dělají. V tomto případě tedy nejde o neomarxismus, ale o Marxismus.

___________________________________________________________________________________