klaus.cz

Ačkoliv při psaní polemiky na polemiku hrozí, že se vytratí a zkreslí hlavní myšlenky původního textu a diskuse sklouzne k margináliím, nemůžu nereagovat na text Karla Hvížďaly uveřejněný dne 8. září tohoto roku na internetových stránkách Českého rozhlasu (a následující den na Neviditelném psu). Karel Hvížďala v něm kritizuje projev Václava Klause na Montpelerinské společnosti (celý text na www.institutvk.cz), v němž exprezident varoval před transnacionalismem a před nebezpečím, které pro standardní demokracii znamená globální vládnutí. To jsou tendence, které se plíživě prosazují v současném světě.

Pan Hvížďala má pravdu v tom, že projev prezidenta Klause nepřekvapil nějakou novou ohromující tezí. V intelektuální rovině Václav Klaus není mužem, který své čtenáře a posluchače šokuje a překvapuje novými ad hoc vyřčenými tezemi, které se snaží být za každou cenu originální a provokativní. Kdo čte jeho projevy, články a další nejrůznější texty pravidelně a pozorně, dobře ví, že svou argumentaci v hlavních tématech, kterým se věnuje (jako je kritika současné podoby evropské integrace, doktríny globálního oteplování či zmíněné globální vládnutí) postupně důsledně buduje. Vychází ze svých předchozích textů, rozšiřuje svou polemiku do šíře i hloubky a staví komplexní názorovou konstrukci. Platí to i v tomto případě.

Vraťme se ale k Hvížďalově polemice. Jeho kritika žádné Klausovy teze nevyvrací. Jen v ní opakuje, že národní stát je anachronismus minulého, resp. předminulého století a že aktuální globalizované finančnictví, obchod a zločin (mimochodem, povšimněme si tohoto jeho výběru!) vyžadují nadnárodní přístup a reakci. To, že ztrácíme tímto procesem demokratickou kontrolu, oslabujeme národní stát a že zvyšujeme moc kosmopolitních elit, mu asi nevadí.

Na druhé straně ale tvrdí, že „proti nadnárodním obřím holdingům a nadnárodním zločineckým uskupením se nelze bránit jen na národní úrovni.“ Tato věta více než jasně vypovídá o Hvížďalově náhledu na svět. Nejen že nadnárodní korporace samy o sobě považuje za nebezpečí, proti kterému je nutné bojovat (nevím, jakými evropskými či nadnárodními prostředky by bojoval třeba proti českému holdingu Andreje Babiše), ale nadnárodní společnosti staví přímo na úroveň zločineckých uskupení. To přesně zapadá do jeho extrémně levicového názoru bývalého osmašedesátníka, že žijeme ve světě diktátu nadnárodních korporací, které stojí v cestě budování ideálu sociálně spravedlivější a ekologické společnosti.

V podobném duchu je i Hvížďalova věta, že evropská administrativa udělala řadu chyb. Podobné teze jsme slýchávali již dříve: Udělala se řada chyb, je třeba opravit ten či onen detail, ale systém je správný. Jsem naopak přesvědčen, stejně jako Václav Klaus, že problémy a chyby „evropské administrativy“ nejsou kosmetické, odstranitelné změnou toho či onoho parametru, ale že jsou systémové. Žádné redefinování kompetencí, které by ve vztahu evropská-národní úroveň znamenalo oslabení „evropských“ pravomocí v dnešním systému, možné není. Skutečné kompetence se z Bruselu na národní úroveň vrátí jen stěží a další naopak přibydou.

Není pravdou, že by návratem zpět k národním státům éra Západu skončila. Podmiňovací způsob, bohužel, již dávno neplatí. Éra Západu spěje ke konci již dlouho a je jen otázkou, zda dopustíme, aby tento trend poklesu významu Evropy a Spojených států pokračoval. Západ oproti ostatním částem světa ztrácí nejen svou dynamiku a relativní vyspělost (stále více zemí se v ekonomické vyspělosti na něj rychle dotahuje), ale i svou sílu – dlouhodobě klesá podíl Západu na světovém produktu, obchodě atd. Neočekávali by zastánci evropské unifikace, ke kterým se Hvížďala hlásí, spíše opačný vývoj? Nemělo by dle nich docházet ruku v ruce s utužováním evropské integrace a s „vytvářením evropské identity“ (která se samozřejmě vytvořit nedá. Ta buď je, nebo není. A jak nám ukazují nedávné rozpory ohledně záchranných balíčků či aktuální diskuse k ukrajinské krizi, tak nic takového v Evropě není) spíše k rostoucímu významu Evropy a Západu? Nebo je snad tento opačný vývoj jen souběh již několik desetiletí trvajících náhodných okolností?

Plně souhlasím s Karlem Hvížďalou, že je třeba vrátit se k hodnotám, na kterých éra Západu vyrostla. Není to ale budování evropské identity, evropské nomenklatury, ani globální vládnutí. Je to návrat k hodnotám národního státu, ke skutečné parlamentní demokracii a politice, k hodnotám svobodného obchodu a k tržní ekonomice. V Evropě a na Západě ale vše nadále směřuje opačným směrem.

Martin Slaný, Institut Václava Klause, 11. září 2014.