Při zahájení nového školního roku navštívil prezident Václav Klaus tradičně jednu vybranou školu. V deváté třídě pražské školy Na Smetance dokonce na tabuli zadal matematický rébus. A jelikož žáky navrhovaná řešení pana profesora Klause nepotěšila, rozluštění hádanky jim uložil za domácí úkol. Zadání prezidentova rébusu přinesla média, a kdo chce, může si nad ním lámat hlavu společně s deváťáky z Prahy 2.

Václav Klaus však často vytváří rébusy i v politice, anebo jim naopak musí čelit. Což se týká i jeho postoje k aktuálním restitucím církevního majetku. Díky zvláštním vztahům s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou na toto téma zatím spíše mlčel, ale občas si neodpustil menší či větší rýpnutí. To větší vyslovil nedávno, když dokonce oznámil, že bude od leaderů vládní koalice požadovat záruku, že majetkové vyrovnání s církvemi neznamená prolomení restituční hranice 25. února 1948.

Ale již v dubnu letošního roku Václav Klaus na adresu církevních restitucí pronesl: "Od nepaměti si kladu otázku, nakolik je to koncepčně správně zvolený princip, a v tomto smyslu tam vidím řadu otazníků." V arcibiskupském paláci se v tu chvíli patrně spustil alarm, neboť Dominik Duka mnohé z prezidentových otazníků velmi rychle, skoro akčně rozehnal. Václav Klaus mu totiž záhy poté napsal, že se do církevních restitucí už nebude vměšovat.

Předsevzetí mu evidentně vydrželo jen pár měsíců. Ale když ho koncem léta posedl démon strachu z prolomení restituční bariéry, což je Klausova takřka permanentní obsese, byl to opět Dominik Duka, kdo svižně přispěchal na pomoc a na národních dožínkách v Českých Budějovicích prezidentovy chmury diplomaticky rozháněl. Politický exorcismus v tomto případě spočíval v tom, že se kardinál Duka v podstatě postavil na prezidentovu stranu. Klausovy požadavky označil za adekvátní, a garance podle něj dokonce mohou přispět k uklidnění veřejnosti.

Jelikož prezident disponuje právem veta, musela by se při jeho použití v rozložené sněmovně opět – tedy přehlasuje-li sněmovna nynější senátní veto – pracně shánět restituční "stojednička". Pražský arcibiskup by tudíž neměl hlavu státu nechávat déle než týden bez dozoru, jinak se Václav Klaus začne až příliš zřetelně rozpomínat na devadesátá léta.

Již v době počátků československé i české transformace Václav Klaus v restitucích, a nejen v těch církevních, spatřoval "řadu otazníků". V podstatě je principiálně odmítal, rozhodně je nepodporoval, a pokud se kdy nějaké restituce prosadily, tak spíše proti Klausově vůli. Vztah k minulosti tehdy Václav Klaus vyjádřil pomocí příměru se zpětným zrcátkem, kam se mu restituce pochopitelně nemohly vejít. Tuto metodu považoval za příliš komplikovanou, nejasnou, potenciálně zatíženou nekonečnými soudními spory. On sám prosazoval metody techničtější, zdánlivě daleko prostší, zejména kupónovou privatizaci. V jeho pojetí měla transformace začít na rovné startovní čáře, kam se několik desítek let staré záležitosti nebudou míchat.

Ale rovná startovní čára je skoro vždy pouhou iluzí, a to i po pádu rovnostářského komunismu. V malé privatizaci dostali příležitost k legalizaci kapitálu drobní veksláci a zelináři, v privatizaci velké, včetně té kupónové, pak velcí veksláci, lidé z komunistických podniků zahraničního obchodu, a v podobě Harvardských fondů dokonce přímo Státní bezpečnost, přetřená pro tuto speciální akci do americké kamufláže. Ale i podle toho teď vypadá naše současnost. Nedivme se, že tolik kvete korupce a že jsou politici tak závislí na různých kmotrech a kmotříčcích, když se díky rádoby ahistorickým privatizačním metodám ekonomická elita zformovala spíše z té horší části komunistické společnosti.

V současných sporech o církevní restituce často zaznívá obava, že se zejména katolická církev díky navrácenému majetku za desítky miliard stane mocenským činitelem, který začne ovlivňovat politiku České republiky. Je to jistě přehnané i čistě ekonomicky, neboť z polí a lesů v účetní hodnotě několika desítek miliard korun nelze příliš moci vyčarovat, i kdyby církevní představitelé chtěli. Zvláště když restituce znamenají též postupnou finanční odluku církví od státu: z jejich výnosů budou církve muset financovat zejména vlastní provoz, včetně oprav některých zchátralých nemovitostí.

Na druhou stranu lze jistě pochopit obavy člověka, který k žádné z církví aktivně nepatří, z potenciální proměny majetku v moc. Ovšem podobné obavy se dají vztáhnout na daleko širší okruh subjektů, zejména na velké korporace s obratem, vůči němuž jsou církevní restituce chudičkou hromádkou. Velký majetek nepochybně lze proměnit v moc, ale tím spíše se musíme ptát, zda by mnohem širší uplatnění restitucí – zdaleka nejen církevních – jakožto metody odstátnění majetku nevytvořilo i jinou strukturu vlastnictví, a tedy i dosti odlišnou podnikatelskou elitu. Debata je to v tuto chvíli bohužel již jen akademická, avšak Václavu Klausovi lze jistě právě toto téma doporučit k přemítání. Mnohé postavy z galerie polistopadových kapitalistů totiž vyvolávají daleko větší hrůzu než případné prolamování restituční hranice 25. února 1948.