Vláda navrhuje, aby manželé měli stejné důchody bez ohledu na své příjmy. Vypadá to půvabně, až populisticky půvabně, ovšem vyvolává to celou řadu otázek. Uvedu jen pár nejzávažnějších.

Je to spravedlivé? Na pohled ano, vyrovnává to nerovné podmínky dané často tím, že žena rodí a pečuje o dítě a tím se její příjem snižuje. Jenže na druhé straně je tu fakt, že spousta žen využívá dítě k vydírání manžela a stát téměř nikdy nedokáže zařídit spravedlnost. Už tato prostinká úvaha ukazuje, že by stát musel řešit mnohem víc než jen rovnou penzi, v uvedeném případě rovné právo muže a ženy k dítěti.

Jak to bude fungovat v praxi? Jak technicky bude důchod počítán? Jak do toho promítnout časté změny v manželských/partnerských vztazích. Jak se to bude po rozvodu? A když jeden z partnerů zůstane sólo, ale s dětmi? Co třeba případ rozvodu, kdy partner s nižším příjmem zůstane sám, zatímco ten s vyšším uzavře nový sňatek – bude se dělit se dvěma partnery, s minulým i současným? Jak se bude počítat důchod člověku po čtvrtém či pátém manželství s partnery rozdílných příjmů. A proč se uvažuje jen o manželství a ne o jiném druhu partnerství, čímž nemyslím registrované?

Jaký to bude mít vliv na chování lidí? Obávám se, že jde o zákon proti manželství. Řada lidí hlavně s vyššími příjmy se začne manželství vyhýbat ještě víc než dosud, což je přesný opak toho, co bychom měli chtít. Možná, že bude víc lidí s nízkými příjmy, kteří se do manželství pohrnou, jenže nenajdou lépe placené partnery.

Navrhovaný zákon pokračuje v intencích sociálního inženýrství: svazuje náš život podle představ jiných lidí. Život je čistě osobní věc, povinností státu je ten život chránit. Snad je možné akceptovat zákazy toho, co prokazatelně škodí našemu životu jako je alkohol, kouření či drogy, i když nás americká prohibice poučila, že takový zákaz víc škodí než prospívá, protože vytváří prostor pro zločin. Ostatně i tohle je otázka volby každého z nás. Zabránit člověku, který se chce zabít, lze jedině krutým násilím, třeba tím, že ho svážeme. A svoboda se ztrácí.

Tím spíš máme mít svobodu ve věcech, které životu neškodí. Je na každém z nás, na každé dvojici, která se rozhodne spolu žít, mít a vychovat děti, jak si vyhovíme v kterékoliv oblasti života, včetně té důchodové. Nic nemůže zabránit tomu bohatšímu, aby předával část své penze chudšímu. Víc než zákon natvrdo definující povinnost by prospěla volnost v disponování aspoň části povinného penzijního pojištění. Mohlo by se posílat na účet toho druhého už během manželství. Jenže to by naši sociální inženýři asi nepřežili.