Sociální demokraté na své konferenci Penzijní reforma v ČR opět předvedli svou jedinou dobře vyvinutou schopnost – schovávat hlavu do písku. Prohlášení, že Česko nepotřebuje zásadní reformu, jsou nejenom populistickými výkřiky, ale zároveň reálně ohrožují životní úroveň dnešních třicátníků a čtyřicátníků.

Fischerova vláda přijala počátkem února napodruhé takzvanou exit strategy. Materiál má být reakcí vlády na odeznívající ekonomickou krizi a stav veřejných financí. Podle vlády obsahuje usnesení soubor konkrétních opatření, jejichž realizací bude možné v krátkém časovém období zpomalit negativní důsledky krize, stabilizovat ekonomicko-sociální prostředí a znovu nastartovat ekonomický růst.

Máme ve zvyku vnímat některé společenské nešvary jako typické projevy „české malosti“. Jako něco, co se „na Západě nemůže stát“. Dejme tomu výrok Ústavního soudu. Může se na Západě přihodit, aby jej významný politik zpochybnil a slíbil při první příležitosti zvrátit? To se však stalo v USA koncem ledna, kdy Nejvyšší soud označil klíčové ustanovení zákona o financování volebních kampaní za neústavní. Americký prezident Barack Obama, jenž se nedávno pokusil ovlivnit složení Nejvyššího soudu, aby si jej názorově přiblížil, prohlásil, že verdikt je „naprosto nepřijatelný“. A slíbil pomocí prezidentských výnosů a Kongresem schválených zákonů přinutit soudní moc k poslušnosti. O co vlastně jde?

Dělnická strana (DS) došla rozpuštění. Můžeme ji tím pádem i z mysli vypustit jako špinavou vodu z vany? Samozřejmě to lze, leč tento kal tím automaticky nezmizí. Dlouho, nezřídka toužebně očekávaný výnos Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně totiž nejde přeceňovat. Buď jak buď, je to unikát dějin českého státu. Ale kladné důsledky jsou, jestli vůbec, pak ve hvězdách.