Tím zázrakem byla  skutečnost, že polská veřejnost nakonec přinutila skomírající komunistický režim přece jenom zahájit vyšetřování toho hrůzného zločinu a dokonce odhalit konkrétní vrahy z řad tajné policie, přestože špičky té teroristické organizace zůstaly pochopitelně nedotčeny.

Už delší dobu uvažuji vážně o tom, že přestanu psát: jsem unaven, pořád nějaké akce, přednášky, cesty, k tomu pravidelná osmihodinová pracovní činnost, zato prakticky žádné echo, žádné reakce na mé články, ani negativní, ani pozitivní, snad už tisíckrát jsem se sám sebe ptal, proč vlastně píšu. Ale když přece jen sem tam někdo hezky zareaguje a poděkuje mi, povzbudí mě to. Říkám si: jestli Pán Bůh chce, abych ještě psal, ať mi dá k tomu i sílu, jinak to prostě nezvládnu.

Opustit vlast z donucení patří k nejbolestnějším osudovým zážitkům. Nejlépe to mohou pochopit právě obyvatelé  české kotliny, kteří si za svoji hymnu vybrali nostalgickou píseň “Kde domov můj”.

Prvními exulanty v moderních dějinách Českých zemí byli místní Židé, kteří museli zemi opustit na příkaz císaře Ferdinanda I. v první polovině šestnáctého století.

Leckdo může k letošnímu dvacátému výročí namítnout: naší náboženské svobody? Jaké „naší,“ když se dlouhodobě k náboženství a církvím hlásí jen menší část Čechů?  Přesto lze tvrdit, že náboženství, jeho tolerance a svoboda jeho vyznání nejsou jen věcí věřících, ale celé společnosti. Vhodnou příležitostí k připomenutí tohoto výročí je sobotní nástup Dominika Duky jako nového pražského arcibiskupa a primase českého.