Rudí prokurátoři II
Zdeněk Jemelík

Když jsem 3. listopadu 2012 komentoval články, útočící na bývalého vojenského prokurátora a člena KSČ Igora Stříže, dnes 1. náměstka nejvyššího státního zástupce, netušil jsem, že mediální zájem o něj bude mít další pokračování. Od 7. listopadu 2012 ale visí na internetovém vydání Parlamentních listů anonymní článek Rudá smrt z Olomouce, jehož sugestivní název má patrně vyvolat dojem, že zlý prokurátor Stříž posílal nebohé vojáčky na šibenici. 

 

Nikdo mě nemůže podezírat z toho, že by se mi líbila přítomnost předlistopadových  prokurátorů a soudců a zvláště těch vojenských, a zejména bývalých komunistů,  v naší justici a státním zastupitelství. Můj názor na tuto věc dokonce ocitoval Ústavní soud ČR na str.12 známého ústavním nálezu z 15.října 2010 č.j. I ÚS 517/10, jímž uznal nárok občanů na informace o předlistopadové stranické příslušnosti soudců. Dodávám, že dle mého laického názoru je držení většiny vedoucích funkcí ve státním zastupitelství bývalými prokurátory příčinou jeho častého selhávání. To mi  nicméně nebrání vidět neobjektivnost argumentace pokračujícího útoku na Igora Stříže, jež ve svém výsledku paradoxně oslabuje jeho účinnost. Uvědomil jsem si ji v plné síle teprve poté, kdy jsem se dostal k podkladům, na nichž autor vystavěl svou filipiku. Také proto jsem nereagoval bezprostředně.

 

Musím především upozornit, že žádný prokurátor v dobách těsně předlistopadových neměl moc rozhodnout o vině a trestu. Bylo to stejné jako dnes: za mříže posílal nebo neposílal soud, který byl formálně na mínění prokurátorů nezávislý, s výjimkou zvlášť důležitých případů, v nichž o postupu obou složek rozhodovaly stranické orgány. V této souvislosti je pozoruhodné, že autory článků o Igoru Střížovi nezaujala jména soudců, kteří rozhodovali o jeho obžalovaných, ani jména jeho kolegů a nadřízených, kteří se s ním podíleli na jednotlivých trestních věcech.

 

Způsob, jímž autor pojednal výňatky z trestních spisů, je z hlediska cíle, jímž je nepochybně pád Igora Stříže, neefektivní. Výtky proti jeho chování v procesech, k nimž anonym z Parlamentních listů získal podklady, se dají odmítnout jako výsledek neporozumění fungování předlistopadové vojenské justice, jako výsledek neznalosti pravidel trestního řízení obecně, nebo jako přímá lež. Na takových argumentech nelze v právním státě postavit požadavek na odvolání napadeného. Je to stejné jako s požadavkem na zákaz komunistické strany: příhodný čas vypršel, pokud někdy vůbec v polistopadovém kvasu nastal.

 

Ostatně některé výroky nemají v podkladech oporu, takže není jasné, jak k nim autor přišel. Platí to například o tvrzení, že Igor Stříž navrhoval tresty až v trojnásobné výši proti tomu, co pak uložil soud, či že kolegové museli krotit jeho horlivost. 

 

Autor se tentokrát ani řádně neseznámil s obsahem spisů, na které se odvolává a v neprospěch Igora Stříže líčí některé příběhy zkresleně. Např. popisuje proces s  Petrem Kubatým, jenž se údajně nevrátil z dovolené k útvaru jen proto, že hledal manželku, která utekla z domu i s dítětem. Ve skutečnosti obviněný tvrdil,  že hledal dceru, kterou manželka bez jeho souhlasu vydala k adopci. Manželku v té době opakovaně navštívil. Ovšem svědecké výpovědi jeho zájem o dceru stejně nepotvrdily. Vysloužil si dvacet měsíců nepodmíněně.

 

Ještě zmatečnější je líčení Střížovy spolupráce s StB a pronásledování vojáků, kteří chtěli emigrovat údajně ze strachu z šikany. Tehdy měla vojenská odnož StB na vyšetřování trestných činů politické povahy přednostní nárok a podle svého uvážení je pak předávala vojenské prokuratuře k dopracování. Převzetí případu od StB byla rutinní záležitost. Ovšem celá záležitost začala tak, že obviněný se během dovolené zúčastnil úspěšné domovní loupeže. Když zjistil, že jej hledá policie, do kasáren se mu nechtělo. Se spolupachateli se pak rozhodli, že se pokusí emigrovat. Ale nakonec se sám přihlásil policii a ještě do věci zatáhl kamaráda, který měl útěk zabezpečit.

 

Případy, o které se rozšířily podklady pro článek Rudá smrt z Olomouce, jsou většinou příběhy mladých mužů, kteří se nedokázali vtěsnat do svěrací kazajky dobových poměrů. Neměli tolik odpovědnosti sami k sobě a ke svým rodinám, aby se vyhnuli neodvratnému trestu vězením buď tím, že se podrobí vojenské povinnosti, nebo že před ní včas utečou nějakým legálním způsobem (např. obstaráním „modré knížky“, zaměstnáním v dolech, atd.). Nenastoupili, utíkali, nevraceli se z dovolených s vědomím, že je stihne trest, ale byli bezradní a neuměli si rozumně pomoci. Byli obětí doby, ale i své nezpůsobilosti vyznat se v pravidlech jejího fungování. Jejich jednání bylo v zásadním rozporu s dobovým právem a nestíhal je pouze Igor Stříž, ale všichni jeho kolegové a nic jiného ani dělat nemohli, neboť byli vázáni přísahou a stranickou kázní. Právo bylo chápáno jako forma třídního násilí, jímž měli být přinuceni k poslušnosti ti, kdož se nechtěli podrobit diktátu, byť třeba jen svým způsobem života.

 

Byla to běžná „drobná“ vojenská kriminalita, a takto byla pojednávána. Ostatně ani ukládané tresty nebyly nijak vysoké. Nejvyšší v celém zpracovaném souboru kauz je dva a půl roku nepodmíněně. V padesátých letech minulého století by Střížovy „oběti“ dopadaly podstatně hůře.

 

Z běžných Střížových kauz vybočují případy odpíračů vojenské služby, motivovaných nábožensky. Ti se hrdě hlásili k tomu, že jim svědomí nedovoluje vzít zbraň do ruky a podepsat přísahu, a to s vědomím, že za to půjdou do vězení. Jsou tak protipólem, vzorem mravní pevnosti, k příslušníkům dobových represivních orgánů, kteří se vědomě a dobrovolně podíleli na vynucování pořádků, jež velká část občanů odmítala. Všichni teď říkají, že chtějíce dělat kariéru, nemohli jednat jinak a postupovali dle tehdy platných zákonů. Samozřejmě jim nelze vyčítat, že se nenechali zavírat stejně jako odmítači vojenské služby, ale profesní dráha prokurátora, a vojenského prokurátora zvlášť, nebyla jedinou možností uplatnění pro mladého právníka. Volili si ji dobrovolně, dobrovolně se zavázali vykonávat na spoluobčanech násilí ve prospěch protiprávního režimu. Dnes jsou stejně horliví ve službách zase jiného chlebodárce.

 

Naše současné právo možnost násilného nucení ke službě ve zbrani nezná a vlastně již v době Střížovy kariéry bylo jeho vynucování popřením mezinárodněprávních závazků státu. Kromě toho, že procesní postupy a zvyklosti, které si  z té doby bývalí prokurátoři přinesli, v sobě často zahrnují popírání ústavních práv, a kromě toho, že byli vycvičeni k podřízenosti vůči politickým orgánům, nevhodnost jejich působení ve vedoucích funkcích má etický charakter: lidé, kteří potlačovali svobody spoluobčanů, si podrželi nadále moc a slouží dále režimu, který je z hlediska jejich dřívějších názorů nepřátelský. Pokud si dnes občané naříkají, že si v listopadových dnech r. 1989 klíči nic nevycinkali, dost se mýlí, ale ve státním zastupitelství a justici to do značné míry platí.

 

Mimo to činí bývalé prokurátory jejich minulost vydíratelnými. Igor Stříž není výjimečný případ. Kdyby někdo začal zkoumat trestní spisy, na nichž pracovali ostatní současní vedoucí státní zástupci s předlistopadovou minulostí, při troše dobré vůle by v nich vylovil podklady pro skandalizaci desítek z nich. To je další důvod, proč by se bývalí prokurátoři měli nejdříve stáhnout z vedoucích funkcí a postupně opustit úřad úplně.

 

Platí to i přesto, že někteří z nich jsou dobrými právníky. Zrovna v případě Igora Stříže bych si nedovolil o jeho právnických kvalitách pochybovat. K jeho dobru mu přičítám chování v době represí proti odpůrcům „kauzy Čunek“, kdy se zachoval jako čestný muž a na odvolání svého nadřízeného Ivo Ištvána reagoval resignací na funkci náměstka. Domnívám se, že jeho jmenování do vysoké funkce je součástí rehabilitace postižených odpůrců zneužití moci státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka. 

 

Představa, že novináři budou stavět na pranýř jednoho za druhým vedoucí státní zástupce, ušpiněné předlistopadovou minulostí, by neměla nechávat nejvyššího státního zástupce a ministra spravedlnosti klidnými. Je na čase, aby se této zátěže začali zbavovat s předstihem dříve, než se něco takového stane. Za 23 let od pádu totality vstoupilo do služeb státního zastupitelství dost kvalitních právníků s čistou minulostí, jimž „staří ještěři“ (terminus technicus bývalé nejvyšší státní zástupkyně, dlouholeté prokurátorky Marie Benešové) brání v kariérním vzestupu. Změna zákona a struktury státního zastupitelství nestačí. Musí přijít i zásadní obměna vedoucích kádrů, která teprve umožní změnu stylu práce. Lidé jako Igor Stříž a jemu podobní by ji měli umožnit dobrovolným stažením do postavení řadových státních zástupců.

___________________________________________________________________________________