Rudí prokurátoři III
Zdeněk Jemelík

V souvislosti s náhlým odvoláním  Stanislava Mečla z funkce náměstka nejvyššího státního zástupce stojí za zmínku, že od 7. listopadu 2012 je na hlavní stránce  internetového serveru Parlamentní listy stále dostupný článek „Rudá smrt z Olomouce“, hanobící bývalého vojenského prokurátora Igora Stříže, dnes 1. náměstka nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Redakce zřejmě Igoru Střížovi „přeje“, neboť jinak se zde  články střídají dosti rychle. 

 

Redakce možná doufá, že dlouhodobým zveřejněním článku dosáhne toho, že si konečně někdo povolaný všimne absurdnosti skutečnosti, že více než 20 let po Listopadu zastává druhou nejvyšší funkci v soustavě státního zastupitelství člověk, který vzhledem ke své předlistopadové minulosti na ni nemá nárok. Nebo že aspoň Igor Stříž konečně pochopí neúnosnost svého působení ve vysokém postavení a spokojí se s postavením řadového státního zástupce.

 

Mám obavy, že se redakce nedočká úspěchu. Státní zástupci jsou téměř nedotknutelní až do chvíle, kdy sami vzdají boj o své postavení. Vzpomeňme, jak dlouho obcházel Jiří Pospíšil jako kocour kolem horké kaše odvolání Renaty Vesecké, a jak probíhalo jeho vymítání  Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Vykázat Igora Stříže na skromnější místo může být jednou stejně obtížné, pokud nepřijde sám na to, že už té ostudy bylo dost. 

 

Mimo to v tomto státě není žádná autorita, které by neutěšené poměry ve státním zastupitelství skutečně vadily. Dlouhodobé sabotování projednání věcného záměru nového zákona o státním zastupitelství ve vládě Petrem Nečasem spíše nasvědčuje tomu, že některým kruhům by řádně fungující státní zastupitelství vadilo. 

 

O nápravu by se měl starat v prvé řadě ministr spravedlnosti, ale od Listopadu se opakuje stále totéž: než se ministr pořádně vyzná v labyrintu chodeb ministerstva, buď je odvolán, nebo padne vláda, nebo „jde na lepší“ (proto spolek Šalamoun již dávno navrhl zřídit v ministerstvu spravedlnosti funkci státního tajemníka, nezávislého na rytmu střídání vlád). Mimo to jeho pravomoci vůči státnímu zastupitelství jsou nepatrné, byť je univerzálním kárným žalobcem. Od té doby, kdy Jiří Pospíšil ustoupil bez boje nárokům Nejvyššího správního soudu na rozhodování o odvolávání státních zástupců a soudců, musí se ministr obávat, že odvolaný vedoucí státní zástupce se vzepře proti jeho rozhodnutí správní žalobou a nakonec se na své místo proti jeho vůli vrátí. Rozvracení státního zastupitelství vleklými soudními spory mezi svévolně odvolanými státními zástupci a ministrem patří k novým kratochvílím, zajišťujícím naší republice nárok na označení za „Absurdistán“.  

 

Než vraťme se k odvolání Stanislava Mečla a v té souvislosti k personálním poměrům na Nejvyšším státním zastupitelství ČR. Nebylo by tak zle, kdyby spornou osobou na vedoucím místě na Nejvyšším státním zastupitelství ČR byl pouze Igor Stříž. Tento úřad je totiž největším skanzenem předlistopadových prokurátorů v soustavě státního zastupitelství. Jsou to převážně členové bývalé KSČ a nechybí mezi nimi další Střížovi kolegové, tedy bývalí vojenští prokurátoři. V trestních spisech, jež vyřizovali v době aktivní služby, by se určitě našly důvody pro podobné hanobení, jakému je vystaven Igor Stříž. Přímo v souvislosti s ním se lze setkat se jmény bývalých vojenských prokurátorů Jana Mrlíka a Romana Hájka, toho posledního v současnosti v postavení ředitele odboru NSZ. Ředitelem odboru NSZ je také bývalý vojenský prokurátor Tomáš Havlík.  Nadvládu rudých prokurátorů vyvažoval právě odvolaný Stanislav Mečl, který nebyl zatížen minulostí člena bývalé KSČ. 

 

Spolek Šalamoun z uvedených důvodů dlouhodobě navrhuje, aby státní zastupitelství bylo rozpuštěno a vedle něj „na zelené louce“ obnovena prokuratura, do které by z předlistopadových prokurátorů byl vpuštěn jen nejnutnější počet jedinců, zcela nepostradatelných a také přijatelných svými lidskými a profesními kvalitami. Prokurátoři, a vojenští prokurátoři zvlášť, se v době skomírání předlistopadového režimu nechali naverbovat na práci, o které museli vědět, že obnáší zákroky proti lidským právům a odporují mezinárodnímu právu. Ve spojení s členstvím v tehdejší KSČ (neslučovat s KSČM!), která byla podle současného platného zákona zločinnou organizací, se tím odborně a mravně diskvalifikovali pro působení na vedoucích místech státního zastupitelství demokratického právního státu.

 

V tomto směru se personální politika Pavla Zemana liší od jednání jeho předchůdkyně Renaty Vesecké, která aspoň ty nejhorší ze „starých ještěrů“ Marie Benešové (její terminus technicus) sesadila z vedoucích funkcí. Pavel Zeman některé z nich opět povýšil, čímž posílil vliv „pohrobků normalizace“ na vedení státního zastupitelství.   Sesazením Stanislava Mečla posunul rovnováhu v jejich prospěch. To je okolnost, která zasluhuje zvláštní pozornost. 

 

Pavel Zeman je nesporně slušný člověk, odborně zdatný přiměřeně potřebám svého úřadu. Dlouhou dobu působil v zahraničí, generačně mezi „staré ještěry“ nepatří,  takže jej nelze podezírat, že by jej s nimi spojovaly přátelské vztahy z minulosti nebo dokonce spřízněnost politických  názorů. Po nástupu do funkce si musel vytvořit tým blízkých spolupracovníků a vybíral je ze skupiny jemu převážně neznámých lidí. Patrně se nikdy nedovíme, kdo mu při výběru radil, popř. kdo jej vedl (nebudu se zabývat pověstmi o vlivu Střížova kamaráda, bývalého vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka, později náměstka exprokurátorky Marie Benešové): viditelný je pouze výsledek, spočívající v posílení moci rudých prokurátorů, tedy proti éře Renaty Vesecké změna k horšímu. Měl by se k tomu vyjádřit bývalý ministr Jiří Pospíšil, který si Pavla Zemana našel a patrně po poradě s nepostradatelným „kmotrem“ Jurečkem jej nechal jmenovat. 

 

Odvolání Stanislava Mečla je ale přímo průlomové ještě z dalšího hlediska: Pavel Blažek postupoval podle zákona o státním zastupitelství, podle něhož náměstka nejvyššího státního zástupce odvolává ministr na návrh nejvyššího státního zástupce. Ze zákona ministrovi nevyplývá povinnost odvolání zdůvodnit, ba ani není povinen odvolanému vysvětlit své rozhodnutí. A tak se i v tomto případě děje: o žádném kárném provinění Stanislava Mečla se v souvislosti s jeho odvoláním nemluvilo, on sám důvody svého pádu netuší, navrhovatel Pavel Zeman se o něm nakonec vyjadřoval spíše kladně. Jsme svědky návratu k  mravům totalitního státu. Děsivé na tom je zejména to, že jej uskutečnili lidé, totalitou nedotčení.

 

Podobným způsobem odvolal Jiří Pospíšil Ivo Ištvána, Jana Jakovce, Jiřího Křivance a Pavla Kačírka. Následujíce špatného příkladu vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která se uchýlila do ochrany moci soudní proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání, odvolaní státní zástupci napadli ministrovo rozhodnutí ve správním řízení a všichni uspěli. Vrátili se na svá místa a stát jim musel vyplatit slušnou sumu odškodného za období, kdy kvůli odvolání nepobírali přídavek za vedení.

 

Odvolání Stanislava Mečla připomíná případ bývalé olomoucké vrchní státní zástupkyně Mileny Hojovcové, jmenované Jiřím Pospíšilem po svévolném odvolání Ivo Ištvána. Když po prohraném soudním sporu Jiří Pospíšil ho znova jmenoval na jeho původní místo, vznikl na olomouckém VSZ nezákonný stav dvojvládí. Vědomi si neúnosnosti tohoto stavu, ale také úskalí odvolávání dobře pracující Mileny Hojovcové, pánové Jiří Pospíšil a Pavel Zeman ji brutálním způsobem přiměli k resignaci a zadupali ji až do postavení řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni soustavy. Stanislav Mečl by se zřejmě k resignaci tímto způsobem přemluvit nedal, tedy spříseženci Pavel & Pavel se pustili riskantní cestou odvolání podle zákona o státním zastupitelství.

 

Osobně jako laik považuji postup odvolávání podle zákona o státním zastupitelství za praktičtější, protože vylučuje vznik dlouhodobých stavů nejistoty, které provázejí odvolání cestou kárného řízení. Nemění to nic na skutečnosti, že postup, uplatněný při odvolání Stanislava Mečla, je z pohledu správního práva čistou svévolí. Napadne-li odvolaný ministrovo rozhodnutí správní žalobou, s největší pravděpodobností uspěje. Předpokládám ale, že se soudit nebude, stejně jako se nesoudily Renata Vesecká a Milena Hojovcová. Odporovalo by to jejich pojetí stavovské cti. Dokonce se domnívám, že pánové Zeman a Blažek zvažovali možná rizika svého rozhodnutí a počítají s tím, že se Stanislav Mečl podvolí osudu.

 

Pavel Zeman zřejmě skutečně má zájem a vůli vyléčit státní zastupitelství z jeho neduhů a jeho lidské a odborné kvality nárokům úkolu odpovídají. Soustřeďuje se ale hlavně na prosazení strukturálních změn, které nastolí připravovaný nový zákon o státním zastupitelství. Nepřipouští si ale, že bez zásadní obměny na vedoucích místech uvnitř soustavy nepřinese reorganizace státního zastupitelství kýžené změny ve stylu jeho práce. Tomu odpovídá jeho personální politika, která občas vzbuzuje údiv, pochybnosti a v krajním případě až nechutenství. 

 

Odvolání Stanislava Mečla není jediným jeho nesrozumitelným krokem tohoto druhu. Narušení vzájemné komunikace mezi dvěma vysoce inteligentními a slušnými lidmi není nepřekonatelné přátelskou výměnou názorů. Proto samo o sobě není přijatelným důvodem k jejich rozchodu, pokud ovšem za ním nejsou skutečně hluboké, zásadní názorové rozpory na klíčové otázky vedení úřadu. Mám důvod se domnívat, že skutečné jádro maléru je ale právě v nich. Bohužel v případech, o nichž vím, bych se musel tvrdě postavit na stranu Stanislava Mečla, ač o případný pád Pavla Zemana a jeho případný odsun do diplomacie vůbec nestojím. Ale o tom zase až příště.

___________________________________________________________________________________