Ryba smrdí od hlavy i v justici II
Zdeněk Jemelík

24. března 2005 odsoudil senát Okresního soudu ve Znojmě předsedy Jaromíra Kapinuse, bývalého prokurátora a člena KSČ, za přepadení poštovních doručovatelek k trestům odnětí svobody a náhradě škody dva mladé muže, Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepuru. O šest let později, 9. května 2011,  byl za stejný čin odsouzen senátem téhož soudu, ale předsedy Pavla Rujbra, jistý Antonín Škrdla, který se s doznáním dobrovolně dostavil na policejní služebnu. V popisu útoku na doručovatelku, která měla být obětí Tomáše Čepury, uvedl podrobnosti, jež mohl znát pouze pachatel, ale Tomáš Čepura o nich nevěděl. Pavel Rujbr věděl, že odsoudil věc již jednou rozsouzenou, ale bez jakéhokoli dokazování rozhodl, že původní odsouzení, kteří v jeho věci nebyli obžalováni,  se na činu určitě také nějak podíleli, byť ne způsobem, popsaným ve výrokové větě rozsudku.
 
Jaroslav Schindler, který vždy trval na své nevině, požádal o povolení obnovy procesu. Senát soudce Jaromíra Kapinuse jeho zjevně oprávněnou žádost zamítl 24. května 2012.
Fyzická nemožnost současné přítomnosti dvou pachatelů na jednom místě, na němž útočil jen jeden, soudci nevadila. Krajský soud v Brně senátem Aleše Flídra, také bývalého člena KSČ, Kapinusovo zvrhlé rozhodnutí posvětil.

V r.2013 podal spolek Šalamoun ve prospěch Jaroslava Schindlera podnět k podání stížnosti  ministra pro porušení zákona, k němuž se pan odsouzený  připojil. Ministr je obvykle ten poslední, kdo se dostane k rozhodnutí o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministři přicházejí a odcházejí, ale úředníci, kteří se zabývají touto agendou, setrvávají po desetiletí a z toho se odvíjí jejich zvykové právo mít v této věci rozhodující slovo. Nejdůležitější postavou mezi nimi je počítačově pologramotný bývalý soudce Jiří Balzer, bývalý člen KSČ, který na ministerstvu působí 35 let a trvá na neprolomitelnosti svých rozhodnutí. Ministerští úředníci rozhodně netrpí náklonností ke spolku Šalamoun a obvykle odmítají  jeho podněty k podání stížnostmi pro porušení zákona i v případě zjevných justičních zločinů. Tentokrát se ale stal malý zázrak: ministryně Marie Benešová napadla rozhodnutí senátu Jaromíra Kapinuse stížností ve prospěch Jaroslava Schindlera.   
 
Nejvyšší soud ČR pak rozsudkem z 19. listopadu 2013 rozhodl, že zúčastněné soudy porušily zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera, zrušil jejich rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ve věci znova jednal a rozhodl. Trestní spis s písemným vyhotovením se vrátil do Znojma 2. prosince 2013. Až na to, že úspěšný stěžovatel obdržel 10.ledna 2014 písemné vyhotovení rozsudku, soudce Jaromir Kapinus jinak zachovává nečinnost.

Výše popsaný neukončený příběh má souběžnou mravní stránku. Vyvolává otázku odpovědnosti soudce za vědomé poškozování účastníků trestního řízení, za vědomé ničivé zásahy do lidských osudů, a pochybnosti o opodstatněnosti zásady beztrestnosti nesprávných soudcovských rozhodnutí, obhajované justicí a ministerstvem spravedlnosti, nebo spíše upozorňuje na nutnost odlišit neúmyslné mylné rozhodnutí od svévole, popř. od úmyslného jednání ke škodě stran řízení.
Názor, že po napravení nesprávného rozhodnutí opravným prostředkem by  kárné stíhání chybujícího soudce bylo nedůvodné i v případě svévolného poškození účastníků řízení, je analogický představě, že zloděj, jemuž policie odebrala kořist a vrátila ji okradenému, nepatří za mříže.

V tomto případě soudce Pavel Rujbr věděl, že jeho kolega odsoudil Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepuru za něco, čeho se nemohli dopustit. Zjevná křivda, kterou utrpěli, se ho nedotkla. Vůbec ho nenapadlo, že by se mohl pokusit otevřít cestu k nápravě jejich neštěstí například podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Místo toho, aniž by obžaloba napadla oba odsouzené a aniž by provedl přiměřené dokazování, v odůvodnění rozsudku zaštítil neprolomitelnost Kapinusova zjevně mylného rozsudku tvrzením, že odsouzení se určitě nějakým způsobem podíleli na trestné činnosti Antonína Škrdly. I kdyby se nemýlil, bylo by jeho stanovisko nemravné, protože v případě účasti na činu,  odlišné od výrokové věty rozsudku z 24. března 2005, by odsouzení měli nárok na přiměřenou změnu výroku o trestu.

Jaromír Kapinus zcela jistě věděl, že rozsudek nad Antonínem Škrdlou popřel pravdivost výrokové věty jeho rozsudku. Věděl, že Tomáš Čepura musel do vězení, ač se žalovaného skutku nedopustil a mohl předpokládat, že  Jaroslavu Schindlerovi odsouzení k podmíněnému trestu ztížilo pracovní a společenské uplatnění. Zrušením jeho mylného rozsudku by jim vznikl nárok na odškodnění, které by aspoň částečně zmírnilo účinky jeho omylu. Rozhodl se však nadřadit obhajobu své neomylnosti nad jejich práv a přístup k odškodnění jim tím znemožnit. Toho všeho si musel být vědom předseda odvolacího senátu Aleš Flídr, ale přesto zvrhlé Kapinusovo rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu potvrdil.

Spolek Šalamoun usoudil, že Jaromír Kapinus nepovolením obnovy procesu vybočil z mezí běžného justičního omylu a dopustil se svévole ke škodě odsouzených. Beztrestnost takového počínání by byla další křivdou na jeho obětech, povzbuzením provinivšího se soudce v domněnce, že má právo chovat se svévolně a špatným příkladem pro další. Proto spolek Šalamoun podal předsedkyni Nejvyššího soudu ČR podnět k vyvolání kárného řízení s ním i s Alešem Flídrem.

Volba Ivy Brožové jako kárné žalobkyně nebyla náhodná: v několika jiných případech stížnosti aspoň svědomitě prošetřila, což někdy mělo „výchovný“ účinek, i když pak k potrestání nakonec nepřistoupila nebo nanejvýš uložila výtku podle §88a zákona o soudech a soudcích.  Běžně se zabývala kárnými podněty proti soudcům nebo funkcionářům státní správy soudů všech stupňů, včetně soudů okresních. V tomto případě se zachovala naprosto odlišně: vymyslela si, že zákon vyžaduje, aby měla přednost kárná pravomoc předsedy soudu, přímo nadřízeného obviněnému. Podnět pak postoupila k vyřízení předsedkyni Okresního soudu ve Znojmě Lence Krčálové, která zvrhlé rozhodnutí  soudce Jaromíra Kapinuse  neuznala za důvod k podání kárné žaloby. Její rozhodnutí bylo špatné, ale ještě horší je, že se vůbec z kárného řízení nevyloučila pro podjatost. Kárný návrh  měl totiž spojitost se senátním rozhodnutím a členem senátu v původním řízení ve věci i při nepovolení obnovy byl manžel předsedkyně soudu Ladislav Krčál.  Jakmile paní ministryně Marie Benešová podala stížnost pro porušení zákona, Iva Brožová odůvodnila odmítnutí kárného obvinění Jaromíra Kapinuse ohledem na ochranu nezávislosti rozhodování soudců Nejvyššího soudu ČR při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, která by souběžným prováděním kárného řízení mohla být narušena. Po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR ke stížnosti ministryně pro porušení zákona se nakonec předsedkyně Nejvyššího soudu ČR vyjádřila tak, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo pochybení Jaromíra Kapinuse napraveno. Jeho kárné stíhání odmítla, protože se jedná o prostředek ultima ratio, který nemá dopadat na případy chybného výkladu a aplikace práva, ale pouze na excesy svévole.

S návrhem na kárné stíhání soudce Jaromíra Kapinuse se na paní předsedkyni Nejvyššího soudu obrátil také Jaroslav Schindler. Osud jeho stížností se od těch „šalamounských“ nijak nelišil.

Paní předsedkyně Nejvyššího soudu se v tomto případě zcela odvrátila od své běžné praxe. Přibližně ve stejném období podala dvě kárné žaloby na soudce Ondřeje Láznu, který nechal uvalit vazbu na dva obviněné, v jednom případě na několik hodin, v druhém na několik málo dnů. Dožadovala se jeho potrestání, protože jeho rozhodnutí považovala za svévoli a exces, ač rozsah jeho zásahu do života obviněných byl ve srovnání s nespravedlivým odsouzením Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepury zanedbatelný. Na projednání druhé kárné žaloby tvrdošíjně trvala, i když tu první kárný soud zamítl a dalo se očekávat, že ani v druhém případě nerozhodne jinak.

Proslavila se také kárnou žalobou na bývalého místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, který její zásluhou byl nepravomocně odsouzen ke ztrátě  taláru na konci dosud neposkvrněné soudcovské kariéry. Rozhodnutí nenabylo právní moc jen díky tomu, že Pavel Kučera skončil jako soudce z důvodu dosažení věku 70 let před zahájením odvolacího řízení. Záminkou pro kárnou žalobu byl jeho nejednoznačný výrok,  který měl pronést v úzkém kruhu svých přátel a měl snad ospravedlnit protiprávní zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Pavel Kučera, který jako soudce neměl žádnou možnost zasáhnout do „kauzy Čunek“,  se tak stal jediným kárně odsouzeným v kauze, která nakonec oficiálně za protiprávní ani nebyla označena.

Iva Brožová byla v tomto případě podjatou žalobkyní.  Pavel Kučera se v jejích očích opakovaně provinil. Patřil především k přátelům exministra Pavla Němce a styky s ním se netajil. Při pokusu prezidenta republiky o její odvolání stál na jeho straně. Posléze v době její několikadenní nepřítomnosti jako její statutární zástupce přijal do soudcovského sboru Nejvyššího soudu ČR bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše, zřejmě vyhlédnutého jako jejího nástupce.

Z vyhodnocení výkyvů v jejím nakládání s pravomocí kárné žalobkyně spolek Šalamoun vyvodil závěr, že své kárné pravomoci zneužívá tím, že ji uplatňuje nevypočítatelným způsobem různě dle osobnosti provinilce. V případě Jaromíra Kapinuse zřejmě jednala s úmyslem uchránit jej potrestání za brutální zneužití pravomoci soudce k poškození nespravedlivě odsouzeného. Jako nejvýše postavená představitelka obecného soudnictví dává svým jednáním špatný příklad ostatním kárným žalobcům a soudce upevňuje v přesvědčení, že za svévoli nemohou být trestáni. Sotva můžeme očekávat, že bude případů soudcovských poklesků ubývat, když mají na očích takový vzor: ryba skutečně smrdí od hlavy.

Ze všech těchto důvodů spolek Šalamoun podal 28. července 2013 návrh paní ministryni Marii Benešové, aby pohnala před kárný senát nejen zmíněné předsedy senátů Jaromíra Kapinuse a Aleše Flídra, ale také předsedkyni Okresního soudu ve Znojmě Lenku Krčálovou a v neposlední řadě předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivu Brožovou. Paní ministryně nejdříve návrh ignorovala, pak horkou bramboru předala 1. náměstkovi Volákovi, který se snažil zaujetí stanoviska odsunout až na dobu po rozhodnutí  Nejvyššího soudu ČR, nicméně ve vztahu k Ivě Brožové obhajoval názor, že ji nelze za postup v „kauze Kapinus“ trestat.  Až 14. ledna 2014, tedy několik málo dní před vypršením subjektivní lhůty paní ministryně obdržel spolek Šalamoun poněkud slibněji se tvářící sdělení ředitele odboru dohledu Pavla Bednaříka, že se připravuje pro paní ministryni podrobná analýza, „na  základě které se paní ministryně rozhodne o dalším postupu vůči soudcům, kteří rozhodovali v trestní věci pana Jaroslava Schindlera“.

Zůstalo jen při naději. Počestná socialistka Marie Benešová sice našla čas na podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch miliardáře Pavla Tykače, ale rozhodnutí v této věci se takticky vyhnula úprkem do Poslanecké sněmovny. Ale štafetu od ní bez svého zapříčinění převzala paní ministryně Helena Válková, kterou na nevyřízený kárný podnět upozornil spolek Šalamoun krátce po jejím nástupu do úřadu.

Její rozhodnutí bude mít v každém případě obecný význam, přesahující hranice, vymezené podnětem spolku Šalamoun ke kárnému řízení. Paní ministryně bude muset vyřešit otázku, zda je přípustný nevyvážený, svévolný způsob používání  pravomoci kárné žalobkyně, který předvádí Iva Brožová. Odpoví-li si na ni záporně, bude pak muset rozhodnout o otázce, zda je vůbec přípustné, aby předsedkyně Nejvyššího soudu ČR zastávala svůj úřad, když nedílnou součástí její pravomoci je pravomoc kárné žalobkyně, kterou zvládá nepřijatelným způsobem. Bude-li i tato odpověď záporná, nezbyde jí jiná možnost než volit mezi tolerováním neúnosné úrovně výkonu funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a podáním kárné žaloby s návrhem na odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR (nemám na mysli odvolání z funkce soudkyně Nejvyššího soudu ČR).

Ve vztahu k výhradám  proti soudcům Jaromíru Kapinusovi, Aleši Flídrovi, Lence Krčálové a Pavlu Rujbrovi bude muset paní ministryně nalézt hranici mezi svévolí a svévolným poškozování práv účastníků řízení na straně jedné a prostým neúmyslným selháváním soudcovského myšlení na straně druhé. Pouze nezaviněný omyl by mohl mít nárok na beztrestnost.

Ať tak či onak, rozhodnutí paní ministryně Heleny Válkové bude mít velký vliv na vývoj chování soudců ke stranám řízení, dle okolností kladný nebo záporný.

Uložit

Uložit