Sbohem, paní ministryně – vítejte paní ministryně
Zdeněk Jemelík

 

Když 30. ledna 2014 spadly do mé datové schránky dva vzkazy odstupující ministryně nespravedlnosti Marie Benešové, datované dnem 29. ledna 2014, připomnělo mi to známý úkaz růstu nehtů na rukou nebožtíka: ministryně už ministryní nebyla, ale její životní projevy ještě doznívaly.

 

Ve středu 29. odpoledne jmenoval pan prezident novou vládu, čímž mandát Marie Benešové zanikl. Uzavřel se tak 15. mandát ministra spravedlnosti od počátku prosince 1989, kdy se úřadu ujala jeho první polistopadová držitelka JUDr. Dagmar Burešová. Průměrná délka mandátu je tak v této chvíli 19,3 měsíce. Paradoxně nejdéle se udržel v křesle ten nejméně kvalifikovaný, tj. politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, který byl ministrem dokonce dvakrát. Časté střídání šéfů resortu je dílčím vysvětlením jeho neuspokojivého stavu: než se ministr seznámí se všemi přístupovými cestami ke své kanceláři, již odchází. K řádné koncepční práci a cílené obměně personálu se nedostane.

 

Za těchto okolností nabývá mimořádnou moc úřednický aparát, který vykazuje neuvěřitelnou odolnost vůči změnám a drží se svých zvyklostí bez ohledu na střídání ministrů. Hrůzné důsledky to má např. v agendě stížností pro porušení zákona, kterou ovládá počítačově pologramotný bývalý soudce a člen KSČ Jiří Balzer, působící na ministerstvu již 35 let, jenž pro ministra, ve skutečnosti pro sebe, reklamuje právo na neprolomitelnost rozhodnutí. Jeho vliv na vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona je mnohonásobně větší než všech polistopadových ministrů nespravedlnosti dohromady. Totéž platí o napáchaných škodách na osudech nespravedlivě stíhaných a jejich blízkých.

 

Marie Benešová zužitkovala svůj mandát k vládnutí až do poslední minuty uplatněním moci páchat zlo a k podání důkazu, že představa o možném věznění nevinných odsouzených ji ve snu nepronásleduje, stejně jako ministerské formalistické byrokraty. Možná spáchala také něco dobrého, ale informace o tom se ke mně nedostaly.

 

Její vzkazy obsahovaly sdělení o nevyhovění třem podnětům spolku Šalamoun k podání stížnosti pro porušení zákona, které jsem jako správce agend dotčených odsouzených nedávno aktualizoval.

 

Aktualizace se opíraly o poznatky z analogických kauz z poslední doby. Byly založeny na úvaze, že justice má mít ve srovnatelných případech stejný metr pro všechny. Nejsrozumitelnější z nich se týká podnětu ve prospěch odsouzeného, který měl trojí smůlu: nestačilo, že mu soud nepřiznal právo bránit se proti napadení teleskopickými obušky, pak se lajdácký soudce neseznámil s obsahem spisu a přehlédl doklad o čerstvém otcovství obžalovaného a posléze mu nedbalý advokát vzal poslední naději na nápravu nepřízně osudu opožděným podáním ústavní stížnosti.

 

Po letech se zdálo, že se na pana odsouzeného konečně usměje štěstí. Ústavní soud rozhodoval o téměř shodném případu. V ústavním nálezu, jímž zrušil rozsudky, podal velmi přesný návod, jak mají obecné soudy posuzovat případy, v kterých se poškozený dostal do neštěstí tím, že jako první použil brachiálního násilí. Z logiky věci vyplývá, že při rozhodování o včasně podané ústavní stížnosti našeho chráněnce by Ústavní soud patrně vyslovil obdobný názor a vrátil by věc obecným soudům k novému projednání podle jeho závazných právních pokynů. Za těchto okolností se zdálo, že vyhovění podnětu, opřenému o právní názor Ústavního soudu, je zcela nevyhnutelné. Jenže ministryně nespravedlnosti jako bývalá dlouholetá prokurátorka a s ní i státní zástupci a ministerští úředníci, kteří se podnětem zabývali, jsou přesvědčeni, že na jejich právnickou moudrost ústavní soudci nestačí, čili jejich názorem nejsou vázáni.

 

Dalším byl případ odsouzené, které soud při jednání o povolení obnovy procesu nepřijal klíčového svědka, jehož výpověď by rozmetala původní rozsudek. Pak měla smůlu, že ji ve stížnostním řízení opustila nesvědomitá advokátka, která neodůvodnila stížnost proti nepovolení obnovy. Advokátku sice za to potrestala advokátní komora, ale škodu tím nenapravila: stížnostní soud bez znalosti obsahu nepřipuštěného svědectví a bez znalosti stížnostních důvodů v neveřejném zasedání stížnost zamítl.

 

Avšak v případu jiného chráněnce spolku Šalamoun ministr Pavel Blažek na základě svévolné úvahy referentky napadl stížností pro porušení zákona zdánlivě ve prospěch chráněnce spolku Šalamoun nepovolení obnovy procesu, odůvodněné podobně jako ve výše zmíněné kauze nepřipuštěním domněle neprůkazného svědectví „z druhé ruky“. Tehdy jsem se snažil dosáhnout zpětvzetí stížnosti ministra, protože jsem věděl, že nabízený důkaz pro obnovu spadá do kategorie „vězeňské latiny“. Referentka ale trvala na svém a ministr její dílko podepsal. Nejvyšší soud ČR z formálněprávních důvodů stížnosti vyhověl a teprve v následném řízení u obecných soudů došlo na má slova. Díky pohrdání ministerské úřednice laickým názorem, podloženým přesnou znalostí věci, odsouzený vyhodil z okna několik tisíc korun za soudní poplatky, třikrát jela eskorta z věznice k soudu a zpět a soudy se musely v opakovaných řízeních zabývat nesmyslem. Podle mých omezených poznatků zmíněný výkon referentky, která působí na ministerstvu již 18 let, nebyl náhodným výkyvem v obvyklé úrovni jejího nakládání s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona.

 

Pokud ministerstvo v posledně uvedeném případě ochránilo právo odsouzeného žádat o povolení obnovy s odvoláním na nedůkaz „vězeňskou latinou“, tím spíš mělo vyjít vstříc odmítnuté odsouzené, jejíž žádost o obnovu se opírá o seriózní zjištění dříve neznámých skutečností.

 

V posledním ze tří uvedených případů jsme se domáhali napadení rozsudků, jimiž byla naše chráněnka odsouzena k vysokému trestu odnětí svobody na základě policií vynuceného falešného doznání, jež ostatně téměř okamžitě odvolala. Policejní nešvary jsou v jednání se státními zástupci, soudci a úředníky ministerstva obvykle tabuizovány. Až dosud bylo marné vznášet námitky s odkazem na vynucení doznání. Ale v poslední době se vynořily případy zprošťujících rozsudků v obnoveném řízení, v němž se obžaloba opírala právě o vynucené doznání. V našem případě jsou námitky bohatší o výtku účelové selekce důkazů v neprospěch obžalované a poskytnutí neúplných informací znalcům, kteří posuzovali věrohodnost tzv. doznání.

 

Kdyby paní ministryně nespravedlnosti ctila zásadu rovného zacházení s věcmi odsouzených bez ohledu na to, kdo vystupuje v jejich prospěch, musela by v daných případech napadnout rozsudky stížnostmi. Jenže v uvažování ministerských úředníků, kteří rozhodují o tom, komu má ministr vyhovět, platí pouze zásada jejich neomylnosti a neprolomitelnosti rozhodnutí a spolek Šalamoun není tím správným zastáncem.

 

Pro zkoumání myšlenkových pochodů paní exministryně a jejích podřízených je zajímavá i časová souvislost výše zmíněné nevlídnosti s neúspěchem, který utrpěla se stížností pro porušení zákona v neprospěch Víta Bárty a s podáním dvou stížností ve věci Pavla Tykače. V obou případech zřejmě vyjádřila osobní postoj k odsouzeným, nikoli snahu napravit (neexistující) právní pochybení soudů.

 

Zatímco na zamítání podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona si Marie Benešová v chvatu „čistění stolu“ našla čas, nestihla rozhodnutí o návrhu na zahájení kárného řízení se soudcem, který nepovolil obnovu procesu žadateli, odsouzenému za trestný čin, spáchaný jiným pachatelem.O tom, že jí úředníci připravují stanovisko, jsme se dověděli z dopisu ze 14. ledna 2014.

 

Uvedený závěr jejího ministerského působení jako by chtěl vyjádřit zásadu „ nevinně odsouzení nechť trpí, zločinní soudci nechť zůstávají nepotrestáni a soudí dál, na politickou kariéru politika a výši platů úředníků to nemá vliv“.

 

Odpovídá to jejímu profesnímu a charakterovému profilu, jenž se postupně vybarvoval během celé její kariéry. S minulostí dlouholeté předlistopadové prokurátorky byla nejvýraznější představitelkou represivních orgánů protiprávního režimu v řadě polistopadových ministrů. Rozkvetla až v polistopadové době. Protože nebyla členkou KSČ (není známo, čím prokazovala povinnou loajalitu prokurátora ke straně a vládě), stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tím začal její vzestup, provázený mediálním hlukem, skandály a nepříjemnostmi. Z úřadu ale brzy odešla do advokacie, a to s hlasitým prásknutím dveřmi. Pomlouvači tvrdili, že důvodem odchodu byl nesouhlas s platovým podhodnocením státních zástupců ve srovnání se soudci. Podle resignačního dopisu skutečným důvodem byly hrůzné poměry na pracovišti, ovládaném bývalými členy KSČ.

 

Když sociální demokraté vyhráli parlamentní volby pod podvodným volebním heslem „akce čisté ruce“, chopila se příležitosti: v lednu r. 1999 se vrátila na státní zastupitelství, a to rovnou do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Vydobyla si pak oblibu Miloše Zemana, protože byla ochotná svým působením dodávat jeho podvodnému volebnímu heslu zdání poctivě promyšleného záměru. Našla pak zálibu v mediálních válkách, z nichž skandalizace exministra Pavla Němce nakonec vedla k jejímu vyhazovu z úřadu. Útočiště pak našla pod ochranou kapitálové skupiny Karla Komárka, což jí nebránilo v budování postavení v  ČSSD. Pomlouváním skupiny významných představitelů různých právnických profesí, z nichž podle vzoru StB mediálně vytvořila něco na způsob „protistátního spikleneckého centra“, si vysloužila žalobu na ochranu osobnosti. Vyvolala tak soudní válku, která zatěžuje soudy všech stupňů od r.2008 a bude pokračovat v březnu letošního roku na Vrchním soudu v Praze. Pikantní je i způsob, jímž se stala poslankyní: aby se mohla ucházet o zvolení na kandidátní listině ČSSD, vystoupila ze strany a nechala se na ni zapsat jako kandidátka bez stranické příslušnosti.

 

Věřím, že její krátké posezení v ministerském křesle bylo její labutí písní. Rozpuštěním současné Poslanecké sněmovny patrně její politická kariéra skončí.

 

Její nástupkyně Helena Válková je jako politička nepopsaný list. Mimo jiné má za sebou působení v čele katedry trestního práva na plzeňské právnické fakultě. Předchází ji pověst právnické autority. Bude první vysokoškolskou pedagožkou v řadě ministrů, kteří měli za sebou praxi v soudnictví nebo advokacii. Nelze odhadnout, jak si poradí s manažerskou stránkou řízení ministerstva.

 

Jako člena spolku Šalamoun mě ovšem nejvíce zajímá, jaký bude mít smysl pro lidský rozměr trestního řízení, jaký tedy bude mít přístup k agendě milostí a stížností pro porušení zákona a k stížnostem na prohřešky státních zástupců a soudců, které ve svých důsledcích vedou k poškozování práv stran trestního řízení. Neochota prezidenta republiky udělovat milosti a snížení počtu podaných stížností pro porušení zákona ze dvou set ročně za působení Pavla Němce a Daniely Kovářové na sedmdesát v r.2013 je špatnou zprávou pro nespravedlivě odsouzené a neodpovídá společenské potřebě, dané úrovní trestního řízení, popř. mírou spolehlivosti rozhodování orgánů činných v trestním řízení (vč.soudů).

 

Zajímavý bude jistě i její vztah o občanským iniciativám (nemám tím na mysli výlučně spolek Šalamoun). Z některých jejích projevů usuzuji, že bude mít sklon prosazovat výlučnost postavení právníků. Nespravedlivé rozsudky ale nasvědčují tomu, že právnické vzdělání nezbavuje jeho nositele omylnosti, naopak jej často stíhá profesní slepota (vysvětlení pojmu jistě rád podá doc. František Čuba, poradce pana prezidenta).

 

Paní ministryni Heleně Válkové se dostalo nežádoucího prvenství v tom, že jako první z ministrů musela hned po nástupu čelit v hale ministerstva protestu skupiny demonstrantů proti jejímu prvnímu personálnímu rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí jmenovat na uvolněné místo 1. náměstka advokátku Hanu Marvanovou. Nájezd odrazila rozhodným vyjádřením, že za svou vyvolenou si stojí.

 

Její postoj je v pořádku. Bylo by špatné, kdyby ministři uhýbali hlučně vyjádřeným skupinovým zájmům. Protestující v tomto případě nebojovali za celospolečenský zájem. Patří k jedné ze dvou znesvářených skupin oklamaných věřitelů H-Systému. Hana Marvanová dlouhodobě zastupuje jejich protivníky. Kromě toho, že je dobrá právnička, je neústupná (někdy jí proto v dobrém přezdívám „Hana z Arku“), proto hájí své klienty s plným nasazením bez ohledu na zájmy protistrany. Dobrý advokát si ani nemůže počínat jinak. Pochybnosti o jejích morálních kvalitách nejsou na místě: čestnost a trvání na své pravdě prokázala jako odpůrkyně totalitního režimu. Vysloužila si zatčení a odsouzení k podmíněnému trestu. Znova je osvědčila v polistopadové politické kariéře. Neochota slevovat ze zásad ji přiměla odejít z ODS a podílet se na založení Unie svobody, později opustit postavení předsedkyně Unie svobody, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a posléze vůbec odejít ze stranické politiky. Helena Válková měla v tomto případě šťastnou ruku.

 

Čtenáři mých článků si možná pamatují, že se s Hanou Marvanovou zásadně neshoduji v názoru na novoroční amnestii Václava Klause. Proto je může mé výše uvedené vyjádření překvapit. Nevědí ovšem, že v jiných věcech jsme si rozuměli a zejména: rozdílnost právních názorů není důvodem k zavržení kvalitní osobnosti, dokonce ani v případě, že kvůli některým jejím v zásadě kladným vlastnostem s ní mohou být potíže jako s každým jiným tvrdošíjným člověkem.

Advokátka části oklamaných

Advokátka části oklamaných klientů H-systému Hana Marvanová, nevysoudila pro své klienty za celou dobu svého působení ani korunu, za což si naúčtovala statisíce na svém palmáre, proto přijala "s radostí" Klausovu amnestii, jako příčinu vlastní neschopnosti.

___________________________________________________________________________________