Revue Politika 11/2012

Přivedou férové volby Gruzii do náruče Ruska?

Koncem října potvrdil gruzínský parlament ve funkci nového premiéra a jeho vládu: Bidzinu Ivanišviliho, jehož koalici Gruzínský sen se v parlamentních volbách konaných 1. října poněkud překvapivě podařilo porazit Sjednocené národní hnutí stávajícího prezidenta Michaila Saakašviliho. „Je to poprvé v gruzínské historii, kdy vláda bude změněna prostřednictvím voleb," pronesl Ivanišvili nedlouho poté, co vešly ve známost volební výsledky. Jeho výrok si zaslouží bližší pozornost. Dosavadní volby v Gruzii vždy potvrdily u moci vládnoucí sestavu, anebo se mocenská výměna konala na základě protestů vyvolaných falšováním voleb, což byl případ revoluce růží z roku 2003, která vynesla k moci Michaila Saakašviliho.

Tradice volebního falšování

Podobné rysy vykazuje většina zemí v postsovětském prostoru: alternace u moci na základě svobodných voleb je tu jevem velmi řídkým. A nejen v bývalých sovětských republikách, které se počátkem devadesátých let osamostatnily - asi nejrozšířenějším politickým systémem na světě je v současnosti takový režim, který připouští volby sice svobodnější, než jaké se konaly v komunistických zemích, nicméně přesto s výsledkem „bezpečně predestinovaným" pomocí široké škály metod. Politologové se snaží tento typ politického systému charakterizovat pomocí termínů jako „hybridní režim", „volební autoritářství" či „soutěživé autoritářství", které často jsou, jako poslední dva zmíněné, na první pohled poněkud rozporné. Minimálně tím však zmíněné režimy vystihují velmi věrně.

Monopolizace médií vládním táborem, vytvoření klientelistických sítí na všech úrovních státního aparátu, selektivní policejní šikana vůči kritikům i všemožná škála podvodů přímo ve volebních místnostech a při sčítání hlasů zpravidla dovedou volební výsledek skutečně „garantovat" ve prospěch vládnoucího prezidenta či jeho strany. Stávající mocenská sestava tak získá potřebnou legitimitu (vyhrála přece demokratické volby!), byť pomocí zmanipulovaného divadla, v němž se může - v roli vedlejší postavy - vyskytovat i legálně působící opozice.

Divadlo se organizuje i kvůli tomu, že demokratické volby jsou od devadesátých let minulého století takřka globálně (teoreticky) považovány za jediný prostředek, jak rozhodovat o vládě. S výjimkou islámského světa nyní vlastně neexistuje žádná široce respektovaná idea či ideologie, jež by ospravedlňovala jiný způsob výběru vládců. Svobodné hlasování však vždy znamená nejistotu, možnost ztráty moci, a tudíž, zejména v zemích s chabou demokratickou tradicí, jsou volby zpravidla pořádány tak, aby byli vládnoucí bezpečně pojištěni proti „nevhodnému" výsledku.

Bezpečná pojistka se ale čas od času zvrtne a nastane mocenská změna. I před letošními parlamentními volbami v Gruzii mnozí pozorovatelé předpokládali výbuch povolebních protestů kvůli zfalšování výsledků, a tedy opět nějakou novou „barevnou revoluci". Nakonec nastalo relativně poklidné střídání (či polostřídání, neboť Saakašvili zůstává prezidentem) na základě férového volebního výsledku, tedy jev v dané oblasti dosti neobvyklý. Co k němu vedlo?

Stručně řečeno velká nespokojenost se Saakašvilim a jeho stranou, (finanční) síla jeho vyzyvatele Ivanišviliho a též dohled nad volebním procesem, na kterém se podílelo velké množství domácích i zahraničních pozorovatelů.

Macešský Západ

Michail Saakašvili se dostal k moci v roce 2003, kdy stál v čele takzvané revoluce růží, která svrhla režim prezidenta Eduarda Ševardnadzeho, jenž se kdysi, jako sovětský ministr zahraničí v době Michaila Gorbačova, na Západě těšil velké popularitě. Po návratu do domácích poměrů, do země rozvrácené komunistickým režimem a sužované rozpadem sociálních i státních struktur, chudobou, etnickým napětím a panováním všemožných mafií, se čím dál tím více přikláněl k autoritářským praktikám.

To samé lze paradoxně říci i o jeho nástupci Saakašvilim, který sice s kriminalitou a mafiány rázně zatočil, což přiznávají i jeho odpůrci, též však neodolal pokušení pojistit si moc diktátorskými praktikami, včetně falšování volebních výsledků. Jeho éru, během níž provedl určité reformy a zlepšil infrastrukturu, lze stručně charakterizovat výrazem „autoritářská modernizace".

V zahraniční politice Saakašvili spoléhal na Západ, ovšem až příliš. Jeho snaha získat kontrolu nad separatistickou Jižní Osetií, formálně součástí gruzínského státu, vyprovokovala v roce 2008 Rusko k vojenské akci, jež vyústila v utvrzení samostatnosti gruzínských regionů (autonomních oblastí) Jižní Osetie a Abcházie, zahrnujících asi pětinu státního území, a fakticky vedla k posílení jejich přináležitosti k Rusku. Již v roce 2006 vyhlásilo Rusko blokádu na dovoz gruzínských (převážně zemědělských) produktů, což byla pro gruzínskou ekonomiku, závislou na produkci a exportu zemědělských komodit, těžká rána.

Západ včetně Spojených států, na které Saakašvili tolik spoléhal, v podstatě nehnul prstem, respektive nehnul jím tak mocně, jak by si gruzínský prezident i většina obyvatelstva přála. Saakašviliho k akci v Jižní Osetii povzbudil i příslib vstupu Gruzie do NATO, leč dočkal se pouze diplomatické podpory při urovnání konfliktu, zejména v podobě tlaku na Moskvu, aby stáhla své jednotky z těch částí obsazeného gruzínského území, která nespadaly do Jižní Osetie a Abcházie.

Hospodářská krize nyní navíc účinně brání případnému rozvoji ekonomické pomoci a Američané by stejně minerální vodu Bordžomi na tankerech přes Atlantik nedováželi, i kdyby nastal netušený hospodářský boom. Gruzie, země se starobylou kulturou a jeden z prvních křesťanských států, je pro západní subjekty bohužel chudou a - snad s výjimkou tranzitu surovin - nepříliš zajímavou periferií, v podstatě „banánovou republikou", s níž sice Západ navazuje obchodní i jiné styky, když to bez větších potíží jde, ale která mu nestojí za větší investici ani za nějaký zásadní konflikt s Ruskem. A to navzdory skutečnosti, že přes Gruzii vedou strategické produktovody z Ázerbájdžánu dopravující k Černému moři (a tedy i do Evropy) ropu a plyn (navíc potenciálně nejen z Ázerbájdžánu, ale i z Kazachstánu a Turkmenistánu). Podobný význam má též železniční trať vedoucí do gruzínského přístavu Poti.

Saakašvili hodně doplatil na absenci širší hospodářské spolupráce se západními zeměmi, neboť pokud ruské ekonomické embargo nenahradila masivní reorientace exportu na Západ, nedalo se čekat nic jiného než růst nespokojenosti obyvatelstva s tíživými sociálními poměry. Většina gruzínských rodin závisí ekonomicky na někom, kdo pracuje v zahraničí a posílá domů peníze, a na úrodě z domácích polí a zahrad. Rozvinutý průmysl v zemi v podstatě neexistuje, větší význam má pouze těžba kovů.

Obecněji řečeno, takové jsou konce našeho (tj. západního) vztahu vůči postsovětským republikám: jde o politiku velkých řečí a planých slibů, které zpravidla chybí ochota podložit rétoriku reálnými činy. Různí takzvaní „prozápadní" politici pak snadno končí jako místní despotové, neboť se jim málo (ekonomicky) pomáhá, zato hodně (politicky) toleruje. Byť Saakašvilimu nutno přičíst k dobru, že - patrně i díky „západnímu vychování" - nakonec uznal jemu nepříznivý volební výsledek.

Miliardář v ZOO

Tbilisi má několik dominant. K těm nejnovějším patří Saakašviliho prezidentský palác, mohutná, leč nevzhledná stavba eklekticky směšující koloniální styl s kopulí napodobující budovu německého Bundestagu, a též rezidence miliardáře Bidziny Ivanišviliho, postavená na jednom z četných kopců gruzínské metropole. Jde o rozlehlé, futuristicky pojaté sídlo, v němž stopadesátý třetí nejbohatší muž světa (dle časopisu Forbes) má například i zoologickou zahradu s jeho oblíbenými pávy. A přechovával tam i velmi drahé obrazy, třeba od Clauda Moneta, Roye Lichtensteina či Pabla Picassa (nyní stěny jeho futuristického hradu zdobí jen kopie, neboť originály prý radši schoval v Londýně). Ivanišviliho majetek údajně přesahuje výši šesti miliard dolarů (což je suma zhruba na úrovní gruzínského státního rozpočtu) a přišel k němu v divokých devadesátých letech v Rusku, kde podnikal například s elektronikou, v bankovnictví či pomocí sítě lékáren Doktor Stoletov. Dovedl nakupovat podniky za miliony a prodávat je za miliardy.

Původně podporoval Michaila Saakašviliho, posléze se však jejich cesty rozešly. Ivanišvili se do rodné Gruzie vrátil na počátku století a do politiky (kromě podpory Saakašviliho) se nemíchal. Proslul však charitou a mecenášstvím: financoval ze svého nové boty pro celou gruzínskou armádu, platil divadla i herce, školy a učitele a nechal postavit mnoho kostelů. Výrazně se podílel na financování katedrály Nejsvětější Trojice, dokončené v roce 2004, taktéž jedné z nepřehlédnutelných dominant gruzínského hlavního města. Monumentální stavba je sice nová, ale postavená v tradičním stylu a má symbolizovat duchovní obnovu Gruzie po desetiletích sovětské okupace a protináboženského boje.

Ke gruzínské (autokefální) pravoslavné církvi se dle sčítání z roku 2002 hlásilo přes osmdesát procent z 4,5 milionu obyvatel země a církev se zde těší velké autoritě. Ivanišvilimu jeho mecenášství (nutno zdůraznit, že provozované zpravidla dosti neokázale) jistě napomohlo i při vstupu na politickou scénu. Na podzim 2011 oznámil záměr zvítězit ve volbách, na jaře 2012 zformoval koalici Gruzínský sen, poslepovanou z různých proudů do té doby roztříštěné gruzínské opozice, a do roka svůj plán splnil.

Saakašviliho tábor Ivanišviliho od začátku líčil jako spojence (agenta) Ruska a sám Ivanišvili hovořil o potřebě zlepšení vztahů s Moskvou, ale po volbách potvrdil jako hlavní zahraničněpolitický cíl směřování země do EU a NATO. Nelze popřít, že v Rusku má velmi těsné kontakty, údajně nejen na Kreml, ale i na ruskou mafii. Zároveň je však patrně schopen hrát (alespoň zčásti) vlastní hru. Ivanišviliho mecenášství se nedá vysvětlit pouze účelovou snahou zalíbit se lidu, na to ho provozoval příliš dlouho; podpora divadelníků, škol i církve svědčí o hlubším zájmu o gruzínskou kulturu i duchovní kořeny. Možná chtěl též vykoupit své hříchy, jichž se dopustil při svých podivných obchodních aktivitách v divokých devadesátých letech. Jestli jsou tak velké jako nová tbiliská katedrála, na kterou přispěl, není Ivanišvilimu co závidět.

A není mu co závidět ani v politice - do příštího října patrně zůstane u moci Michail Saakašvili. Do té doby mu zůstanou i silné prezidentské pravomoci, teprve po nových prezidentských volbách přejde, dle již dříve schválené ústavní změny, většina z nich na vládu a parlament. Saakašvilimu příští rok vyprší druhé volební období a obhajovat mandát dle ústavy už nemůže. Chtěl si udržet moc „po putinsku", tedy přesunem své osoby (i svých pravomocí) do premiérského úřadu, v tom mu však Ivanišvili udělal čáru přes rozpočet.

Připojíme-li tristní hospodářskou situaci a stále napjaté vztahy s Ruskem, lze v budoucnu očekávat vývoj spíše bouřlivý než poklidný. Velký otazník nyní visí i nad další zahraničněpolitickou orientací země, neboť politické deklarace jsou jedna věc, reálné vazby, včetně vazeb nového premiéra, věc druhá (a pádnější). V tuto chvíli se dají učinit pouze následující závěry: Předání moci cestou voleb by se v Gruzii nekonalo, pokud by na tom byla hospodářsky lépe, pokud by opozici nesjednotily peníze člověka s majetkem ve výši zhruba poloviny gruzínského HDP a pokud by tamní společnost neprojevila aktivitu i odvahu spočívající též v úspěšné snaze pohlídat si (za pomoci mezinárodních pozorovatelů) férovost volebního procesu. Šlo o souběh příznivých a specifických okolností, což však nijak neumenšuje potřebu tlaku na řádný průběh voleb i v jiných, zdaleka nejen takzvaně postkomunistických zemích.