Příští týden si budeme připomínat čtvrtstoletí uplynuvší od chvíle, kdy u nás skončilo období nesvobody. Proslovů a řečí kolem bude jistě habaděj, alespoň občas snad padnou moudra nebo i zlatá slova. Zda skončilo ono období nejen „u nás“, ale i v nás, to je otázka, na kterou si musíme odpovědět každý sám za sebe. Přátelům na Virtually si je dovolím připomenout třemi básněmi polského básníka Zbigniewa Herberta (1924-1998). Přesně a se mu v nich porařilo vystihnout to, co nad námi po celou totalitu viselo jako deka a Damoklův meč zároveň, a to i tehdy, jestliže „naše kolena nepoklekala před baalem“ (1. Královská 19,18).  by se 29. října dožil devadesáti let.


***


Propast pana Cogito



Doma je vždy bezpečno

Ale když se pan Cogito
ráno vydává na procházku
hned za prahem se
setkává s propastí

není to propast Pascalova
není to propast Dostojevského
je to propast
na míru pana Cogito

bezedné dny
dny vyvolávající děs
táhne se za nimi jako stín
zastaví před pekárnou
v parku přes rameno čte
s panem Cogito noviny

úporná jako ekzém
uvázaná jako pes
mělká právě tolik aby pojala
hlavu ruce i nohy

jednou se možná
propast rozroste
propast dospěje
bude majestátní

vědět tak alespoň
jakou pije vodu
jakým zrním ji krmit
teď
by pan Cogito
mohl několikrát nabrat
písek do hrsti
zasypat ji
ale neudělá to

a tak když se
vrací domů
nechává propast
před prahem
pečlivě ji zakrývá
kusem staré látky






Stvůra pana Cogito


Svatý Jiří měl štěstí
v rytířském sedle
mohl dobře předvídat
dračí sílu i pohyb

první strategickou zásadou
je správný odhad nepřítele

Pan Cogito
je na tom hůř

Sedí v nízkém
údolním sedle
jež se zatáhlo hustou mlhou

a skrz mlhu nelze vidět
sálavé oči
lačné drápy
tlamu

skrz mlhu
jsou vidět
jen mžiky nicoty

stvůra pana Cogito
postrádá rozměr

je těžké ji popsat
uniká všem definicím

je jako obrovská skleslost
rozprostřevší se po zemi

nelze ji proklát
perem
argumentem
kopím

nebýt dusivé tíže
a smrti již sesílá
mohli bychom myslet
že jde o mámení
chorou obraznost

ale ona je
ano určitě je

rozlézá se jako čmoud
po domech chrámech tržištích

otravuje studny
ničí stavby rozumu
potahuje chléb plísní

důkazem existence stvůry
jsou její oběti

jde o důkaz nepřímý
ale dostačující


2


ti rozvážní tvrdí
že se stvůrou
se dá vyjít

třeba se jen vyvarovat
prudkých pohybů
prudkosti v řeči

v případě ohrožení
zaujmout podobu
kamene nebo listu

naslouchat moudré přírodě
doporučující mimétismus

dýchat nehlasně
dělat že nejsme

Pan Cogito však
nemá rád život jenom jako

chtěl by se
se stvůrou utkat
na udusané zemi

vyráží tedy za úsvitu
na ospalé předměstí
prozřetelně vybaven
dlouhým ostrým předmětem

vyvolává stvůru
v prázdných ulicích

uráží stvůru
provokuje ji

jako neohrožený bijec
předního voje
neexistujícího vojska

křičí:
vylez zbabělý tchoři

ale v mlze
je vidět
jen obrovská držka nicoty

Pan Cogito chce započít
nerovný boj

musí k němu dojít
co možná rychle

dřív než všechno
sklátí nehybnost
běžná smrt beze slávy
zadušení beztvarostí




Síla vkusu

Paní profesorce Izydoře Dąmbské

K tomu abychom odmítali nesouhlasili a odporovali
nebylo vůbec nutné mít kdovíjaký charakter
stačila špetka nezbytné odvahy
ale v jádru věci šlo o záležitost vkusu
Ano vkusu
jenž nepostrádá nervová vlákna duše a chrupavku svědomí

kdo ví co by se dělo kdyby nás pokoušeli lépe a estetičtěji
vytasili se s ženami růžovými a tenkými jako oplatek
nebo s fantastickými tvory z obrazů Hieronyma Bosche
ale peklo v té době mělo podobu nějaké
vlhké díry uličky vrahů barabizny
nesoucí název palác spravedlnosti
v samohonce naložený Mefisto v leninské čapce
vysílal do terénu vnoučata Aurory
chlapce s bramborovitými tvářemi
a ošklivky s narudlýma rukama

Jejich rétorika byla opravdu z pytloviny
(Marcus Tullius by se obracel v hrobě)
řetězce tautologií dvojice pojmů jako cepy

vrahounská dialektika nulového rozlišování při argumentaci
syntaxe zbavená kouzla konjunktivu

Takže estetika může být v životě prospěšná
není moc prozíravé opomíjet vědu o krásnu

Než na něco přistoupíme musíme pozorně zkoumat
architektonický tvar rytmus bubnů a píšťal
oficiální barvy pokleslý rituál pohřbů

Naše oči i uši vypověděly poslušnost
knížata našich smyslů zvolila vznešené vyhnanství

Vůbec to nevyžadovalo kdovíjaký charakter
měli jsme špetku potřebné odvahy
neboť v jádru věci šlo o záležitost vkusu
Ano vkusu
který přikazuje vyjít ušklíbnout se skrze zuby procedit jízlivost
i kdyby za to měla padnout nenahraditelná kapitála těla
hlava


Z chystaného výboru básní Zbigniewa Herberta Mám klepátko od nehlídaných zahrad. Vybral a přeložil Josef Mlejnek

Polský básník a esejista Zbigniew Herbert se narodil 29. října 1924 v tehdy polském Lvově. Jeho rodové kořeny sahají do Anglie, ale mimo jiné i do Čech; jeho předkové přišli do Haliče z Vídně. Otec byl ve Lvově ředitelem banky, matka pocházela z Arménie.
Jako básník debutoval Herbert v roce 1956 sbírkou Struna světla. Světovou proslulost mu zajistil především Pan Cogito, v němž - a skrze něhož - básník četl a komentoval svoji současnost na pozadí evropských duchovních a kulturních dějin. Z básnických knih je třeba zmínit alespoň tyto: Pan Cogito, Zpráva z obleženého města a Epilog bouře. Herbert vystudoval filosofii na Varšavské univerzitě, ale v období socialistického realismu psal do šuplíku. Vystřídal řadu zaměstnání (prodavač, měřič, ekonom). V šedesátých letech mohl občas vycestovat do Itálie a Francie - kniha esejů Barbar v zahradě (česky 2010) přináší klíčové texty k dílům italské rané renesance. Na ni volně navazují eseje Labyrint u moře (starověká řecká kultura a Zátiší s udidlem (holandské malířství).
Svým dílem i svými veřejnými aktivitami Patřil k rozhodným odpůrcům komunistického režimu; v sedmdesátých a osmdesátých pobýval vesměs v zahraničí - od roku 1986 žil v Paříži. Do Polska se vrátil v roce 1992. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 28. července 1998 ve Varšavě. V posledním období života se silně angažoval politicky, psal a veřejně vystupoval proti polovičatému vypořádávání se s minulostí, především s poválečnými dějinami Polska.