Zpráva, že Nejvyšší soud ČR potvrdil neprolomitelnost abolice v kauze Františka Chvalovského & spol. oživila hněvivý zájem o aboliční rozhodnutí bývalého prezidenta. Přispěla k tomu i obvyklá nepoctivost novinářů, kteří sdělují veřejnosti jen to, co se jim hodí k pošpinění Václava Klause. Mlčí o tom, že neúnosnou délku trestního stíhání byla zavinila neschopnost žalobců vyhovět nárokům nalézacího  soudu, který jim třikrát vrátil obžalobu. Když pak na podkladě čtvrté obžaloby konečně zplodil rozsudek, odvolací soud jej zrušil pro závažné nedostatky. Veřejnost nic nevede k zamyšlení nad tím, jak se žije rodinám v situaci, kdy po dobu déle než deseti let nemohou nakládat se svým majetkem, obžalovaní se musí opakovaně podrobovat úkonům trestního řízení, nemohou plánovat svou budoucnost a vůbec netuší, co se s nimi stane, a to vše jen proto, že státní orgány buď neumí nebo nechtějí dělat svou práci tak, aby nekrátily obžalované i poškozené v ústavně zaručeném právu na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Před veřejností zůstává utajeno, že majetek Františka Chvalovského spadl do konkurzní podstaty, takže při vypořádání s věřiteli jim bude  k disposici bez ohledu na výsledek trestního stíhání. 
 
Každé lidské dílo je nedokonalé, takže na amnestijním rozhodnutí Václava Klause se dá najít ledacos, co se mohlo řešit jinak. Bývalý prezident ale hlavně vyřešil některé reálné, a to velmi bolestivé problémy. Jednorázovým propuštěním šesti tisíc odsouzených dočasně odstranil přeplněnost věznic a umožnil finančně nedokryté Vězeňské službě ČR vyjít do konce roku s  finančními prostředky, přidělenými státním rozpočtem. Její úspory se odhadují na 180 milionů Kč. Zahlazením trestů usnadnil amnestovaným hledání zaměstnání. Zastavil dlouholeté stresování obžalovaných, jejich rodin, ale i poškozených nekonečným trestním řízením a poslal vzkaz justici, že takto nakládat s občany je  skutečně neúnosné. 

Pokud ještě ve čtvrtém měsíci po vyhlášení amnestie neumí Klausovi kritici mluvit o ničem jiném, než o skutečných nebo domnělých vadách jeho rozhodnutí, svědčí to o jejich malém smyslu pro realitu a neodpovědnosti ke státu. Účinky amnestie nelze vrátit zpět, ale je možné a vysoce účelné zvažovat, jak předejít obnovení poměrů, které vedly Václava Klause k jejímu vyhlášení, čili jak zlepšit trestní politiku státu.

Politické rádoby elity zřejmě nevidí, že naše republika má z hlediska kriminality, kvality právního prostředí obecně a úrovně trestního řízení zvlášť  velmi daleko do státu vysoké civilizační úrovně, za jaký se vydává. Neslouží nám ke cti přední místo mezi evropskými státy v počtu vězňů. Za mřížemi žije přibližně třikrát více občanů České republiky než Rakušanů, Němců, nebo Španělů, a to nezahrnuji krajany, kteří hostují v zahraničních věznicích. Téměř polovina vězňů v Rakousku jsou cizinci, zatímco u nás je jejich zastoupení dlouhodobě nižší než deset procent. Více než 60% vězňů jsou recidivisté, což svědčí o absenci účinné postpenitenciární péče.

Chování orgánů činných v trestním řízení je předem neodhadnutelné. Pohybuje se mezi krajnostmi, jimiž jsou nechuť ke stíhání zjevné trestné činnosti na straně jedné  a odsuzování nevinných na straně druhé.

Skutečnost, že dochází k nadužívání vazby a že se v našich věznicích nachází nezjistitelný počet odsouzených, kteří jsou buď zcela nevinní, nebo byli odsouzeni nepřiměřeně přísně, je ostudou země. Okolnosti, jež vedou k bezdůvodnému uvalení nebo protahování vazby či k nespravedlivým rozsudkům, mohou být různé: od náhody přes nedbalost až po zlý úmysl. Jejich společným jmenovatelem je téměř naprostá nevymahatelnost odpovědnosti za neoprávněné odnětí svobody.

K odhalení  tragedií nespravedlivě odsouzených dochází zcela výjimečně, protože  soustava opravných prostředků je nastavená tak, aby byla co nejlépe chráněna neprolomitelnost soudních rozhodnutí. Ani nalezení skutečného viníka nezaručuje nespravedlivě odsouzenému samozřejmé zproštění obvinění.

Polistopadové změny poměrů se do trestního řízení promítly kladně i záporně. Přínosem je respekt k lidským právům, chráněným Listinou základních práv a svobod, a přejímání právních norem a zvyklostí demokratické části světa. Záporný je vliv zmizení institucionální autority, kterou  byly orgány KSČ. Policisté, prokurátoři i soudci se jich báli. Strachem byli drženi v mezích tzv. socialistické zákonnosti (mimo případů, kdy byli v politickém zájmu vehnáni do nezákonností).V polistopadovém vývoji žádná náhrada za dozor totalitní strany nevznikla. Bývalí komunisté mezi soudci a státními zástupci, kteří stále tvoří asi třetinu stavu, zbaveni pouta strachu z rodné strany z velké části přešli do druhé krajnosti, tedy do naprostého zneuznávání jakékoli autority, o dobrých mravech nemluvě. Své postoje přenášejí na mladší kolegy.

Na současném stavu resortu spravedlnosti se podepsaly všechny vlády a politické strany, které se od Listopadu 1989 vystřídaly u moci. Společným znakem jejich politiky je podcenění významu zdravého právního prostředí, zejména vymahatelnosti práva a záruk spravedlivosti trestního řízení.

Třešničkou na dortu je oslabení pravomoci ministra spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce ve srovnání s mocí jejich předlistopadových předchůdců, jehož účinky zvyšuje časté „střídáním stráží“ na zmíněných postech. Od převratu v r.1989 až do dneška se ve funkci ministra vystřídalo 14 politiků, z nichž dva zastávali úřad dvakrát. Za stejné období jsme postupně měli pět nejvyšších státních zástupců. Zejména ministři se střídají tak rychle, že se ani nestačí seznámit s neformálními pravidly života komunity ministerských úředníků ani se zaměstnanci ministerstva, natož aby stačili významně změnit  chování úřadu.

Významnou část pozic předsedů a místopředsedů soudů a vedoucích státních zástupců stále drží lidé s předlistopadovou minulostí, často bývalí členové KSČ, a také  na ministerstvu přežívají normalizační úředníci, všichni s převažující náklonností k výrazně represivnímu pojetí výkonu spravedlnosti.

Určitou nadějí na zlepšení stavu v justici je samočinné působení novely zákona o soudech a soudcích, která postupně ukončuje mandáty předsedů a místopředsedů soudů. S velkým zpožděním, ale přece tak dojde k obměně řídících pracovníků justice. Ve státním zastupitelství, v němž je situace daleko bolavější, začne tento proces probíhat až po přijetí nového zákona o státním zastupitelství (pokud k němu ovšem dojde).

Od r.2006 nese odpovědnost za resort spravedlnosti ODS (Daniela Kovářová, ministryně ve Fischerově přechodné vládě, byla nominantkou ODS), jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Jiří Pospíšil. Průběh jeho působení v resortu a jeho politické kariéry obecně obnažují povahu vztahu ODS k resortu spravedlnosti jako soustavného podcenění jeho významu.

Během prvního ministerského mandátu Jiřího Pospíšila vypukl největší polistopadový resortní skandál, tzv. „kauza Čunek“. Jeho důsledky vedly k vypuknutí „války žalobců“, jež otřásala státním zastupitelstvím nejméně dva roky a její dozvuky se stále ještě občas ozývají. Pokud se v této souvislosti mluvilo o mafiánských praktikách ve státním zastupitelství, pak Jiří Pospíšil sehrál úlohu capo di tutti capi pachatelů této nepřístojnosti. Věděl o všem, mohl politické požadavky předem odmítnout, měl moc protiprávní postup státních zástupců zastavit a předat viníky k potrestání. Nic z toho neučinil. Přesto i po pádu Topolánkovy vlády zůstal významným stranickým činitelem a na přechodnou dobu se stal děkanem plzeňské právnické fakulty.

Do voleb r.2010 šla ODS mimo jiné se slibem nápravy poměrů v resortu spravedlnosti, zvláště ve státním zastupitelství. Nedbajíc etického rozměru činnosti resortních orgánů učinila nositelem této části volebního programu znova Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi, a vrátila mu křeslo ministra spravedlnosti, z něhož jej ale nakonec zcela nečekaně na návrh Petra Nečase odvolal prezident republiky v červnu r.2012.

Petr Nečas jej neuctivě a bez věrohodných důvodů vyhodil dveřmi, ale Jiří Pospíšil se záhy vrátil oknem jako jediný úspěšný předák kandidátky ODS v krajských volbách. Tím se obnovilo jeho silné postavení ve vedení ODS. Často se objevuje při veřejných vystoupeních vrcholných  představitelů ODS, kdy jako černý vzadu vystrkuje bradu za Petrem Nečasem. Některým jeho vystoupením lze rozumět jako náznakům nabídky ujmout se záchrany skomírající ODS. Kolují pověsti, že by mohl přicházet v úvahu jako nástupce Petra Nečase v čele vlády.

Silnou stránkou osobnosti Jiřího Pospíšila je populismus, mediální obratnost a vyjednávací schopnosti. Díky jim se mu podařilo prosadit přijetí nového trestního zákoníku a zejména monstrózního, rozpory vyvolávajícího občanského zákona. V očích veřejnosti stáhl úspěch na sebe, ač na obou zákonech pracovaly autorské kolektivy profesorů Šámala a Eliáše déle než 10 let. Dokonce trestní zákoník se jen nepatrně liší od zamítnutého návrhu stejného autorského kolektivu, který předložil   Poslanecké sněmovně exministr Pavel Němec. Nepodařilo se mu dosáhnout stejného úspěchu se zákonem o státním zastupitelství, jehož zavedení sice bylo součástí volebních slibů ODS v r. 2010, ale jeho snahy sabotoval prokorupční předseda vlády Petr Nečas. Větší část legislativního procesu tak proběhla až za působení ministra Pavla Blažka a není dosud u konce.

Po letech pustošivého nezájmu a bezkoncepční justiční politiky obou vedoucích politických stran je resort spravedlnosti klubkem problémů, které volá po rozmotání zásadní reformou. Její programová příprava a prosazení se přímo nabízí jako významná složka volebního programu politické strany. Jde jen o to, kdo zvedne hozenou rukavici.

Zužitkování příležitosti by mohlo prospět ODS, která se nachází v těžké krizi. Zatím sjíždí do bezvýznamnosti jako po skluzavce. Její vedení se vzpírá, pokouší se jízdu do propasti zapomnění zabrzdit. Záchranou má být nový, zaručeně pravý pravicový program. Vytvoření přitažlivého a současně společensky prospěšného programu by jí ještě  mohlo dát aspoň malou naději na obnovení důvěry voličů. Mezi „záchranáři“ale vidíme stále stejné tváře osvědčených borců, zakalených dlouhými roky působení v politice. Pomohli straně k propadu, teď ji mají vytáhnout z bláta. 

Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by právě ODS byla schopna koncepčně připravit a prosadit hluboké změny v resortu spravedlnosti. Spíše se zdá, že si ani tuto možnost a potřebu neuvědomuje. Pokud mluví o záměrech v této oblasti, nabízí navzájem nesouvisející jednotlivosti, čímž se usvědčuje z bezradnosti.

Dosavadní činy ODS v resortu mají většinou povahu Potěmkinových vesnic. Například zprofanovaného Jiřího Pospíšila nahradila nezkompromitovaným a nesporně zdatným Pavlem Blažkem, ale toho stále více zatěžuje účastí na řešení vnitrostranických problémů.  Odvádí ho tím od  plnění některých jeho slibných záměrů z doby nástupu do funkce a od péče o personální rozvoj ministerstva, ve spodních patrech dosud stále zamořeného nekompetentními normalizačními úředníky.

Na místo nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, spojované s „kauzou Čunek“ a v důsledku toho ztrativší důvěru veřejnosti i značné části státních zástupců, přišel s požehnáním plzeňského „kmotra ODS“ Romana Jurečka dosavadní český zástupce v Eurojustu  Pavel Zeman. Pospíšilem dosazeného vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampulu nahradila aktivistická prezidentka Unie státních zástupců Lenka Bradáčová, doprovázená Adamem Bašným, dříve postiženým za kritické vyjádření k důsledkům „kauzy Čunek“. Do čela Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se vrátil  Ivo Ištván, kvůli odporu proti „kauze Čunek“ odvolaný Jiřím Pospíšilem. Současně ale Pavel Zeman personálními změnami upevnil moc „rudých prokurátorů“ nad nejvyšším státním zastupitelstvím. S trochou nadsázky si dovoluji tvrdit, že výměna několika málo vrcholových vedoucích funkcionářů má na chování sboru státních zástupců, čítajícího přibližně 1.200 příslušníků, podobný vliv jako bodnutí špendlíku do hroší kůže. Z pohledu občanského „spotřebitele“ služeb státního zastupitelství se styl jeho práce nijak nezměnil. Úřad si nadále zachovává povahu kafkovské neprůhledné instituce, bedlivě chránící své příslušníky proti účinkům stížností zvenčí. Nadále platí pravidlo číslo jedna, že státní zástupci jsou dokonalí profesionálové, kteří nikdy nechybují, a pokud se někdy zmýlí, stejně platí pravidlo číslo jedna. Tolerance k pokleskům státních zástupců se promítá do pochybení v dokazování a špatné přípravě obžalob, která je častým důvodem nežádoucích průtahů řízení a justičních přehmatů.

Neutěšená je i situace v justici, kde se mlčky trpí právo soudců krátit práva stran řízení i v procesních záležitostech, u nichž není nárok na disidentní právní názor. Stížnosti stran ale bývají odmítány s odkazem na soudcovskou nezávislost. V poměru k počtu podávaných stížností na chování soudců je počet podaných kárných žalob zanedbatelný.

Výše uvedený přehled nasvědčuje tomu, že ODS setrvává v podhodnocujícím postoji k resortu spravedlnosti a nelze tedy od ní  očekávat, že by v rámci boje o přízeň voličů zahrnula vážně míněnou nápravu poměrů v něm mezi své programové priority.