K diskusi o smysluplnosti akcií na doručitele bych použil příměr o potřebnosti kolkování alkoholu – ve stoprocentně poctivé společnosti by nic takového nemělo opodstatnění, protože to jen zvyšuje administrativu a výrobní náklady.

Ad LN 13. 2.: Stát řeší anonymní akcie 

V utopické společnosti však nežijeme, a tak je dobrý každý nástroj, který pomáhá oddělovat schopné od všehoschopných. 

Podle mne se chyba stala již při koncipování základních ekonomických zákonů počátkem devadesátých let minulého století, kdy bylo třeba nastartovat podnikatelskou aktivitu občanů, dušenou půl století marxistickou ideologií. A tak se vedle legalizace živností, společností s ručením omezeným, obchodních firem a akciovek objevili i tiší společníci, akcie na doručitele, holdingové společnosti a podobné obezličky, které umožňují legálně obejít prastarou zásadu "Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu". Bylo jen otázkou času, kdy si tyto paragrafy osvojí pseudopodnikatelé k vytvoření zisků zcela nepřiměřených. 

Řeči o svobodě jednotlivce a nedotknutelnosti soukromí mě v souvislosti s obhajobou akcií na doručitele pobuřují. Jako svobodný občan mám přece právo vědět, nejen kdo mi pod okny staví dálnici nebo provozuje solární park se státní dotací, ale i kdo vlastní firmu, která mi dodává teplo, vodu nebo potraviny. 

Za dobrou a poctivou práci se není potřeba stydět, ani za dobře investované peníze. Skrývané, anonymní vlastnictví čehokoliv v normální a slušné společnosti nemá opodstatnění. Rád se vzdám svého občanského práva anonymního vlastnictví čehokoliv, pokud to pomůže zabránit nelegálním praktikám, na které pak doplácejí všichni poctiví. Jestliže skutečně usilujeme o konzervativní hodnoty, měly by akcie na doručitele a podobné závoje šedé ekonomiky z našeho právního řádu zmizet.