Redakce serveru Česká justice vstoupila do  nového roku s anketou, v které se několik významných právníků vyjádřilo ke třem položeným otázkám: 1. co považují za mimořádný počin v justici v r.2014 2. koho by označili za osobnost roku 3. co bude nejdůležitější  očekávanou událostí roku nadcházejícího ? Odpovědi jsou všehochutí názorů, z nichž jako celek je mně jako laikovi nejbližší vyjádření Stanislava Křečka, které se ale s položenými otázkami částečně míjí.

Můj pohled neprofesionála, pohybujícího se dlouhodobě v prostoru trestního řízení a přilehlých oblastí, vedený přes filtr bezmocného sdílení utrpení obětí justičních přehmatů, se nutně musí lišit od názorů profesionálů, žijících ve věžích ze slonoviny svého výsadního postavení.  Ostatně i otázky bych kladl spíše jiné.

Na otázku po mimořádném počinu v r.2014 bych odpověděl, že vidím hned dva v rozhodnutích paní ministryně Heleny Válkové. Prvým je překročení Rubikonu směrem k ustavení soudcovské samosprávy, před nímž v posledním desetiletí všichni ministři couvali, ba mu i nepřáli. Druhým je  zahájení rekodifikace trestního řádu. To jsou ovšem počiny, jež pouze pokládají základy k budoucím změnám. Mimo to jsou pouhým příslibem lepších časů. Jak totiž ukazuje historie občanského zákoníku a vývoj záměru na rekodifikaci zákona o státním zastupitelství, ve Švejkolandu lze z dobrého záměru snadno vyrobit paskvil. Mimo to ze srovnání s vývojem nových kodexů trestního i občanského práva vyplývá předpoklad, že některé plody setby Heleny Válkové bude po letech sklízet až její n-tý nástupce.

Nádavkem v této souvislosti musím ocenit i skutečnost, že paní ministryně Helena Válková navázala na dobrodružné rozhodnutí paní exministryně Daniely Kovářové uvést do života institut domácího vězení, kdysi vlajkovou loď populisty Jiřího Pospíšila, jejíž „spuštění na vodu“ hanebně zanedbal a později dokonce zabrzdil zrušením vypsaného tendru na dodavatele monitorovacích náramků.  Nyní jsme konečně v naději, že se náramků dočkáme.

Zásadně bych se však neptal přednostně po nejvýznamnějším počinu, ale po  nejdůležitější  události, která v r.2014 ovlivnila poměry v resortu spravedlnosti. Na ni bych pak odpověděl tak, že jí byl vpád „vizigotů“ na švejkolandské ministerstvo nespravedlnosti, uskutečněný pod vedením kultivované, politikou dosud nepolíbené profesorky trestního práva Heleny Válkové.

Označení „vizigoti“ není myšleno hanlivě. Vymyslel jsem je kdysi jako terminus technicus pro netradiční pragmatické politické strany a hnutí, které se vynořily jako odpověď veřejnosti na krizi novodobé „národní fronty“ tradičních politických stran,

aby jejich pokleslou politickou kulturu smetly stejně jako kdysi barbaři římskou civilizaci.  Jejich předvojem byly Věci veřejné, jejichž nástup ještě dokázala „národní fronta“ nečistými postupy zastavit, ale na ty další již neměla sílu.

Politické strany a hnutí jsou pro jednotlivce v zásadě výtahem k moci a přístupovou cestou k prebendám, příležitostí k předvádění zbytnělého ega, pro pár naivních idealistů prostorem k osobnímu usilování o spásu světa. Tradiční strany to kamuflují ideologizací svého vystupování na veřejnosti. „Vizigoti“ se bez kamufláže obejdou: nahrazují ideologii nastolením jednoduchých, každému srozumitelných požadavků na potírání korupce,  na znemožnění dalšího rozkrádání veřejných fondů a na šetření výdaji na státní správu.

Na pohled křehká „vizigotka“ Helena Válková, představitelka hnutí ANO, vpadla na ministerstvo jako nájezdnice, doprovázena skupinou blízkých spolupracovníků, z nichž nejbližší jí měla být advokátka a politička Hana „z Arku“ Marvanová. Díky razanci vstupu a všemu, co po něm následovalo, a také díky pozoruhodnému zájmu médií, která ji od počátku téměř denně odvolávají z funkce, se nepochybně stala osobností roku resortu spravedlnosti.  

Ještě dříve, než se řádně usadila v ministerském křesle, odvolala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby Petra Dohnala a zahájila reformu správy vězeňství, spojenou se zeštíhlením nákladného molochu generálního ředitelství. Dalším bleskovým činem bylo zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch Pavla Tykače podala Marie Benešová, její socialistická předchůdkyně s minulostí předlistopadové prokurátorky a odvolané nejvyšší státní zástupkyně. Na to navázala stížností pro porušení zákona v jeho neprospěch, která ovšem měla jen akademický význam.  ˇ

Počin Marie Benešové jsem hodnotil záporně, nicméně zpětvzetí stížnosti ministra pro porušení zákona jeho nástupcem nehodnotím o nic lépe, bez ohledu na to, zda se jej dopustil nenávistný Jiří Pospíšil  nebo mnou vážená Helena Válková.

Brzy se ale začaly na ministerstvu dít věci dříve nevídané-neslýchané, které značně přibrzdily paní ministryni v rozletu. V minulém desetiletí laická veřejnost většinou neznala jména  náměstků ministra spravedlnosti. První náměstek Vladimír Král byl za působení ministrů Pavla Němce, Karla Čermáka a Jiřího Pospíšila a ještě na počátku éry Daniely Kovářové spolehlivým sloupem fungování ministerstva, ale v žádném případě se nestal mediální hvězdou. Stejně skromně vykonával svůj úřad jeho nástupce Marek Gorges a po něm nastoupivší  Daniel Volák se poněkud více „zviditelnil“  jen díky tomu, že jej Jiří Pospíšil  pod tlakem hrozícího kolapsu vězeňství pověřil řešením jeho problémů. Druzí a další náměstci přežívali v anonymitě. Z „předvizigotské“ minulosti neznám žádný případ neloajality náměstka vůči ministrovi, či dokonce politického boje náměstka proti nadřízenému ministrovi.

„Vizigotské“ vedení se ale projevilo jinak. Již krátce po převzetí vlády začaly z ministerstva prosakovat pověsti o neshodách mezi paní ministryní a její 1. náměstkyní, jichž postupně přibývalo. Souběžně se šířily fámy o připraveném odvolání Heleny Válkové. Zprávám o neshodách  dodala věrohodnost  různá veřejná vystoupení Hany „z Arku Marvanové“, která posléze resignovala na funkci. Náměstek pro vězeňství Pavel Štern zase vyřešil nesouhlas s postupem paní ministryně udáním na policii. Přirozeně pak musel odejít. Podezření na trestné jednání paní ministryně ale policie nepotvrdila.

Ve stínu žabomyších válek náměstků proti ministryni posílily tendence aparátu chovat se, jako by ministrů a náměstků nebylo. Krátká životnost ministrů spravedlnosti a souběžná „dlouhověkost“ některých důležitých úředníků vždy vedla k tomu, že si aparát s názory ministrů příliš nelámal hlavu. Některé okolnosti nasvědčují tomu, že tyto tendence aspoň na přechodnou dobu zesílily.

Každý z výše  zmíněných představitelů původního „vizigótského“ vedení ministerstva je sám o sobě kvalitní osobnost. Příčiny ztroskotání jejich pokusu o „kolektivní soužití“ jsou zčásti v nich, ale zčásti mimo ně, v nepřipravenosti nejen hnutí ANO, ale každého „vizigótského“ subjektu na výkon moci, pokud se jí ujme příliš brzy. V žádném případě nespočívají v komunikační nezpůsobilosti paní ministryně.

Ve výčtu anketních otázek mi chybí zájem o to, co se raději v roce 2014 stát nemělo. Z mého subjektivního hlediska by především stál za zmínku katastrofální pokles počtu podaných stížností pro porušení zákona, který je krystalicky čistým vyjádřením necitelnosti úředníků vůči osudům obětí justičních přehmatů. Ministři Pavel Němec a Daniela Kovářová podávali po dvou stech stížností ročně. Jiří Pospíšil jako vyznavač Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí se spokojil se stovkou a Pavel Blažek a Marie Benešová, kteří působili na ministerstvu poměrně krátce, šli ještě o něco níže. Paní ministryně Helena Válková všechny překonala: od nástupu do funkce dne 29. ledna 2014 do konce roku podala pouze 38 stížností, ač osudům postižených věnuje osobně značnou pozornost, kterou překonává své předchůdce. Není to ovšem jen její osobní selhání, protože agendu podnětů ke stížnosti pro porušení zákona obhospodařuje aparát, podléhající 1. náměstkovi. Ministr se většinou zabývá až tím, co mu podřízení dodají na stůl. Hana Marvanová byla se stavem vyřizování této  agendy ministerskými úředníky velmi nespokojená, ale nápravy jejich chování nedosáhla, pokud se ovšem o ni vůbec pokusila. Podobně je na tom 1. náměstek Robert Pelikán. Souhrnně vzato, agenda stížností pro porušení zákona se dostala na sám okraj zájmu vedení ministerstva. Nemám podklady pro kvantifikaci důsledků tohoto stavu, ale dovoluji si odhadnout, že ministerstvo propáslo možnost napravit několik desítek osobních tragédií.

Nepříjemný je stav příprav nového zákona o státním zastupitelství. Jde opět o záležitost v gesci 1. náměstka. V době nástupu týmu Heleny Válkové mělo ministerstvo k disposici předlohu, která za působení ministra Pavla Blažka prošla legislativním procesem až do Poslanecké sněmovny, odkud ji stáhla exministryně Marie Benešová. Podle tohoto návrhu měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a měl být zřízen malý, úzce specializovaný protikorupční úřad. Nejvyšší státní zástupce by se zcela vymanil z nevyslovené podřízenosti ministru spravedlnosti. Státní zastupitelství by se tak fakticky stalo čtvrtým sloupem státní moci.  Helena Válková se již na počátku svého působení nechala slyšet, že s rušením vrchních státních zastupitelství nesouhlasí. V té době byla se svým názorem téměř osamocena. Hana Marvanová sice údajně pokračovala na dopracování původní předlohy, ale výsledky po sobě nezanechala. Po nástupu Roberta Pelikána došlo náhle k zásadní změně koncepce. Vznikl návrh zákona, který počítá s třemi vrchními státními zastupitelstvími, velkým speciálním státním zastupitelstvím pro potírání korupce a závažné hospodářské kriminality, s oslabením pravomoci nejvyššího státního zástupce a s posílením pravomoci ministra vůči státnímu zastupitelství.

Původní návrh zákona, zavádějící třístupňovou strukturu státního zastupitelství (tedy bez vrchních státních zastupitelství) měl od počátku dost odpůrců, nicméně odpor, na který narazilo ministerstvo s novou koncepcí, je daleko bouřlivější a vedl k odsunutí lhůty pro předložení předlohy ke schválení vládou do konce prvního pololetí letošního roku.   

Z jistého pokrytectví usvědčilo „vizigoty“ nakládání s mantrou o výběrovém řízení jako o  důležitém protikorupčním opatření při výběru předsedů soudů. Mantra je jedna věc, politická vůle skutečně respektovat výsledky výběrových řízení věc druhá. Výsledek každého ze tří výběrových řízení, o nichž vím z mediálních zpráv, narazil na odpor, uplatňovaný mimoprávními prostředky. Prosazovalo se nadřazení vůle politické strany,  nějaké nátlakové skupiny nebo dokonce mocného jednotlivce nad právo. Připomíná to návrat do poměrů působení vedoucí úlohy jedné politické strany. Je to zatím malý, nenápadný, ale přesto nebezpečný útok na demokracii.  

Na pohrdání pravidly nejhůř doplatil soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček, který uspěl ve výběrovém řízení na celkem nevýznamnou funkci místopředsedy svého soudu. Jeho úspěch byl záminkou k obnovení mediální štvanice, kterou si s ním s využitím svého politického postavení vyřizuje soukromé účty několik jedinců od r.2011, kdy jej prezident Václav Klaus navrhl na funkci ústavního soudce, a vypukla s novou silou, když mu o rok později projevil stejnou důvěru  prezident Miloš Zeman. Do útoků proti jeho jmenování místopředsedou soudu se tentokrát otevřeně zapojili různí samozvaní strážci dobrých mravů z řad představitelů „nepolitické politiky“ i hnutí ANO a ministryně spravedlnosti byla vystavena nevybíravému nátlaku, s nímž se asi vypořádala podle zásady, že svoboda je správně pochopená nutnost. Jan Sváček pochopil její neúnosně dlouhé váhání s jmenováním a zbavil ji trápení resignací. Výhrady proti jmenování Jana Sváčka jsou malicherné na pozadí skutečnosti, že ústavním soudcem a posléze místopředsedou Ústavního soudu ČR se stal dlouholetý člen KSČ a zasloužilý vojenský prokurátor ve službách protiprávního režimu Jaroslav Fenyk. Proti jeho jmenování křiklouni neprotestovali, ač by se to vzhledem k jejich rétorice dalo očekávat.

Netroufám si předjímat v souladu se zadáním České justice, co bude nejdůležitější  očekávanou událostí roku 2015. Spíše mohu definovat přání.

Uvítal bych nastolení normálních podmínek pro práci paní ministryně spravedlnosti, tedy zastavení nepřetržitého mediálního tlaku na její odvolání. Ustavičné střídání ministrů je zhoubné pro úřad i pro resort. Její dlouhodobé koncepční záměry jsou převážně zdravé, je proto na místě, nechat ji na nich v klidu pracovat.

Pro spolek Šalamoun a pro mne osobně je velkou tužbou  zásadní obrat v přístupu paní ministryně k agendě stížností pro porušení zákona. Nelze ji odsouvat na okraj zájmu kvůli tomu, že snad ji v rámci rekodifikace trestního řádu někdy po letech nahradí jiný instrument, nebo že se jí ujme jiný úřad.  

Přeji si také, aby se v letošním roce podařila rekodifikace zákona o státním zastupitelství, a to tak, že dojde k přechodu na třístupňovou soustavu s automatickým rozšířením pravomoci nejvyššího státního zástupce, ovšem za standardních evropských podmínek podřízení státního zastupitelství vládě prostřednictvím ministra spravedlnosti.

Všechna opatření by měla směřovat k zvýšení efektivity fungování resortních orgánů. Obávám se, že v tomto ohledu máme značné rezervy. Vyplývá to ze srovnání s poměry sousedního Rakouska s osmi a půl miliony obyvatel. Například pro správu resortu justice stačí našim sousedům ministerstvo s 230 zaměstnanci, zatímco náš úřad jich měl k 31.12.2011 (čerstvější data jsem nezískal) 295, tabulkově 350.  Ve věznicích máme dvojnásobný počet vězňů. Rakousko zaměstnává 1.700 soudců z povolání a 320 státních zástupců. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti v České republice k 1.6.2014 působilo 2.912 soudců z povolání, 1.198 vyšších soudních úředníků a 1.186 státních zástupců (podle jmenných seznamů jich je nyní 1.230).

S jistou mírou zjednodušení lze vyvodit, že všude, kde jsou česká čísla výrazně vyšší než rakouská o více než 25%, vydává náš stát zbytečné peníze navíc. Nepochybuji o tom, že obdobné srovnání v jiných resortech by přineslo stejně neuspokojivé výsledky, čili že naše státní správa je nepřiměřeně nákladná.