Řecko  na hranici bankrotu, problémy Irska, Islandu, Portugalska, Španělska a  Itálie  s  financováním  státního dluhu, to vše je pokračováním globální finanční  krize, která začala na podzim 2008 ve Spojených státech. Politici si však stále nepřipouštějí myšlenku, že stát je dlužník jako každý dlužník a  nemá  shůry žádné právo na „přívětivý“ úvěr. Jestliže dnes některé vlády děsí   pokles   ratingu  a  návazné  zvyšování  úrokových  sazeb,  rada  je jednoduchá. Nemějte dluhy, nebude z čeho by rostly úroky.

Podle   většiny   ekonomů   byla  její  příčinou  politika  měnové  expanze praktikovaná po celá devadesátá léta Federálním rezervním systémem. Masivní proud  peněz  směřující  do  amerického  hospodářství  spojený s politickým tlakem  na  poskytování  hypoték,  zdeformoval  strukturu  cen nemovitostí, umožnil  levné úvěrování staveb a vyvolal boom na realitním trhu. Půjčku na nemovitost  si mohl dovolit každý, aniž měl odpovídající příjem. Nekvalitní hypotéky se šířily z bank do portfolií finančních institucí po celém světě, které  se  po prasknutí realitní bubliny zhroutily jako domečky z karet. Až sem se jedná o opakování již řečeného.

Skutečné  příčiny  současné  hypoteční,  dlužnické  i  měnové  krize se ale nacházejí  daleko  hlouběji. Viníkem krize nejsou hrabiví bankéři, obchod s deriváty,  ratingové  agentury  ani selhávání kapitalismu jako systému, ale papírové  peníze  pod  nadvládou politiků. Žádná měna světa, dolary, eura a české  koruny nevyjímaje, není zajištěna něčím hmatatelným. Na papírcích ve své peněžence nenalezneme ani prázdnou proklamaci jako tomu bylo před rokem 1989:  „Bankovky jsou kryty zlatem a jinými aktivy …“. Po zhroucení zlatého standardu  na  konci  roku  1933  jsou,  nekryté  a  tudíž bezcenné, peníze směňovány  za zboží a služby pouze na základě důvěry. Tento stav ale vládám dovoluje  provádět  měnovou  expanzi,  opravdu  výraz hodný George Orwella, prostřednictvím   tiskařských  strojů  a  připisování  čísel  v  počítačích centrálních  bank.  Po  zhroucení zlatého standardu na konci roku 1933 jsou nekryté  a  tudíž  bezcenné  peníze  směňovány  za  zboží a služby pouze na základě  důvěry.  Americká  centrální  banka  (FED)  od  roku 2008 natiskla minimálně   2  bilióny  dolarů.  Bankovky  zářící  novotou  s  navazujícími sériovými  čísly,  které  ani  nešly odlepit od sebe se objevily ve většině českých směnáren.

Výroba  peněz  z  ničeho dovoluje bezbřehý růst soukromých úvěrů i zdánlivě nekonečnou  spirálu  státního  zadlužování.  Něco takového by nebylo možné, kdyby  množství obíhajících peněz bylo navázáno na zlato. Nikoliv proto, že drahé  kovy  mají nějakou vnitřní hodnotu, ale prostě existuje jich konečné množství  a vlády je nedokáží zfalšovat. Stačilo by definovat, že  množství peněz v oběhu má odpovídat například počtu kmitů atomů cesia při teplotě 20 °C,  tedy  dát  peněžní  zásobě konečnost. Jen pro zajímavost, v meziročním srovnání  (3-2011  až  3/2012)  vzrostl v Česku peněžní agregát M 3 o 144,5 mld.  Kč  a  dosáhl hodnoty 2847,6 mld. Kč (Měnová statistika České národní banky).

(http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/statistika/menova_bankovni_stat/menova_stat_publ/2012/menstat_1205_CS.pdf
, str. 14)

Papírová  peněžní  zásoba  nemá žádné omezení, barevných lístečků s hlavami státníků  si  každá  vláda natiskne kolik potřebuje. Připomínkou jak vypadá hyperinflace   jsou  meziválečné  poštovní  známky  Německa  a  poválečného Maďarska, které měly „hodnotu“ miliard marek a biliónů pengö.

V dnešním systému nekrytých peněz jsou návrhy politiků, analytiků i bankéřů na  řešení současných ekonomických problémů stejně tragikomické, jako snaha řídit kosmický program na základě předpokladu, že Země je placatá. Regulace bank a investičních společností, ani „finanční ústavy“ či zákony zakazující vznik  státního deficitu nezabrání prohlubování  globální krize, a to dokud budou  používány  nekryté  peníze ovládané státními institucemi. Rozpočtový deficit  je  pouze do budoucna odložené zdanění a proto by měla být ústavně zakotvena  nejen  povinnost  vyrovnaného  rozpočtu,  ale  i  maximální výše souhrnné daňové kvóty. V opačném případě daňové sazby vzrostou k nesnesení, a  to  s  jediným výsledkem. Takto dodatečně získané prostředky nepůjdou na úhradu dluhu, ale budou opět prožrány, rozházeny a rozkradeny.

Nejpozději rokem 2011 se na smetiště ekonomie dostala teorie, že stát svými výdaji  zajišťuje  hospodářský  růst, v době recese se zadlužuje a teprve v době  konjuktury  své  závazky  snižuje.  Bohužel  i dnes se najdou někteří ekonomové,  například  Joseph  Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kteří  hlásají  „Nesnižujte  rozpočtové  schodky,  utrácejte  za investice, přijde  hospodářský  růst“,  tedy  přesně  to,  co  politici chtějí slyšet. Jestliže  akceptujeme  tyto  rady,  nepřijde  Josephem Stiglitzem slibovaný Jehova, ale konec západního světa.

Ve  světě  kde  platí jedna a jedna jsou dvě, musí být státní rozpočet vždy sestavován  jako  přebytkový,  naprosto nezávisle na věštbách růstu hrubého domácího  produktu  a  mimo  myšlenková  schémata  vlivu státních výdajů na daňové příjmy. Spotřebitelská poptávka i čísla hospodářského růstu musí být pro vládu stejně tabu jako způsob a počet milování obyvatelstva. Bohužel,  demokracie trpí imanentní vadou, v jejímž důsledku státy a jejich instituce, až na přechodné výjimky, vytváří pouze dluhy. Příklad není třeba chodit  daleko. Krajské samosprávy, které vznikly v roce 2000, samozřejmě s nulovými  dluhy, měly již v roce 2009 souhrnné závazky 20,9 miliardy korun. Nastal proto nejvyšší čas zajímat se, co znamená pojem státní bankrot.

Z  vnějšího  pohledu  vláda přestane splácet své dluhy a věřitelům nezbývá, než  většinu  pohledávek  odepsat  a  u  zbytku prodloužit dobu splatnosti. Dochází,   eufemisticky  řečeno,  k  restrukturalizaci  dluhu.  Vzhledem  k exteritorialitě  žádný  exekutor  nemůže  státu-bankrotáři  zabavit  budovy velvyslanectví  a stejně tak nejde dlužnému státu například odmontova kliku ministerstva  nebo  si  vzít  nějaký  obraz  z  galerie. Ihned by se s vámi vypořádala  místní  policie  a  pokud  by se jednalo o nějaký hromadný útok věřitelů,  tak by nastoupila armáda. Bankrotující stát tak nikdy nepřijde o
„svůj“  majetek, o část území, úřednické paláce, sbírky muzeí, podniky. Jen pro  zajímavost,  německý  deník  Bild  dlouhou dobu vede kampaň, aby Řecko prodalo některé ostrovy na úhradu svého obřího dluhu, což koresponduje s i míněním jeho čtenářů, ale pro řeckou vládu jde o něco nepřijatelného.

Státní  bankrot platí jednak zahraniční investoři, ale hlavně občané daného státu  kolapsem  státních  služeb,  tedy  penzijního, zdravotního systému a ztrátou úspor v bankách a fondech.

Když  zkrachovala  Argentina,  místní  politici  se  vypořádali  s věřiteli způsobem  „berte  co  nabízíme  nebo  nedostanete nic“ a investoři ztratili devadesát  procent  původní  hodnoty  dluhopisů. Vzhledem k tomu, že státní obligace  drží  většinou investiční a penzijní fondy, nebyli postiženi, jak si  představuje veřejnost, vypasení bankéři, ale v konečném důsledku drobní střadatelé.  Státy prostě své dluhy platit nemusí a vlastní bankrot se jich netýká.  Se ztrátou důvěry se vlády také netrápí, lidé zapomenou a zase jim po  nějakém  čase  začnou  zase  půjčovat. Snad ale přijde doba, kdy malí i velcí  investoři  odmítnou  kupovat  dluhopisy  v eurech a dolarech a budou požadovat  jejich vypsání v barelech ropy, uncích zlata nebo akrech řeckých pláží a irských kopců.

Státní  dluh Česka dosáhl ke konci roku 2010 částky 1.344,1 miliardy korun, v  roce  2011  se  zvětšil  o 135 miliard korun a letos přibude dalších 105 miliard korun (když to dobře půjde). Představme si ale, že od 1. ledna 2013 začne  splácení  státního  dluhu.  V  prvním  kroku by musel být eliminován rozpočtový  deficit snížením výdajů o 100 miliard korun. Kdyby mělo dojít k hypotetické úhradě celého dluhu do 10 let, tak je nutné snížit roční státní výdaje o dalších 130 miliard korun, což se rovná celé kapitole ministerstva školství  nebo  trojnásobku  výdajů  na  armádu  (43,8 miliard korun v roce 2010).

Splacení  státního dluhu politici neplánují, naopak ve výhledu ministerstva financí  je pravý opak, další a další deficity, napřesrok 110 miliard korun a  v  roce  2014  „pouhých“  75  miliard korun. Uvedený výhled rozpočtových schodků  je  ke všemu podhodnocen, protože vychází z nereálního předpokladu budoucího  hospodářského  růstu.  Pomiňme  programově rozhazovačné sociální demokraty  a  komunisty.  Který z vládních poslanců  by měl odvahu hlasovat pro  redukci ročních státních výdajů o 230 miliard korun a udělat pro Česko to  co je bezpodmínečně nutné, co v principu již provedlo Estonsko a k čemu bude dříve či později donuceno Řecko?

Odpověď  zní  nikdo  a  tak  s  „koalicí rozpočtové odpovědnosti“ jedeme na ošklivý výlet do Řecka. Za 3 roky jsme tam.