Soud zachránil oběti provokace
Zdeněk Jemelík

„Je nepřípustným porušením  čl. 39 Listiny a čl.  7 odst. 1 Úmluvy, pakliže  jednání státu  se stává  součástí skutkového  děje,  celé  posloupnosti  úkonů,  z nichž  se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.).  Jinými slovy nepřípustný je  takový zásah státu do skutkového  děje, jenž ve  své komplexnosti tvoří  trestný čin, resp.  takový podíl  státu na  jednání osoby,  jehož důsledkem  je trestní kvalifikace tohoto jednání… Zvolený postup orgánů  činných v trestním řízení je  tak…extra legem a důkazy tímto postupem  získané jsou od počátku nezákonnými a v trestním   řízení   tedy    nepoužitelnými.“

Uvedený výrok pochází z ústavního nálezu č.j. III ÚS 579/99 z 22. června 2000. Během času se stal „klasikou“, právním odkazem, k jehož citacím se obhájci stále znova vracejí.  Jeho zveřejnění by mělo jednou provždy  vzít orgánům činným v trestním řízení chuť na používání provokace jako metody usvědčování, ale pokušení „lovců lebek“ usnadnit si práci bývá přece jen občas silnější než zdravý rozum, slušnost a úcta k právu.

Zmíněným ústavním nálezem byly zrušeny rozsudky obecných soudů nad Janem Marešem, specialistou pro finanční kriminalitu Policejního prezidia ČR, provádějícím operativní vyšetřovací úkony v jedné z dávno zapomenutých „privatizačních“ kauz, „vytunelování“ Skloexportu, části „rodinného stříbra“ státu. Tehdejší Inspekce ministra vnitra jej dostala před trestní senát Obvodního soudu pro Prahu 7 s pomocí provokatéra Karla Bartoška, jednoho z vyšetřovaných, kterého Mareš využíval jako informátora. Inspekce s ním dohodla, že při společném obědě uskuteční předstíraný převod peněz, které mu připravila v obálce. Překvapený kriminalista odhodil podstrčenou obálku za sebe na okenní parapet a odešel do vedlejší místnosti, odkud si chtěl přivést svědka k jejímu otevření. Do restaurace ale vstoupili v tu chvíli  příslušníci Inspekce ministerstva vnitra, sdělili mu obvinění a nasadili pouta. Strávil pak 189 dní ve vazbě a za přijetí úplatku byl v r.1999 pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody a desetiletému zákazu činnosti v ozbrojených sborech. 

Ústavní soud ČR rozsudky sice zrušil a vrátil věc k novému projednání soudem 1. stupně, ale Jana Mareše přesto nezachránil. Žalobkyně Jiřina Fronková se nenechala  „moudry“ Ústavního soudu ČR zmást (v době, kdy brala rozum, takové „nesmysly“ jako je ústavní soud a Listina základních práv a svobod nebyly známy) a podala znova původní obžalobu, postavenou na protiústavně a nezákonně získaných důkazech. Případ převzal senát soudce Tomáše Hájka. Soudce byl šikovný: vymyslel kličku, kterou výrok Ústavního soudu ČR obešel a odsoudil obžalovaného znova, i když k poněkud mírnějšímu trestu. Oba rozsudky nalézacího soudu „posvětil“ odvolací senát Městského soudu v Praze předsedy Tomáše Stuchlíka.

Jana Mareše pak před vězením zachránil  prezident Václav Havel, který cestou milosti změnil jeho trest na podmíněný. Nesmazal mu ale zákaz působení u Policie ČR. Proto byl po třiceti letech služby ze zaměstnání propuštěn, a to s vynikajícím pracovním a kázeňským hodnocením.

Kauza „Skloexport“ nakonec vyšuměla do ztracena. Paradoxně jedinou její obětí byl policista, který ji vyšetřoval. Tím dle mého soudu překonala i „kauzu Mostecké uhelné společnosti“, která ještě před pár měsíci tolik vzrušovala veřejnost.

Život šel dál. Jan Mareš se přeorientoval na poskytování poradenských služeb. Jeden z inspektorů, kteří provedli protiústavní zákrok, se stal podnikatelem, další, Martin Beneš,  možná ještě slouží u Generální inspekce bezpečnostních sborů a je přísedícím u Městského soudu v Praze, Jiří Kédl zastává vedoucí funkci na ministerstvu spravedlnosti. Exprokurátorka Jiřina Froňková, bývalá členka KSČ, je stále obvodní státní zástupkyní. Dále soudí předseda odvolacího senátu Tomáš Stuchlík, předlistopadový soudce a bývalý člen KSČ. Nejzajímavější byl další osud prvostupňového soudce Tomáše Hájka, který později unikl kárnému řízení resignací na funkci soudce. Ale dostal novou šanci: prošel úspěšně výběrovým řízením a s vědomým souhlasem dnešního „zachránce cti ODS“ exministra Jiřího Pospíšila byl jmenován státním  zástupcem.

V době, kdy probíhalo soudní řízení, se kolem Jana Mareše a jeho rodiny začala pohybovat novinářka Hana Šlesingerová. Záhy se ale vytratila.

O deset let později potkal Jan Mareš povědomou ženu, která  jej oslovila s tykáním jako starého známého: byla to opět Hana Šlesingerová. Vyprávěla mu, že končí působení jako právnička v zahraniční firmě a chystá se založit si vlastní advokátní praxi. Nakonec si podnajala jednu místnost v kancelářích jeho manželky, vedle jeho pracovny, a nastěhovala se i s asistentkou. Měla vlastní klientelu, ale sousedství kanceláří jí umožňovalo občas Marešovi „nahlédnout pod pokličku“.

V dubnu r.2011 získal Jan Mareš zakázku na vyřízení licence k provozování stanice technické kontroly. Stalo se, že Hana Šlesingerová byla přítomna jeho rozhovoru se zadavateli a nabídla se, že by tu věc mohla zařídit, neboť se zná s náměstkem ministra dopravy. Vzala si zálohu 50 tis. Kč a začala se zakázkou zabývat, nebo to aspoň předstírala. Dalších 50 tis. Kč vylákala „pro potřeby Jana Mareše“ v době jeho zahraniční dovolené od jeho známého. Viditelné výsledky v řízení o licenci ale  nevykazovala. Přitom popudila zadavatele požadováním dalších peněz.

V té době se Hana Šlesingerová také seznámila s Marešovou známou, Milenou Sokolovou, od které se dověděla, že její zeť Jiří Kalousek je policista. V květnu r. 2010 Inspekce PČR požádala obvodní státní zastupitelství o povolení k sledování zmíněného policisty, Mileny Sokolové a Jana Mareše pod záminkou, že podle výsledků jejího „operativního pátrání“ bývalý kriminalista prostřednictvím policisty za úplatu získává informace o různých osobách, které pak vydírá. Inspekce všem třem zájmovým osobám „napíchla“ mobilní telefony a do pracovny Hany Šlesingerové umístila skrytou kameru a zařízení pro prostorový odposlech. Jediná cizí osoba, která měla klíče od kanceláří, byla tehdy  Hana Šlesingerová. Případ, založený na smyšleném obvinění,  Inspekce PČR nakonec odložila. Po určitou dobu se ale její činnost ještě prolínala s dalším trestním řízením proti Janu Marešovi, které zahájila protikorupční policie.

Obhajoba se později dožadovala objasnění vztahu Hany Šlesingerové k Inspekci výslechem příslušného důstojníka. Když se na předvolání bez omluvy k soudu nedostavil, „nestranná“ předsedkyně senátu Edita Beranová opakované předvolání odmítla.
 
Jan Mareš časem ztratil s nečinnou „subdodavatelkou“ v řízení o licenci trpělivost a začal se dožadovat výsledků. K netrpělivosti měl důvod navíc. Začaly se k němu dostávat poznatky o nekalých obchodech Hany Šlesingerové, která svým zákazníkům slibovala různá plnění, vybírala zálohy, slíbené neplnila a zálohy nevracela. Situace se vyhrotila příjezdem klientů, kteří si Janu Marešovi stěžovali, že Hana Šlesingerová si od nich vzala zálohu 400 tis. Kč a nevykazuje žádnou činnost. Během hádky, ke které při tom došlo, Hana Šlesingerová vypracovala přehled výdajů, které z přijatých peněz hradila. Klienty velmi rozhněvalo, že jejich peníze použila pro jiné účely než pro řešení jejich záležitosti, též jako úplatek ve věci STK, a dožadovali se jejich vrácení. Perličkou této události je svědecky doložené vykázání částky 30 tis. Kč jako odměny jisté významné státní zástupkyni za dodání listin z  trestního spisu. Hana Šlesingerová před soudem tuto informaci popřela, nicméně je prokázáno, že zmiňované listiny klientům skutečně obstarala.

Za těchto okolností Jan Mareš naléhal, aby Hana Šlesingerová konečně dořešila věc licence pro STK. Ta si pak počátkem července r.2010 vyjednala přijetí u příslušného referenta ministerstva, ale o několik dní dříve podala u protikorupční policie trestní oznámení na Jana Mareše pro uplácení. Na ministerstvo se pak skutečně vydala, ale po příslušném poučení vybavena policejním záznamníkem zvuku.  V ten den současně policie zahájila trestní řízení.

Po zcela nevinném vyjednávání zatelefonovala Hana Šlesingerová Janu Marešovi, že jí úředník při jednání podal lístek, na kterém bylo napsáno „za padesát tisíc tady nikdo ani papír nezvedne“. Policie samozřejmě hovor zachytila, protože oba telefony byly odposlouchávané.

Při další návštěvě ministerstva Hana Šlesingerová skutečně zjišťovala, „za kolik by bylo naplnění zákona“. Vyvolala tím jednoznačnou nevoli úředníka, který případ oznámil nadřízeným. Průběh schůzky nahrála na záznamník. Následující den navštívila ministerstvo znova i s Janem Marešem, který si nechal od referenta vysvětlit možný postup řízení o vydání licence. Řeč na úplatek přišla až na konci schůzky, kdy si referent stěžoval na jednání Hany Šlesingerové z předchozího dne. Jan Mareš se distancoval.

Pak se dlouho nic viditelného nedělo. V říjnu téhož roku se Hana Šlesingerová bez rozloučení odstěhovala z kanceláře. A v prosinci doznala policistům do protokolu, že zprávu o lístku s požadavkem úplatku si vymyslela, aby podnítila zájem o vyšetřování. 

Počátkem února r. 2011 byli Jan Mareš a tři společníci-zájemci o vybudování STK zadrženi protikorupční policií. Byli svezeni do  Prahy, kde jim bylo sděleno obvinění pro podplácení. Strávili noc v cele předběžného  zařízení. Proběhla prohlídka v Marešově kanceláři. Hana Šlesingerová, která jako jediná prokazatelně na ministerstvu hovořila o úplatku, zůstala stranou zájmu a v dalším řízení hrála roli korunní svědkyně obžaloby. V den zadržení bylo  zamítnuto odvolání proti nevyhovění žádosti o licenci. Média zahájila veřejné ostouzení Jana Mareše s uvedením jména a minulosti.

Teprve u soudu se Jan Mareš  dověděl v plné kráse, kdo je korunní svědkyně Hana Šlesingerová: šestkrát trestaná podvodnice, dosud ve zkušební lhůtě z posledního podmíněného odsouzení, od začátku ledna r. 2012 znova trestně stíhaná. Předsedkyně senátu Edita Beranová ji také v minulosti soudila. Podvodu se kdysi dopustila i na dceři obžalovaného, od které si nechala zaplatit za reklamu na její právě zřízený kosmetický salon, kterou pak nezařídila. Při výslechu před soudem na sebe prozradila, že hovory se záznamovým zařízením vedla již dříve také pro jinou speciální policejní složku.

Z toho ovšem mimo jiné vyplývá podezření, že policie jejím použitím při odposlouchávaných schůzkách porušila zákon  č. 412/2005 Sb.   o ochraně utajovaných informací. Před převzetím zařízení byla sice ve shodě s jeho ustanovením patřičně poučena podle §§ 9 a 11 zákona, ovšem bylo opomenuto ustanovení §6 téhož zákona, podle něhož smí být s utajovanými skutečnostmi seznamována pouze bezúhonná osoba. Osobu pravomocně odsouzenou za trestný čin zákon za bezúhonnou nepovažuje.

Hlavní líčení před senátem Edity Beranové Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zahájeno pod spisovou značkou 1 T 110/2011 dne 24. října 2011 a po třech odročených jednáních dospělo k rozsudku dne 23. dubna 2012. S Janem Marešem byli obžalováni tři zadavatelé zakázky. Obžaloba stavěla v podstatě na tvrzení svědkyně Hany Šlesingerové o korupčním jednání Jana Mareše, které se snažila podpořit použitím záznamů z odposlechů. Při dokazování před soudem se důkazní situace ve prospěch obžaloby rozhodně neposunula. Soud pak osvobodil poskytovatele peněz na zálohu na palmare Jana Mareše, ostatní tři obžalované odsoudil k podmíněným trestům. Všichni tři se na místě odvolali, zatímco žalobkyně byla s výsledkem spokojena.

První veřejné jednání k odvolání před senátem Jana Kareše  u Městského soudu v Praze se konalo pod č.j. 5 TO 294/2012 dne 7. srpna 2012. Soud provedl vlastní dokazování, které zakončil po dvou odročeních 18. října 2012. Mimo jiné si vyžádal všech šest trestních spisů Hany Šlesingerové a související znalecký posudek psychologa. Po velmi pečlivém přezkoumání shromážděných důkazů konstatoval, že kromě nespolehlivé výpovědi Hany Šlesingerové neexistuje nic, co by dokazovalo, že  Jan Mareš měl v úmyslu dosáhnout splnění zakázky uplácením, či že by se o uplácení pokusil, nebo že by někdo úplatek vyžadoval či dostal. Dne 24. října 2012 proto obžalované zprostil obžaloby. Rozhodnutí je pravomocné a neexistuje proti němu řádný opravný prostředek.

Příběh má tentokrát pro obžalované šťastné zakončení. Nemění to nic na tom, že orgány činné v trestním řízení s pomocí provokatérky zasáhly neblaze do životů nevinných lidí a obtěžovaly je od počátku února r. 2011 do 24. října 2012. Došlo k únikům informací, jež umožnily medializaci případu. Tím trpěli blízcí obžalovaných. Odpudivá a trestuhodná je neodpovědnost příslušníků orgánů činných v trestním řízení, kteří ve snaze dále ztrpčovat život bývalému policistovi šli až tak daleko, že proti němu jako svého nástroje vědomě použili notorickou podvodnici a dokonce ji v rozporu se zákonem vybavovali zpravodajskou technikou, aby mohla lépe vykonávat své ďábelské dílo. Jistě se budou vymlouvat, že jí neuložili, aby se pokusila vyprovokovat Jana Mareše k nabídce úplatku nebo ministerského úředníka k jeho vyžádání. Jenže věděli, s kým mají tu čest, a pokud osobu těchto mravních kvalit přesto použili, za její zločinné počínání odpovídají. Platí to zejména v případě, pokud je správná domněnka, že její použití vylučovalo ustanovení §6 zák.č. 412/2005 o ochraně utajovaných informací. V tom případě by ale pochybení bylo i na straně státního zastupitelství, které na nevhodnost používání recidivistky jako informátorky a provokatérky upozornil spolek Šalamoun: státní zastupitelství námitku odmítlo a potvrdilo zákonnost postupu PČR.

Dodávám, že vše, co uvádím o průběhu pronásledování Jana Mareše, se mohl dovědět každý, kdo by měl trpělivost sledovat projednávání této hanebnosti  při veřejném zasedání soudu.  Nevyprávím žádné senzace, ani utajené skutečnosti, vyloupené ze spisu, jen syrovou pravdu.     

___________________________________________________________________________________