Sovětský komunismus skončil, ale kde je svoboda?
Václav Klaus

Václav Klaus, projev na The Victims of Communism Centennial Commemoration, Library of Congress, Washington, D.C., 9. listopadu 2017. Překlad z angličtiny.

Nesešli jsme se proto, abychom oslavovali sté výročí jedné z nejdůležitějších a svými katastrofálními a zničujícími důsledky jedné z nejhorších událostí 20. století Velké říjnové socialistické revoluce. Sešli jsme se proto, abychom si toto datum připomněli. I dnes bohužel existují místa, kde je toto výročí předmětem oslav.

Rozdíl mezi oslavou a připomenutím je zejména pro některé z nás zcela zásadní. Pro mne osobně komunismus není předmětem mého akademického studia nebo mé zvědavosti. Nesledoval jsem jej ze zahraničí. Měl jsem smutné „privilegium“ v tomto systému prožít čtyřicet let svého života.

Opakovaně říkám, že jsme toto v této době mnoho ztratili, ale hned dodávám, že jsme se také mnohému naučili. Tato zkušenost zostřila náš pohled na svět. Náš život v komunismu byl příležitostí k tomu, abychom získali hlubokou znalost tohoto vysoce centralizovaného, represivního a nedemokratického, dirigistického a intervencionistického politického a ekonomického systému v jeho nejčistší podobě.

Tento „ostrý pohled“ jsme neztratili. Máme ho i teď, kdy prožíváme dnešní politickou a ekonomickou realitu Evropy (a celého Západu), která postupně nabývá stále více prvků blízkých naší komunistické minulosti.

Skutečnost, že komunismus skončil, vůbec neznamená, že jsme dosáhli konečného vítězství. Na rozdíl od těch, kteří v okamžiku pádu komunismu žili na svobodném Západě, jsme nebyli tolik překvapeni, že jeden z nejiracionálnějších, nejrepresivnějších, nejkrutějších a nejneefektivnějších systémů v lidských dějinách přestal existovat tak náhle a tak poklidně. Věděli jsme, že v mnoha ohledech byl už tehdy jen prázdnou skořápkou. Stejně tak jsme věděli, že v samém závěru éry komunismu už téměř nikdo nevěřil v jeho původní ideologické pilíře, v marxismus a komunistickou ideologii.

Komunismus „odešel“ sám, nebyl poražen. Jsou jednotlivci, či celé skupiny lidí, kteří takovou interpretaci tehdejších událostí odmítají a kteří tvrdí, že to byli oni, kdo porazili komunismus, ale to je, mírně řečeno, sporné. Neměli bychom vytvářet nové mýty.

Od pádu komunismu nás dnes dělí odstup více než jedné generace. Je naší povinností nedopustit, aby na něj bylo zapomenuto. Současným i budoucím generacím musíme připomínat všechny jeho krutosti a zvěrstva. Stejně tak je ale nutné správně interpretovat pozdní, v mnoha ohledech mírnější stádia komunistické éry. Bez toho není možné pochopit jeho poměrně náhlý a nekrvavý konec, porozumět všem aspektům postkomunistické transformace a, co je nejdůležitější, vidět ostře náš dnešek.

Jedním z důsledků rychlého konce komunismu je to, že jsme se přestali zabývat jeho analýzou, zejména analýzou jeho pozdějších stádií a jeho postupným oslabováním, vyprazdňováním a změkčováním, stejně jako jeho naprostou rezignací na to se bránit. Knihy a studie, které dnes vznikají, jsou jen o ranějších a mnohem odpudivějších stadiích komunismu, o období „gulagů“ v Sovětském svazu či o 50. letech v dalších komunistických zemích, kdy byli lidé vražděni, nikoli „pouze“ vězněni či vyhazováni z práce.

Když tvrdím, že se dnes v řadě ohledů vracíme zpět, nemyslím tím, že bychom se vraceli k marxismu nebo komunismu. Z toho důvodu nepovažuji za jakkoli relevantní či přínosné zaměřovat naši pozornost na texty dnešních vlivných intelektuálních celebrit, abychom v nich nalezli důkazy o jejich inspiraci v marxismu a komunismu. To je slepá ulička, i když líbivá, neboť intelektuálně snadná.

Mnohem více mne trápí něco jiného. Vidím zrod a šíření neméně nebezpečných myšlenek, avšak propagovaných pod jinými názvy a založených na jiných motivech a argumentech. Jejich exponenti by zuřivě odmítali jakékoli spojování s marxismem nebo komunismem a měli by asi pravdu. Mnozí z nich byli dlouhou dobu evidentními antimarxisty a antikomunisty.

Současný svět, zejména Evropa je charakterizován mnoha rysy, které mi staré komunistické časy připomínají. Vidím nejen zřetelný úbytek svobody, ale i zcela nezodpovědný nedostatek zájmu o svobodu jako takovou. Nevidím návrat komunismu, vidím nové ideologie a tendence, které před svobodu a demokracii dávají jako významnější také něco jiného. Neměli bychom se stát oběťmi slepé víry v to, že komunismus byl poslední utopií.

Jaké jsou hlavní prvky dnešního vývoje?

1. Vidím je v přesunu moci od volených zástupců směrem k nikým nevolené byrokracii, od lokálních a regionálních orgánů k centrálním vládám, od zákonodárců k exekutivě, od národních parlamentů k Bruselu (a Štrasburku), což dohromady znamená od občana ke státu.

2. Vidím je v exponenciálním nárůstu regulací a kontrol lidských aktivit, což je něco, kvůli čemu jsme dělali naše sametové revoluce. Jsme svědky zavádění regulací a státních zásahů i do intimních, velmi osobních sfér našich životů, nikoli pouze do ekonomické sféry, jako tomu bývalo dříve.

3. Vidím je v nahrazování svobody právy. Ideologie práv – já ji nazývám humanrightismus – již téměř dosáhla statutu občanského náboženství. Stala se základem nového modelu společnosti. Je součástí nikdy nekončících iluzí všech nedemokratů zrušit politiku. Když jsme si mysleli, že byl komunismus poslední utopií, mýlili jsme se. Humanrightismus je dobrým kandidátem na to, hrát tuto roli (obzvláště svým projektem na všem garantovaný příjem, který žádá fundamentální oslabení vztahu mezi výkonem a odměnou[1]).

4. Vidím je ve vítězném tažení environmentalismu (a alarmismu globálního oteplování)[2]. Souhlasím s francouzským autorem Pascalem Brucknerem[3], když říká, že „všechny nesmysly bolševismu a marxismu jsou nově reformulovány ve jménu záchrany planety“. Environmentalismus také není komunistickým a marxistickým.

5. Vidím je v triumfálním tažení feminismu a genderismu, multikulturalismu, politické korektnosti a dalších podobných „ismů“ a doktrín.

Najít jeden společný jmenovatel všech těchto nových „ismů“ je složité[4], ale zcela určitě jím není marxismus. Obávám se, že se při jeho hledání budeme muset vrátit mnohem hlouběji do historie. Kořeny současného intelektuálního poblouznění nacházím již ve francouzské revoluci (či mezi francouzskými mysliteli, kteří ji inspirovali).

Z doby francouzské revoluce jsme zdědili myšlenku pokroku (který se stal politickou tezí, o které se nediskutuje), myšlenku progresivismu a zcela nedávno vzniklou myšlenku transnacionálního progresivismu (který nemilosrdně analyzuje ve svých textech John Fonte[5]). Žijeme v éře uctívání rádoby pokroku, rovnosti, spravedlnosti a prázdného moralismu, v éře pohrdání volbami a výsledky referend, v éře falešné solidarity a zbožňování všeho globálního, všecho „multi“ nebo „supra“. To nás dovedlo až k současné levicové postmoderní intelektuální monokultuře. Směřujeme k post-západnímu řádu.

Západ vstoupil do kritické fáze svého postupného relativního úpadku. Bylo by chybou zaměřovat naši pozornost na vnější nepřátele, ať je to Rusko, islám či poslední izolované ostrůvky komunismu. Západ je napadán hlavně zevnitř – našimi intelektuály, našimi univerzitami, našimi masovými médii, našimi politicky korektními politiky, námi samými, nedostatkem naší vůle, nedostatkem našeho odhodlání, nedostatkem naší odvahy. Tento proces postupuje odspoda nahoru, není vnucován a zaváděn shora.

Prezident Trump před nedávnem řekl ve Varšavě, že je „fundamentální otázkou naší doby, zda má Západ vůli k přežití“. Ptal se: „Máme touhu a odvahu chránit naši civilizaci?“. Tato slova nepovažuji za přehnané zveličování problémů současného západního světa. Jdou k jádru věci. Myšlení naší doby musíme změnit. Jinak přestane být pád komunismu oním principiálním momentem v naší dlouhé cestě ke svobodě.




[1] Je to návrat k Marxově tezi z roku 1875 „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“, která byla původně publikována v jeho knize „Ke kritice Gothajského programu“.

[2] Viz moje kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“, Dokořán, Praha, 2007 a nová kniha „Zničí nás klima nebo boj s klimatem?“, Grada, Praha, 2017.

[3] Bruckner, P., „The Fanaticism of the Apocalypse: Save the Earth, Punish Human Beings”, Polity, Cambridge, 2014.

[4] Steve Pejovich jej nachází v „liberálním socialismu“ „From Socialism in the 1990s to Socialism in the 2000s: The Rise of Liberal Socialism”, Reporter, Lublaň, č. 32, 2017 (slovinsky), bude publikováno v Post-Communist Economies, 30, 2018. Pejovichův přístup se zabývá zejména ekonomickou stránku tohoto multidimenzionálního procesu.

[5] Fonte, J., Sovereignty or Submission: Will Americans Rule Themselves or be Ruled by Others?, Encounter Books, New York City, 2011.

člověk je tvor zvídavý ...a

člověk je tvor zvídavý ...a tak se ptá : např. zda by název Sametová, neměl být změněn na Velká kabátová ??? ...... či název útvaru BIS změněn BDIS ( dezinformační ) ???
Dále chtějí lidé vědět proč tehdejší komunistická policie nepotřebovala těžkooděnce tak, jako dnešní policie demokratická ......či proč tehdejší režim neznal pojem exekutor, či nezisková organizace ???
PS ....kdo to ví, odpoví .......a to dříve, než se do toho pustí Nora Fridrichová, či nedej Bůh Marek Wollner a jeho Reportéři (tým, který se nebojí ) ........ n-tsssss

SVOBODA ANO, TŮMA

SVOBODA ANO, TŮMA NE

Havloidní strany mají klíče od pravdy a podle toho se chovají. TOP 09 kandidovala v komunálních volbách v roce 2010 na post primátora hl. m. Prahy Zdeňka Tůmu. Preference ODS byly tak špatné, že jsem neváhal a vsadil si 2000 korun na Tůmu. A prohrál jsem. Primátorem se stal Svoboda. V Praze se rozpoutalo "peklo". Mariánské náměstí bylo plné demonstrantů, kteří protestovali proti dohodě ODS s ČSSD /byl jsem toho svědkem/. V televizi jsem později viděl "demokraty" jak se snažili přímo na radnici zabránit potřebným procedůrám k ustavení funkčního vedení Prahy.

V těchto volbách naopak zvítězily strany, které spíše mají odstup od "nepolitické politiky" Václava Havla. A co se děje? Vesele se v médiích veřejné služby nálepkuje, řada "demokratů" poukazuje na nesystémovost stran, přesto, že získaly tolik hlasů od voličů. Kdy jim dojde, že žijeme v zemi, kde rozhodují svobodné volby a že se jich nemohou zúčastnit strany, které by byly "protiústavní".
Z diskuse na Nevidielném psu, pod Úvodníkem Astona.

Musíte hlouběji, pane

Musíte hlouběji, pane prezidente, musíte až ke spontánnímu řádu lidského světa. Tím argumentujte. Proti tomu není obrany a protinázoru... Dzp.

opak je pravdou, proti

opak je pravdou, proti spontánnosti je spousta argumentů ......August pracoval s abstrakcí, předpoklady, domněnkou a nelze to aplikovat pro všechny obory lidské činnosti.
V něčem s ním lze samozřejmě souhlasit, ale ne obecně.....např. tvrdit, že tento řád vzniká spontánně, bez lidského vědomí a záměru nelze přece uplatnit všeobecně.
Co platí např. v kultuře, soudnictví, či obecně ve společnosti, neplatí např. ve sportu, či v oblasti trhu. Ten je naopak řízen a veden zcela vědomě, záměrně a cíleně.
PS ....takže rozum do hrsti ....a uvidíte, že to půjde .....n-tsssss

Kompozitivní teorie je věda.

Kompozitivní teorie je věda. Více, než z ní, lidstvo nikdy vědět nebude. Je třeba se s tím smířit a studovat a studovat.

Je to vždy nejvýše možný intelektuální výkon lidstva, prostě proto, že se zabývá samotným vznikem, obsahem a funkcí lidské mysli... Dzp.

Kajan, vedec ze Ctvrte

Kajan, vedec ze Ctvrte Beee...

nová Sýrie bude vybudována

nová Sýrie bude vybudována podle ruských pravidel .....(sic).
PS ....zdá se, že Svět se začíná konečně točit tak, jak má ....ještě vyřešit to EU.

To EU, jak vy říkáte té EU,

To EU, jak vy říkáte té EU, je jako SSSR a rozpadne se sama.

Nemůže se nerozpadnout, pokud se ovšem všichni Evropané dobrovolně neprohlásí za Němce nebo nebude postavena na zákazové negativní smlouvě, tedy na stejném principu, na kterém funguje lidský svět v Evropě... Dzp.

kéž byste měl pravdu

kéž byste měl pravdu ....bojím se ale, že pořád bude dosti takových Verhofstadtů, Schulzů, Junkcerů, Sobotků, Tajanů a Mogheriniových, kteří budou tmelit, tmelit a sjednocovat.
Na ty pak platí už jen tvrdá pěst naší dělnické třídy ....n-tsssss

___________________________________________________________________________________