Mám dojem, že pro autora (v jakémkoliv žánru) není větší odměny právě nad to, když vidí, že jeho dítko se má k světu, že mezi lidmi žije, ač je třeba katechismem bito, ač je třeba slouhy vrchnosti šikanózně odmítáno, jejich bulvár-mediální hlásnou troubou zesměšňováno, i jinak perzekvováno. Nešť … My, co jsme měli tu životní kliku, být šťastnou mládeží v těch zlatých šedesátých (a tedy nikoliv tou zlatou mládeží v těch šťastných šedesátých), tak tedy že právě my víme své, takže i na nějakou tu šikanu (cenzurní, moralistickou, politickou, školometskou, i různou jinou) jsme už tak trochu zvyklí, resp. jsme proti ní už imunní – za ta dlouhá, a ve své prostatě i jako vejce vejci si podobná desetiletí. A jsme proti ní imunní i bez všeho toho testování, očkování, čipování, či čeho všeho možného i nemožného, a ještě čehosi jiného, včetně toho ee e-vidování v tom naparujícím se století digitální páry.

A z té mnohaleté vlastní tvůrčí i výkonné praxe mám už mockrát na vlastní kůži dobře ověřeno, že když vrchnost podrobí cenzuře vaše tvůrčí dítko hned po jeho narození, tak je jasno, že jste se nenamáhali nadarmo. Zákaz prvního protestsongu jsem zažil už někdy v polovině 70. let (ještě jako písničkář amatér) a pak během 80. let (už jako profík tzv. na volné noze) jsem to zažil ještě mockrát, včetně zákazů výkonu profese. A pak i v těch 90. letech to nebylo o nic lepší. A táhne se to až dodnes. A zdá se, že přituhuje (tedy – ono se to nezdá, ono to tak v reálu je, to už teď vidí každý, kdo vidět chce, anebo kdo se nebojí to vidět, anebo kdo už nemá na očích 30 leté růžové brýle sladkého mámení, takže už konečně prozřel – sice mu to trvalo, ale zaplaťpámbu).

Pro literárního autora je zcela nezpochybnitelnou a jasnou známkou potřebnosti jeho práce pro veřejnost - pro svobodné občany, pro normální lidi, pro národ - zejména to, když „hentá oná“ vrchnostenská cenzura tu jeho knihu zabásne do klatby a interdiktu mezi libri prohibiti. A čím dřív, tím líp. Pro tu knihu to je něco jako punc svobody slova a projevu. Punc rozměru citu pro skutečnou demokracii a odhodlání poprat se o ní. I když to třeba sem tam zabolí. Tak to v životě chodí. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Ten kasárník ad libri prohibiti tu mou knihu KAREL MEZI NÁMI postihl velmi brzy, ani ne celý jeden kvartál po jejím vydání – a tak trochu symbolicky k výročí 25. Února … ostatně téměř úvodem té knihy je zmínka, že „náhoda není náhoda ani náhodou“. A čím dřív a čím víc ta vrchnostenská cenzura začne to vaše dítko mordovat, tím líp jak pro ně i pro vás, tak i pro pravdu. Pro tu skutečnou pravdivou pravdu. A tím hůř pro tu vrchnostenskou cenzuru. Protože všeho do času … Nechci se tu předem rozepisovat o dalších podrobnostech (ač možná, že i na to jednou dojde), ale právě tuhle knihu KAREL MEZI NÁMI už od počátku (jak jejího prenatálního stádia, tak i jejího zrození) provází celá řada velmi zajímavých historek a souvislostí.             

Moje žena (jsme spolu od sladkých šestnácti let) vždycky byla tím prvním „cenzorem“ všeho, co jsem chtěl (jak se říká) pustit ven. A v prvním úsudku se zpravidla nemýlila. Když si přečetla první půlku rukopisu knihy KAREL MEZI NÁMI, tak mi řekla, že tohle mi teď a tady nikdo nevydá. A tak jsem přestal psát a oslovil několik nakladatelství (i s doporučeními od řady referenčních lidí z branže, včetně renomovaných spisovatelů – jim všem se ten můj záměr líbil). U těch nakladatelů to bylo asi tak – nejdřív jasan a hurá, pak hry na schovku, a pak mrtví brouci. Klasika. A torzo rukopisu leželo někde v koutě … Až se pak rázem (jakoby tou náhodou, co není) objevil nebojsa Bronislav Ondraszek se svým nakladatelstvím Beskydy, takže jsem tenkrát během toho léta tu knihu tedy dopsal, a v prosinci toho roku vyšla. A hned v tom dalším roce (k tomu 25. Únoru) byla zumbefél odejíta mezi ty libri prohibiti. Řada distributorů ji nechtěla vzít do expedice, řada prodejců ji nechtěla vzít do prodeje, řada knihoven ji odmítla vzít do výpůjčních fondů, rušily se i mé besedy v některých knihovnách, zrušeny byly i mé koncerty „Remember Karel Kryl“, v jejichž rámci mělo dojít i k místním křestům knihy – a v několika případech by se jistě veřejnost i podivila nad tím, KDE se to stalo, a za jakých okolností. Zejména tři místa (z řady těch ostatních) nesou stigmata pro ně až fatálních souvislostí. A pro autora to není žádný plezír, a žádná snadná pozice, má-li k tomu propletenec úzkých, i nejužších vazeb. Možná i sám Karel by se třebas hodně divil tomu, co všechno se kolem toho událo. A možná, že si pak ještě i na něco z toho vzpomenu, a pak o tom třeba i něco dalšího napíšu („až doba otěhotní časem“).   

Řada z těch lidí, co si přečetla knihu KAREL MEZI NÁMI, se mě ptá na to, kdy bude její pokračování. Je to pro mě nelehká situace. Možná i tak trochu rozpolcená. Vím o tom, že by to asi pokračování chtělo. Přirozeně, pochopitelně, logicky. Ale už od toho počátku mám před tím velký respekt, a to právě proto, že o tom vím to, co o tom vím. Totiž ani to, že jsem vůbec napsal knihu KAREL MEZI NÁMI, tak ani to nebyl nějaký můj plán, to nebyl nějaký můj původní záměr. To přišlo jakoby samo. Jakoby odjinud. Zatímco ta poptávka po dalším pokračování už je od čtenářů. A to tedy samo o sobě i mě už svým způsobem zavazuje. Nejde totiž jen o to, že zrovna moje kniha KAREL MEZI NÁMI se ocitla v klatbě libri prohibiti – nejde tu jenom o ni a jenom o mě. Jde tu hlavně a především o to, že je tu vůbec možné, že se to tu znovu děje (a zejména po těch 30 letech). Jde tu tedy o zájem veřejnosti. Jde tu o nutnost přeměny té praktické demokratury (jak to nazval Karel na počátku těch 90. let) na skutečnou demokracii. A tohle se nesmí vzdávat. Je to zásadní. Je to o principu, bez něhož nelze. A tak asi už mám ten pocit, že i tu druhou knihu (na téma Karel mezi námi) možná přeci jenom dopíšu. I když předem skoro na tutti můžu počítat s tím, že půjde mezi ty libri prohibiti – a to stejně, jako neo-totalitně „po hříchu“ šla i ta kniha předchozí. C´est la vie …    

Kdysi dávno, v těch 80. letech, když jsem ještě hrál řadu koncertů (a často v průměru až 20 měsíčně), a mezitím skládal nové songy, tak jsem při tom vůbec nemyslel na sebe, ale myslel jsem na to své publikum. Na to, abych mu dal to, co aktuálně chce, to co akutně potřebuje. A proto po mně ti cenzoři šli, proto mi ti cenzoři „zakázali psát a zakázali zpívat“ – kontinuálně, jak na běžícím páse. Dělali to tenkrát, dělají to i teď, a budou to tak dělat i nadále – tedy až do té doby, dokud jim to my sami dovolíme. Dokud jim to dovolí národ. No, a právě to „dokud“, to už je pouze na tom národu. To už je pouze na nás. Na nás všech = i na jednom každém z nás. A tak asi „nějaké to pokračování“ budu muset napsat. Pochopitelně – nepopírám třebas ani to, že na tom už delší dobu (svým způsobem) dělám. Totiž ta veřejná potřeba tu objektivně je – a nedá se jen tak odbýt. Od počátku tvořím tak, že mám stovky opusů v různých fázích prenatálního stavu a zpravidla pak dodělám jen ty, co si samy prosadí své právo na život. Ale tenhle případ je tak trochu výjimka. Totiž tady je ten veřejný zájem. A ten stojí i proti jednomu ze skrytých, resp. různě kamuflovaných fenoménů, o nichž se tu veřejně nemá moc mluvit. Totiž – je tu celá řada výkonných praporčíků – privatizátorů Karlova odkazu a jeho oficiálních vykladačů, dokonce včetně kádrování toho, kdo byl a kdo nebyl Karlovým přítelem, atd. (a při tom řada z nich Karla osobně a dobře velmi zblízka neznala, řada z nich s Karlem ani dlouhodobě úzce nespolupracovala, řada z nich se od začátku 90. let ve skutečnosti – tedy nikoli pouze na oko – ani nesnažila Karlovi doopravdy poskytnout pomoc, jakou potřeboval a jakou vyhledával). A tahleta sorta už od března 1994 měla (a stále má) za úkol monitorovat jak moc je Karel mezi námi, a pak to podle jistých zájmů korigovat. Oni se Karla velmi bojí. A samozřejmě – ono totiž nelze nevidět a nelze ani popřít, že stále a čím dál víc je Karel mezi námi …