Václav Klaus, setkání Aquapalace VIP Clubu, Čestlice, 19. listopadu 2015.

1. Téma k dnešní diskusi jste vybrali dávno před událostmi minulého týdne v Paříži, ty ho činí jen aktuálnějším. Jsem věčný optimista, proto rád používám německý výrok „Optimismus ist Pflicht“, ale v tomto případě – mluvíme-li o Evropě – být optimistou je těžké. Výroky a chování evropských politiků po masakru v Paříži mou beznaděj jen zesilují. Bylo by proto naprosto nezodpovědné šířit jakákoli optimistická poselství. Na to máme naše nezodpovědné vlády. My máme povinnost vydávat poselství jiná – varovná a burcující.

2. Neměli bychom setrvávat v iluzích. Ona „úžasná“ 90. léta jsou over. To byla výjimečná a pravděpodobně neopakovatelná dekáda, umožněná mimořádnou kombinací příznivých faktorů. My, kteří jsme v té chvíli prožívali – v předcházejících čtyřech desetiletích neznámé, a proto velmi slibné – okamžiky svobody, jsme to mylně interpretovali jako změnu trendu celého 20. století. Dnešek prokazuje, že to nebyla změna trendu, že to byl pouze výkyv dlouhodobého trendu. (Mluvím o Evropě a Západu. Něco úplně jiného je, že u nás lidé v současnosti bez velkých protestů přijímají téměř neskutečnou desinterpretaci tohoto období v provedení sobotkovsko-babišovsko-bělobrádkovského světa v koprodukci se světem pravdoláskovským. Ti všichni používají sousloví 90. léta téměř jako nadávku.)

3. Tezi o výjimečnosti 90. let u nás, v Evropě a ve světě a o jejich nepokračování dnes je možné demonstrovat na vývoji v celé řadě oblastí:

a) Je to předně ekonomika. Na Západě, na Východě, ale i na Jihu (čili ve zbytku světa) to po pádu komunismu vypadalo na rezolutní vítězství trhu a na naprosté zprofanování státu a smysluplnosti jeho zásahů do ekonomiky.

Dnešní realita je úplně jiná. Zažíváme nová vítězství státu, úřadů, byrokracie, úředníků a hlavně příčinu toho všeho – zažíváme posun ve sféře myšlení, které vede ke staronovému vítězství ideologie státního intervencionismu. Po spirále jsme se vrátili – pro nepesimisty se snad stále ještě teprve vracíme – velmi blízko k tomu, co jsme zažívali v minulosti. Nenechme se mýlit tím, že je dnešní symbolika a terminologie jiná. Podstata začíná být velmi podobná.

Nedošlo k tomu tím, že by proběhla nějaká hlasitá revoluce, resp. kontrarevoluce. Dostačující je ničivá politika malých kroků, tak typická např. pro chování dnešní české vlády. Dlouho jsem mával rukou a říkal, že je dobře, že tato vláda nic velkého nedělá. Mýlil jsem se. To malé stačí.

b) Je to i politika – myšleno politika domácí či vnitrostátní. V 90. letech u nás došlo ke znovuzrození autentické parlamentní demokracie. Při prvních kontaktech se západní Evropou a Amerikou se nám zdálo, že tam tento typ demokracie opravdu funguje.

Dnes si to nemyslíme. Místo demokracie přišla postdemokracie, místo ideově definovaných politických stran na pravici a levici přišly nejasné, nedefinované, bezkoncepční, protože bezprogramové strany a hnutí. Dlouho jsme se tomu bránili, ale neubránili. Přišel nástup novodobého, moderního populismu a korporativismu. Tím nemyslím zrod dnešních údajně populistických stran a hnutí – těch, které adjektivem populistický nálepkuje dnešní mediální, intelektuální a politický evropský mainstream. Řadí mezi ně všechny ty, kdo se nehodí do jeho úzkých, politickou korektností vymezených škatulek. Daleko nebezpečnější populismus a korporativismus je však pevně zabudován do všech hlavních mainstreamových politických subjektů, do těch, které dnes dominují v Evropském parlamentu (i v parlamentu našem) a kterým místo programu a konstruktivních postojů stačí co nejhlasitěji a moralistickým tónem v hlase očerňovat své politické soupeře – a přitom naprosto bezskrupulózně prosazovat své korporátní zájmy.

c) Jsou to i ideologie, nikoliv čistě politické, ale světonázorové. Jsme svědky toho, jak různé, rychle a důrazně se prosazující ismy (tedy na ideologie si hrající bojovníci proti svobodě, demokracii, řádu, tradicím) převracejí hodnotový systém, boří tradice a zvyky, podkopávají ty nejdůležitější pilíře, na kterých byla vybudována Evropa (a celý Západ).

Sem patří ideologie politické korektnosti, humanrightismus (česky snad ideologie lidských práv, což je něco jiného než lidská práva), multikulturalismus, environmentalismus (který není ochranou životního prostředí), genderismus a feminismus (které nejsou ochranou žen), homosexualismus (což je něco jiného než homosexualita), islamismus (což není islám), transnacionalismus (což není liberálně chápaná otevřenost zemí vůči světu), chce se mi říci i europeismus (což není obrana Evropy a evropských hodnot a civilizace), atd. Tak beznadějně počátek 90. let nevypadal.

d) Je to i suverenita a svrchovanost zemí. Na počátku 90. let jsme se radovali z toho, že jsme se vymanili ze sovětského impéria, ale dlouho nám ta radost nevydržela. Z unie sovětské jsme se dostali do unie evropské (strukturálně v mnohém podobné). Sdílená suverenita současnosti se v mnohém podobá omezené suverenitě za Brežněva. Paralelně s tím probíhá přechod od internacionalismu založeného na intergovernmentální spolupráci zemí k transnacionalismu, který je verzí nedemokratického supranacionalismu. To svět (a nás s ním) nevyhnutelně přivádí ke global governance, ke globálnímu vládnutí, které s vládnutím demokraticky vzniklé politické reprezentace nemá nic společného. Evropské supranacionalistické procesy jsou v tomto smyslu avantgardou těch globálních.

Jsme svědky toho, jak v takové situaci málo záleží na výběru politiků v domácích volbách. V éře globálního (či kontinentálního) vládnutí jsou vlády jednotlivých států pouze jakýmsi „národním komparsem“, od něhož se nečeká rozhodování, ale pouze schvalování.

e) Je to i mezinárodní politika. Po éře studené války a tehdejší bipolarity světového uspořádání (existence dvou dominantních velmocí) nastala na počátku 90. let chvíle nejednoznačně definovaného world order. Toto uspořádání se však ukázalo být dočasné, byť se na počátku zdálo, že zjevná dominance USA bude zajišťovat jeho delší trvání. Ta však evidentně skončila. Spojené státy se s tím neumějí smířit, a proto dělají kroky, které jsou křečovité, neproduktivní a svět destabilizující – vyváží demokracii. Chtějí svět obrátit k obrazu svému, což nejde. Za hlavní prostor svých aktivit si vybraly Middle East (a i proto jeho faktický rozpad a proto dnešní běženci).

Dochází k absurdnímu vývoj. Logické by bylo chtít mít více méně homogenní, monokulturní, vnitřně koherentní, nefragmentované jednotlivé prvky světového řádu (tedy státy) a jejich co nejpřátelštější a nejproduktivnější spolupráci ve světě, založené na plném respektu k mnohosti kultur, k náboženským a civilizačním odlišnostem jednotlivých zemí a regionů světa. V realitě je ale prosazován zcela nesmyslný a nelogický opačný postup – jednota a homogenita jednotlivých zemí je rozbíjena násilným prosazováním multikulturalismu a svět je naopak násilně homogenizován a univerzalizován prosazováním jednoho modelu demokracie, civilizace a lidských práv.

Dnešní migrační krize je toho dokonalým důkazem. Vývoz západní demokracie (arabská jara) byl pokusem o prosazení univerzalistického modelu. Ten vedl k rozbití států Blízkého a Předního východu, severní Afriky a západní Asie, a k odchodu statisíců či miliónů migrantů do zemí, které fungují. To bylo posíleno – na multikulturní bázi postaveným – zvaním migrantů do Evropy novodobými evropskými elitami.

4. Nezmínil jsem mnoho důležitých věcí – Čínu, Indii a další BRICS země, Rusko a řadu dalších. To by bylo příliš dlouhé, to by celkový obraz spíše zatemňovalo, než projasňovalo.