Stíny nad Národní galerií: nezapomínejme na „Třeštíkova“ Picassa!
Jana Dědečková

Současné počínání ministerstva kultury ve věci Národní galerie v Praze zdánlivě postrádá logiku. Na rozdíl od jiných institucí, naposledy Národního divadla, nevyvolalo odvolání jejího generálního ředitele Vladimíra Rösela žádné negativní reakce. Zvnějšku to vypadá, že instituce až na omezení daná záplavami (ZDE) funguje normálně. Nejsou s ní spojeny žádné skandály, zahajuje výstavy jak sama, (ZDE)  tak ve spolupráci  s krajskými galeriemi, (ZDE) a návštěvník nemá šanci poznat, že Národní galerii v Praze v této chvíli neřídí jmenovaný, ale pouze pověřený ředitel. Kdyby takto alespoň navenek působily některé další příspěvkové organizace, mohlo by být ministerstvo kultury spokojeno.

Přesto se ministryně kultury Alena Hanáková rozhodla pro značně nestandardní krok. Na zítřek svolala první schůzku podivně sestavené – viz můj článek na toto téma a odkazy v něm obsažené (ZDE) – komise, která by jí měla poradit s výběrem nového generálního ředitele Národní galerie v Praze. Před ukvapeným a neregulérním postupem ji přitom otevřeným dopisem varovalo  nejprestižnější a nejdůležitější stavovské sdružení v oblasti dějin umění v České republice, Uměleckohistorická společnost, (ZDE) a podle informací, které jsem získala v posledních dnech, písemně také řada dalších organizací.

Jak vyplývá ze všech veřejně dostupných informací i zpráv, které jsem dostala po vydání mých nejnovějších příspěvků na příbuzná témata, (ZDE) v případě nejmenování nového generálního ředitele nehrozí Národní galerii v Praze žádné riziko z prodlení. Přesto ministryně spěchá způsobem, jakým to u žádné jiné instituce dosud neučinila. Navíc obchází standardní postupy a počíná si značně netransparentně, pokud například zapomíná i na svůj vlastní poradní sbor zřízený k podobnému účelu, (ZDE) jehož aktuální složení navíc nelze na stránkách ministerstva dohledat. Co se za tímto spěchem skrývá a proč se stále hovoří o osobách, které by se na manažerských místech ve veřejné správě z logiky věci vůbec neměly objevit?


Manažerské předpoklady nejvážnějšího kandidáta

Svým způsobem je to neuvěřitelné, ale ještě stále se objevuje jako seriózní kandidát na místo generálního ředitele Národní galerie v Praze doc. Jiří Fajt. Proto se sluší připomenout, že od 1. května 1995 fakticky až do nástupu Dagmar Šefčíkové a de iure  až do nástupu Milana Knížáka byl Jiří Fajt zástupcem generálního ředitele Národní galerie v Praze. Výsledky jeho podílu na řízení Národní galerie v Praze jsou známé:

Podle zjištění kontroly Ministerstva financí České republiky činily celkové účetní nedostatky v hospodaření Národní galerie v Praze v období od 1. ledna 1995 do 30. června 1998  celkem 615.563.430,- Kč. Kontrolní tým proto po vypořádání připomínek Národní galerie v Praze k závěrům protokolu o kontrole navrhl odvod neoprávněně užitých 43.693.331,- Kč zpět do státního rozpočtu. Za neoprávněné užití těchto prostředků zároveň vyměřil Národní galerii penále ve výši 24.564.464,- Kč. Podtrženo a sečteno: v květnu 1999 byla Národní galerie v důsledku špatného účetnictví a nedodržování předepsaných standardů včetně nedodržování pravidel pro nakládání se státními dotacemi povinna zaplatit zpět do státního rozpočtu přes 68 milionů Kč. Tato částka přesahovala čtvrtinu jejího tehdejšího ročního rozpočtu. (ZDE)

Z neoprávněně užitých prostředků státního rozpočtu účetně 21,6 mil. Kč, ale ve skutečnosti v letech 1996 a 1997 celkem 42,5 mil. Kč čerpaly ostatní sbírky, především Sbírky starého umění Národní galerie v Praze, na úkor Sbírky moderního a současného umění a příspěvku na provoz Veletržního paláce. (ZDE)

V červnu 1999, takřka přesně dva roky po katastrofálních záplavách na Moravě, které ukázaly, že dlouhá desetiletí podceňované nebezpečí povodní je stále aktuální, se Jiří Fajt podílel jako odborný spolupracovník na projektu, jehož principem bylo prokopání tunelu skrz protipovodňovou hráz Na Františku, pod níž je situován klášter sv. Anežky České. Dokumentaci viz ZDE. Do tohoto kláštera instaloval Jiří Fajt přes výhrady některých odborníků starší generace sbírku českého gotického umění, patrně nejvzácnější, kterou Národní galerie v Praze spravuje. Expozice českého středověkého umění byla kritickým způsobem ohrožena záplavami v létě 2002 a protože ji Národní galerie v Praze dosud nepřesunula do jiné a bezpečnější lokality, je shodou okolností právě dnes povodní ohrožena znovu.

Na jaře 2000 Jiří Fajt pro spory s prof. Milanem Knížákem Národní galerii v Praze opustil. Od té doby, pokud je mi známo, nepůsobil v žádném jiném muzeu umění či galerii jako jako kurátor či dokonce manažer. Výjimku tvořila externí spolupráce při organizování krátkodobých výstav.

Před pěti lety, od 16.února do 21. května 2006, se v Obrazárně Pražského hradu uskutečnila velkolepá výstava Karel IV. - císař z Boží milosti, Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků, jejímž hlavním kurátorem byl Jiří Fajt. Celkové náklady, které Správa Pražského hradu na tuto výstavu vynaložila, dosáhly cca 71 milionů Kč. Výnosy ze vstupného, prodeje upomínkových předmětů apod. činily přibližně tři miliony Kč. Okolo sedmi milionů Kč získali organizátoři výstavy od sponzorů. Nakonec tedy po výstavě zbyl Správě Pražského hradu dluh ve výši cca 61 milionů Kč. Sám Jiří Fajt přitom fakturoval během příprav výstavy Správě Pražského hradu celkem 1.982.496,- Kč. Měsíčně si tak účtoval zhruba dvojnásobek průměrného tabulkového platu kvalifikovaného a zkušeného galerijního kurátora. (ZDE)

Od 20. května do 30. září 2012 se v Kutné Hoře uskutečnila výstava Europa Jagellonica, jejímž hlavním kurátorem byl opět Jiří Fajt. Rozpočet výstavy se vyšplhal z původně schválených osmi milionů na osmnáct, náklady však dosáhly celkové výše 30 mil. Kč. Dluh 10 mil. Kč pokrylo v listopadu 2012 Ministerstvo kultury České republiky, ačkoliv není zřizovatelem pořádající instituce, Galerie Středočeského kraje (GASK) a nemělo by tedy podobnou akci dotovat nad rámec řádně schváleného grantu. V grantovém řízení však na jaře téhož roku komise financování projektu Europa Jagellonica  nedoporučila. Podrobnosti ZDE. Výstavu navíc provázely kurátora spory s českou i polskou pořadatelskou organizací, průvodce výstavou vyšel až dva měsíce po zahájení výstavy, a vědecký katalog nevyšel do této chvíle, pokud vím. Podrobnosti ZDE.



Jenom tento stručný výčet by měl vrchovatě stačit, aby uchazeče vyřadil z vážně míněné kandidatury na pozici statutárního zástupce jakékoliv státní příspěvkové organizace. Ministerstvo kultury kromě toho, pokud je mi známo, disponuje i dalšími výsledky finančních kontrol Národní galerie v Praze za období, kdy se na jejím řízení významně podílel Jiří Fajt. Mělo by tedy být první, kdo ve vlastním zájmu veřejně odmítne jeho nominaci na podobnou funkci. Nestalo se tak. Naopak se proslýchá, že výše zmíněný a prazvláštním způsobem složený poradní sbor měl ministryni poskytnout pouze potřebnou záminku pro rychlé jmenování Jiřího Fajta do čela Národní galerie v Praze.

Proč by ale ministryně tento zjevně sebevražedný krok měla činit? Jednu příčinu, totiž silnou podporu Jiřího Fajta ze strany Medy Mládkové, tedy fakticky Jiřího Pospíšila jakožto člověka, majícího zásadní vliv na chod Musea Kampa, jsem již objasnila ZDE. Druhý a možná významnější důvod se však skrývá jinde, ve zvláštních kontaktech náměstka ministryně kultury Martina Sankota. V pozadí pak možná vykukuje i jeden velmi slavný obraz.


Jan Třeštík  a „jeho“ Picasso opět na scéně

Na přelomu let 2010 a 2011 byl právník a galerista Jan Třeštík ředitelem kutnohorského GASKu. Podle zpravidla dobře informovaných zdrojů o něm tehdejší ministr kultury Jiří Besser dokonce uvažoval jako o možném řediteli Národní galerie v Praze, kterého by jmenoval bez výběrového řízení. Celou věc tehdy zhatila nešťastná pašerácká aféra. Počátkem ledna 2011 vydal Jan Třeštík  povolení k trvalému vývozu Pabla Picassa Sedící žena. Tento úřední úkon měl několik drobných chyb: ředitel žádné krajské galerie není oprávněn podobné povolení vydat. To může podle zákona č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, učinit v českých krajích pouze Národní galerie v Praze a v moravských krajích Moravská galerie.  Jenže zmíněný Picassův obraz je navíc movitou kulturní památkou, na kterou se výše citovaný zákon nevztahuje. Její trvalý vývoz není vůbec možný a krátkodobý vývoz za účelem jejího vystavení může vydat pouze ministerstvo kultury, a to podle zákona o státní památkové péči. Podrobnosti k celé aféře naleznete ZDE. Kvalifikovaný právník a galerista tedy projevil pozoruhodnou míru neznalosti, není-liž pravda?

Za pokus o ilegální vývoz Picassova obrazu byl Jan Třeštík pravomocně odsouzen. (ZDE) Měl štěstí na shovívavé soudce, takové štěstí, jaké se přihodí málokomu. Když k tomu připočteme jeho čarování s výstavou Damiena Hirsta, kterou do GASKu tři roky sliboval a nakonec neuskutečnil, (ZDE) vyvstává před námi Jan Třeštík jako poměrně směšná figurka. Podlehnout tomuto dojmu by ovšem byl zásadní omyl. Za Třeštíkem totiž stojí zákazníci jeho soukromé Prinz Prager Gallery, lidé vesměs velmi bohatí a velmi vlivní. Jejich zájmy pak Jan Třeštík pochopitelně hájí, a to bohužel i ve směru k Národní galerii v Praze a k dalším veřejným institucím.

Není vyloučeno, že část záhady, spojené se zdánlivě nesmyslným úsilím ministerstva kultury rychle a proti vůli velké části odborné veřejnosti prosadit nového ředitele Národní galerie v Praze, je ukryta právě v onom Picassově obraze. Jde o mimořádně vzácné dílo, které je z českého pohledu kulturní památkou plným právem. Patří totiž k vůbec prvním Picassovým obrazům, které se ocitly na českém území, a již před první světovou válkou výrazně ovlivnilo formování českého moderního umění. (ZDE) Smůla ovšem je, že z hlediska světového trhu s uměním jde současně také patrně o nejcennější obraz, který se nachází v České republice v soukromém majetku. Ve srovnání s ním je třeba pověstný Tvar modré  od Františka Kupky (ZDE) v podstatě lacinou záležitostí. Taková věc už může být zdrojem velkého pokušení.

Fyzicky vyvézt tento drobný obrázek jistě není problém. Bez dokladu o tom, že byl vyvezen legálně, však jeho cena a vlastně i možnost jeho regulérního prodeje rapidně klesá. Na to, aby bylo možné toto dílo legálně vyvézt, je třeba nejprve ho zbavit statusu kulturní památky. Teprve poté lze vydat povolení k jeho trvalému vývozu – ano, přesně to povolení, které se v lednu 2011 pokusil zfalšovat Jan Třeštík. Zní to jednoduše, ale jde o velmi složitý proces, který zatím v případě movité kulturní památky v České republice nemá precedens. Vzhledem k významu díla pro české moderní umění je obtížně představitelné, že by se v Čechách našel odborník, který by takový proces zaštítil. Třeštík však má dobré kamarády.

Štěpán Kotrba, jehož politické názory věru nesdílím, ale jehož schopnost získávat informace je někdy obdivuhodná, poukázal před několika dny ZDE na jednu společenskou akci, která je svým způsobem děsivá. Pokud tomu rozumím správně, uspořádal náměstek ministryně kultury Martin Sankot pro Česko-čínskou obchodní komoru 21. března 2013 ve Veletržním paláci  bez součinnosti s Galerií hl. m. Prahy a Národní galerií v Praze speciální prohlídku Slovanské epopeje Alfonse Muchy, kterou zajišťovala místo obou veřejných institucí soukromá Prager Prinz Gallery Jana Třeštíka.  Někteří čeští členové Česko-čínské obchodní komory navíc zřejmě neměli ani tušení, že se na celé věci obě instituce nijak nepodílejí a že byla jejich vedení doslova pokoutně vnucena.

Nevídané! Soukromý galerista, pravomocně odsouzený za pokus o ilegální vývoz kulturní památky, s pomocí náměstka ministryně kultury organizuje na půdě Národní galerie v Praze a v expozici Galerie hl. m. Prahy společenskou akci, na níž participují dva ministři, čínský velvyslanec, přední představitelé průmyslu a obchodu a řada dalších. Využití hned dvou veřejných institucí k prosazování zájmu soukromé galerie Jana Třeštíka je přitom v příkrém rozporu s pravidly Mezinárodní rady muzeí ICOM, jejichž plnění jindy ministerstvo kultury po svých příspěvkových organizacích vyžaduje. Dlouholetý spolupracovník Jana Třeštíka, kurátor Karel Srp,  21. března 2012 odpoledne doprovázel vzácné hosty Veletržním palácem, ač není ani zaměstnancem, ani externím spolupracovníkem ani jedné z „hostitelských“ institucí. Týž Karel Srp, kterého ředitelka Galerie hl. m. Prahy v lednu letošního roku z galerie vyhodila pro závažná manažerská selhání a který je – světe, div se! – náhle členem oné podivně vybrané komise, která má rozhodnout o novém generálním řediteli Národní galerie v Praze.

Letité spojenectví Jana Třeštíka, Jiřího Fajta a Karla Srpa je dávno známá věc. Jejich další strategický spojenec, který na základě dobrozdání Jana Třeštíka a Jiřího Fajta například dosadil Janu Šorfovou do čela GASKu,  totiž bývalý hejtman Středočeského kraje David Rath, (ZDE) dlí toho času ve vyšetřovací vazbě. Jeho někdejší chráněnec Jan Třeštík toho jistě lituje. Pokud by se však podařilo s podporou Martina Sankota prosadit Jiřího Fajta do čela Národní galerie v Praze a kdyby si čirou náhodou Jiří Fajt vybral za spolupracovníka právě Karla Srpa, pak by se možná dalo uvažovat i o tom, že by Národní galerie v Praze přehodnotila své dosud striktně negativní stanovisko k nápadu zbavit Picassovu Sedící ženu statusu kulturní památky. Možná by se pak otevřela i cesta k jejímu legálnímu vývozu a prodeji. A jaký krásný by to byl precedens pro příště!

Možná právě proto, aby bylo možné předcházet podobným podezřením, má již zmíněná Mezinárodní rada muzeí ICOM (ZDE) hned v první části svého Etického kodexu důležitou pasáž, která se týká ředitele muzea:  „Jmenování ředitele nebo vedoucího muzea : Pozice ředitele muzea je klíčová a řídící orgán musí při jejím obsazování brát v úvahu znalosti a  zkušenosti vyžadované pro efektivní vykonávání této funkce. Nezbytné intelektuální schopnosti a  odborné znalosti musí být provázeny jednáním splňujícím přísná etická měřítka.“   Stačilo by, kdyby ministerstvo kultury  přijalo tuto zásadu za svou, ale obávám se, že k tomu bude muset být soustavně nuceno soustředěným tlakem odborné i laické veřejnosti. K tématu se vrátím.

mno, řekl bych, že

mno, řekl bych, že Kotrba.....je prostě kotrba...........jakoby zapomněl na to staré, známé...Quod licet Iovi, non licet bovi??!!

___________________________________________________________________________________