Tajemství západního racionalismu
Marek Loužek

Lidové noviny, 19.04.2014

Před 150 lety se narodil sociolog, filozof a ekonom Max Weber 

Pomáhá rozvoji moderního kapitalismu spíše protestantská, nebo katolická etika? Posiluje západní racionalita rozvoj moderního kapitalismu, nebo působí jako železná klec, která pokrok nakonec brzdí? Má se politik řídit etikou smýšlení, nebo etikou odpovědnosti? Má být společenská věda hodnotově neutrální, nebo je každá věda beznadějně ideologická? Tyto zásadní otázky nastolil sociolog, filozof a ekonom Max Weber. Sto padesát let od jeho narození vybízí k hlubší reflexi.

 

Jen málo myslitelů je tak hojně interpretováno našimi současníky jako Max Weber. Třeba když jde o otázku, proč v západním světě pozorujeme expanzi byrokracie, zda politikové mají charisma, nebo zda se moderní kapitalismus zrodil z protestantské etiky. Weberovo dílo se stalo předmětem nepřeberného množství interpretací. Jednu z posledních nabídl německý sociolog DirkKaesler ve své tisícistránkové biografii "Max Weber" (2014), která rekonstruuje Weberovo dílo v kontextu tehdejších idejí a kontroverzí, vykresluje jeho vědecké a politické aktivity a odhaluje Maxe Webera jako člověka.

 

Plodný život

 

Máme-li vyzdvihnout význam Weberova díla, bude užitečné připomenout jeho základní životní okamžiky. Karl Emil Maximilian Weber se narodil 21. dubna 1864 v durynském Erfurtu jako první z osmi dětí akademicky vzdělaného dr. Maxe Webera, pozdějšího poslance Říšské rady, a jeho manželky Heleny. Hlavní univerzitní studia absolvoval Weber v Göttingen, Heidelbergu a Berlíně v letech 1882-1886.

 

První studie, na nichž Weber pracoval ještě během studií, byly historické. Dizertaci píše na téma "K dějinám obchodních společností ve středověku" (1889), dva roky na to v rámci Spolku pro sociální politiku habilitační spis "Římská agrární historie v jejím významu pro veřejné a soukromé právo" (1891).V roce 1888 vstupuje do Spolku pro sociální politiku, který mu posléze zadá vypracovat studii o poměrech dělníků v Prusku.

 

Po studiích Max Weber učí římské právo a dějiny jako (státem neplacený) soukromý docent a vydělává jako advokátní koncipient. V zimě 1893/94 se žení s jednadvacetiletou MarianneSchnitgerovou, později Weberovou. Ta jej doprovází po celý jeho další život, po jeho smrti vydává jeho díla a sepisuje jeho dodnes citovanou biografii "Max Weber. Obraz života" (1926).

 

V roce 1893 je přidělena Weberovi mimořádná profesura pro obchodní a německé právo na berlínské univerzitě. Freiburg jej však láká více. V květnu 1895, druhém freiburgském semestru, pronáší svou slavnou nástupní řeč "Národní stát a národohospodářská politika". V roce 1896 však dostává ještě lákavější nabídku – do Heidelbergu, kde přebírá katedru po známém historickém ekonomu Karlu Kniesovi. Později přednášel i ve Vídni a Mnichově.

 

V roce 1897 došlo ke konfliktu mezi Maxem Weberem seniorem a juniorem při otcově návštěvě v Heidelbergu. Hádka o rodinných poměrech, při níž syn otci vytýkal patriarchálně autoritativní způsoby vůči matce, vyvrcholila okázalým odchodem otce, který po sedmi týdnech zemřel. Následné výčitky svědomí jsou někdy vykládány za jednu z příčin Weberova nervového zhroucení, které znamenalo intelektuální pauzu v letech 1897-1902.

 

Když německý ekonom a pozdější bavorský ministr financí Edgar Jaffé v roce 1904 koupil "Archív pro sociální vědu a sociální politiku", nabídl Weberovi vedení redakce. Weber nabídku přijal. Postupně se mu ve spolupráci se Sombartem a Jaffém podařilo učinit z Archívu vedoucí vědecký ekonomický časopis v Německu. Pro Webera bylo angažmá v Archivu prostředkem neuniverzitního udržení se ve vědeckých kruzích.

 

Všestranný myslitel

 

Od srpna do prosince 1904 cestuje Weber s manželkou po Spojených státech. Na stránkách Archivu mezitím vychází první a po jejich příjezdu i druhý díl "Protestantské etiky a ducha kapitalismu" (1904/1905). Základní teze, že protestantská etika pomohla rozvoji moderního kapitalismu, zatímco katolická etika spíše pomáhá udržovat tradicionalismus, byla převratná a ovlivnila společenské vědy na století dopředu.

 

Mezi léty 1909-1914 se Weber stává hlavní postavou debaty uvnitř Spolku pro sociální politiku, která se nazývá "spor o hodnoty". Ústřední teze Webera zněla, že není upřímné ospravedlňovat vlastní (nepochybně legitimní) politické názory vědeckými argumenty, falešným odvoláváním se na vědu. Vášnivá rozepře však zůstala z větší části skryta veřejnosti. Weberovo východisko, že společenské vědy mají analyzovat a ne hodnotit, však bylo zásadní.

 

Od doby, co byl Weber nucen se stáhnout z akademické i politické dráhy v Heidelbergu, se soustřeďoval na psaní. Tehdy napsal svá největší díla spadající do obecné sociologie a sociologie náboženství, např. "Hospodářství a společnost" (1920) či "Hospodářská etika světových náboženství" (1915-17). Západní racionalizaci Weber popsal jako sekularizaci – odkouzlení světa.

 

Od roku 1917 se Weber pokouší získat politický vliv – prostřednictvím novinových článků, projevů a politických spisů chtěl ovlivnit německou válečnou politiku a připravit výhodnější mírovou smlouvu pro Německo. V listopadu 1917 pronáší v Mnichově svou přednášku "Věda jako povolání". Před volbami do Národního shromáždění 19. ledna 1919 se Weber aktivně účastnil volební kampaně Německé demokratické strany, zvolen však nebyl. Weber umírá 14. června 1920.

 

Politicky se Weber hlásil k národnímu liberalismu, ale ovlivnily ho jiné doktríny. Z konzervativismu převzal nacionalismus, ze socialismu "sociální spravedlnost" a z liberalismu hodnotový pluralismus. Jednou ze stěžejních hodnot zůstávaly pro Webera národní zájmy Německa. USA obdivoval za rozkvět moderního kapitalismu, náboženskou toleranci a demokratické zakotvení. Carského Ruska se Weber obával a podporoval konstituční reformy ruských liberálních demokratů. K Polsku měl přezíravý vztah, teprve později svůj postoj přehodnotil, když v něm viděl potenciální protiváhu vůči mocnému Rusku.

 

Křehkost titána

 

Weberovo dílo se stalo zdrojem nejrozličnějších výkladů. Jednu z neoriginálnějších psychoanalytických interpretací Max Webera přinesl Arthur Mitzmann v knize "Železná klec. Historická interpretace Maxe Webera" (1970). Weber podle něj popsal racionalitu západní civilizace a prosazoval koncept hodnotově neutrální vědy, ale jeho osobní život s racionalitou příliš nekorespondoval. Spíše byla pro něj charakteristická vášeň, horlivost a emocionalita.

 

Mitzmann vychází z freudovské psychoanalýzy a ukazuje intimní vztah mezi Weberovými soukromými problémy a veřejnou podobou jeho děl. Mitzmann pracoval nejen s tradiční životopisnou knihou Marianne Weberové, ale především s Weberovými dopisy z mládí a zprávami Hermanna Baumgartena, Weberova strýce. Mitzmanova kniha vyšla v roce 1970, kdy již nebylo třeba brát ohled na cítění nejbližších příbuzných ani na "vědecký mýtus" vznikající první desetiletí po Weberově smrti.

 

Mitzmann analyzuje Weberovo rodinné prostředí v letech 1864-1886, první lásku Emmy, napětí mezi zbožnou matkou Helene Weberovou a jejím manželem. Max Weber senior byl ambiciózním berlínským politikem, který po smrti čtyřleté dcery nevyjadřoval dostatečnou lítost a nepřerušil své politické aktivity. Domácí autoritativnost Webera seniora ostře kontrastovala s jeho politickou měkkostí.

 

Weberova nervová porucha, která jej ochromila do roku 1902, byla podle autora způsobena nejen pracovním vyčerpáváním, ale i výčitkami svědomí ze smrti otce. Je možné, že v průběhu psychického selhání došel k poznání, že směs pyšného vzdoru a vědecké analýzy jej převedla k osobní katastrofě. Zotavování z nemoci udělalo z Webera nového člověka. Po roce 1902 mění nejen své metodologické názory, ale oslabuje i své nacionalistické tendence.

 

Vědecký zájem o vztah asketického protestantismu a kapitalistického ducha podle Mitzmanna nebyl náhodný. Sledujeme-li jeho obrovské pracovní nasazení a jeho vlastní vnímání workoholismu jako patologického symptomu, je jasné, proč se téma světského asketismu objevila zrovna po roce 1902. Šlo vlastně o sebeobhajobu, zdůvodnění, proč kalvinistické pracovní vypětí mělo pozitivní vliv na společnost.

 

Další zlom ve Weberově životě, který se Mitzmann pokouší vysvětlit psychoanalyticky, je Weberův odvrat od asketického racionalismu v letech 1907-1920. Weber se stále častěji dostává i k existenciálním otázkám, oslava asketického racionalismu ustupuje analýzám "akosmické lásky". Příklon k erotickým tématům není náhodný. Harmonii mezi libidinózními tužbami a racionální etikou se totiž Weberovi nikdy nepodařilo dosáhnout.

 

Mitzmann věří, že intelektuální historie, která ignoruje psychoanalýzu, nemůže být úplná a s důvěrou používá freudovskou analýzu na život zakladatele německé sociologie. Ambivalence, sexuální problémy a ohromné tvořivé napětí mezi vášní a rozumem ve Weberově životě a myšlení zobrazuje Mitzmann s odhodláním, které je někdy na pokraji přesvědčivosti a spekulací, ale je rozhodně provokativní.

 

Prorocká analýza byrokracie

 

Weber nikdy neměl příležitost vypracovat konečný definitivní směr jeho myšlení. Své práce stále přehodnocoval, doplňoval a měnil. Jeho vliv na moderní společenské vědy však může být směle srovnáván s vlivem Adama Smithe v ekonomii. Stejně jako Smithovo je i Weberovo dílo vnímáno jako prubířský kámen. Existuje preweberovská a postweberovská sociologie.

 

Weber etabluje sociologii jako hodnotově neutrální vědu. Sociologie analyzuje, ale nehodnotí. Aby vysvětlil význam, který lidé připisují svému jednání, vychází z jejich vnímání situace. Používá tedy metodologický individualismus. Současně se ohrazuje proti tezi, že základ pro sociologii může tvořit psychologie, stejně jako, že sociologie předurčuje politická přesvědčení.

 

Prorocká je Weberova analýza byrokracie. Weber upozorňuje, že v moderní době působí nezadržitelný nástup byrokracie a legalismu. Úředníci si hájí své vlastní zájmy, což znamená nejen touhu po zajištění definitivy a pevném platu, ale i posilování vlastní moci a rozhodovací kompetence. Byrokracie zneužívá "informační asymetrie", takže dokáže vždy veřejnost a politiky přesvědčit o své nenahraditelnosti.

 

Věda a politika

 

Stále aktuální zůstává Weberova metodologie, konkrétně koncept hodnotové neutrality. K hodnotové neutralitě se řada vědců oficiálně hlásí, ale málokdo úplně dodržuje. Někteří ji odmítají, aby obhájili přítomnost politických a morálních hodnocení ve svých dílech. Příspěvek Maxe Webera je diferencovanější, než se oponenti domnívají, a je stále inspirativní i pro současné úvahy o vztahu vědy a politiky.

 

Weberovský přístup lze pracovně nazvat jako "depolitizace vědy" a "descientizace politiky". Depolitizace vědy znamená odpolitizování vědeckého výzkumu. Descientizací politiky rozumíme "odvědečtění" politiky – zbavení se iluze, že v politice existují věcná, technická řešení, která lze najít ve vědě. Depolitizace vědy a descientizace politiky jsou spojité nádoby.

 

Tváří v tvář idealistickým představám o "vědecké politice" je výzvou vrátit se k osvědčené weberovské tradici a uvědomit si, co je podstatou vědy a co podstatou politiky. Věda může dopomoci k vědomí, že všechno jednání znamená zastávání určitých hodnot. Nemůže však sama "rozhodnout" za živého, autentického člověka, co si má přát či nepřát, co milovat a co nenávidět, co má chtít a co odmítat, které hodnoty vyznávat a které zavrhovat.

 

Kromě teoretických poznatků je na Weberovi cenná pokora. Weber si uvědomoval, že hledisko každé společenské vědy je parciální, nepokrývá skutečnost v celé její šíři, poskytuje poznatky jen o jedné části či aspektu společenské reality. Ještě důležitější je nahlédnutí, že věda přes sebevětší pokrok poznání nemůže lidem vštěpovat, v co mají věřit či jaké hodnoty podporovat.

 

Literatura:

 

Kaesler, D.: Max Weber. Preusse, Denker, Muttersohn. Eine Biographie: München, C. H. Beck 2014. 1007 stran.

 

Weber, M.: Max Weber. Ein Lebensbild: Tübingen, J. C. B. Mohr 1926. 719 stran.

 

Loužek, M.: Max Weber: Praha, Karolinum 2005. 752 stran.

 

Mitzmann, A.: The Iron Cage. AnHistoricalInterpretationof Max Weber: New York, Alfred A. Knopf 1970.328 stran.

"Analytici, kteří jásají nad

"Analytici, kteří jásají nad nástupem národnictví v Evropě, jásají nad politickou mrtvolou. To staré se už nevrátí." Tvrdí Jiří Pehe. Není falešným prorokem? Na jeho článek odpovídá Ladislav Jakl. Souhlasím s jeho názorem, že výzvou dneška je boj o demokracii. Pro nadnárodní instituce je demokracie nepřítelem.
==========================

Nástup nejrůznějších stran a hnutí v Evropě, které chtějí bránit národ před globalizací, dost připomíná události v Evropě na přelomu 18. a 19. století a pak ještě několik dekád, kdy se hroutil „starý řád“.
http://www.novinky.cz/komentare/338177-komentar-evropske-narodnictvi-jak...
...............................
Jenže tak to není. Výzvou dneška je boj o demokracii. A demokracii se daří jen v demokratickém státu, v parlamentní demokracii, kde existuje dělba moci a ústavní vyváženost pravomocí všech institucí. Ti, kdo chtějí budovat nový řád, demokracii nepotřebují. Nadnárodní instituce v jejich podání mají stejnou moc vymáhat cokoli po občanovi jako demokratický stát, ale narozdíl od něj nemá u nich občan žádnou možnost kontroly, neexistuje zpětná vazba na člověka, neexistují záruky proti zneužití moci a síly.
http://www.klaus.cz/clanky/3589

A nejen to, ale demokracie je

A nejen to, ale demokracie je i jakousi brzdou, a to nepříjemnou, pro stát jako takový natož pak pro nadnárodní uskupení typu EU.... proto také demokracie na stupni EU je silně potlačována a to potlačení demokracie si potentáti EU prosazují i směrem ke státům národním pod vytvářením lživých a falešných argumentů.... např. tzv. integrace.... co to vlastně znamená ? Totální likvidace hodnot, na kterých státy v Evropě vyrostly.....

eTony, právě z těch důvodů,

eTony, právě z těch důvodů, které uvádíte, bych u nás uvítal uzákonění obecného referenda.

V tom s vámi nemohu

V tom s vámi nemohu souhlasit, obecné referendum neznamená posílení demokracie, může vnést do společnosti občanů nebezpečný a i cílený zmatek.... mohlo by dojít k situacím, kdy by referendum probíhalo ve věcech, které jsou ze svojí povahy nehlasovatelné.
Pokud stát chápeme jako zlo vůči obyvatelům ( a tím opravdu je ), referendum nemusí pomoci, pomůže pouze minimalizace státu. Výsledek referenda chápu jako podmínku pro uzavření jakési smlouvy mezi lidem a státem, jenže...... toto nemůže být smlouvou na způsob smlouvy obchodní, kterákoliv "smluvní" strana, občané nebo stát, není dále do budoucna být touto smlouvou vázán a zajisté tato smlouva bude postrádat důležitou smluvní podmínku - sankce za neplnění smluvních podmínek. Dokážete si představit, jak jedna ze smluvních stran sankcionuje tu druhou, a kdo by byl arbitr v této záležitosti? Já dost dobře ne..... A kdykoli bude stát chtít, protože v represních opatřeních má vše mocenské nástroje na svojí straně, klidně smlouvu "vypoví"......

Svobodný a ozbrojený občan by

Svobodný a ozbrojený občan by si tolik nelámal hlavu s tím, kdo bude arbitrem mezi ním (tím občanem) a státem. ////

Samozřejmě ovce si neumí představit existenci bez vrchnosti. Nemá-li tou vrchností být stát, pak tedy hledejme arbitra ... ////

Svobodný občan v podstatě

Svobodný občan v podstatě nepotřebuje všeobecné referendum. Kdo tento institut potřebuje, jsou všelijaké "nevládní organizace", levicová uskupení, která si osočují právo hovořit za jiné a ovládat jejich život. Tzv. občanská společnost ( mimochodem, nikdo neví, co to vlastně je a kdo ji reprezentuje ) chce prostřednictvím všeobecného referenda prosazovat cíle pro úzkou skupinu lidí, dokonce může dojít k situaci, kdy si tyto vytčené cíle budou nejen konkurovat, ale vyloženě si protiřečit. Tito šílenci, mávajíce občanskou společností jako prvomájovou fangličkou, jsou vyloženě zhoubou pro demokratické zřízení, nechtějí nastavení obecných podmínek, chtějí pouze parazitovat, podobně jako stát, na občanech.

Zákon o Obecném referendu

Zákon o Obecném referendu napsat dobře je velká fuška a nakonec bude proti němu stejně spousta výhrad. Vede z dlouhodobého hlediska k výchově odpovědnosti občanů. Vizí/vzorem by nám mělo být Švýcarsko. /A asi ne jenom v této věci. Vyrovnaný SR, systém stanovení výše daní na kantony.../

Švýcaři jsou v tomto

Švýcaři jsou v tomto jedineční, a nelze jejich systém aplikovat kdekoli jinde..... to bychom museli sjednotit myšlení a chování, což nelze.
A dobře napsat zákon je horší než jeho nepotřebnost, neexistence.

Aby cokoli ze švýcarského

Aby cokoli ze švýcarského politického systému mělo jakousi šanci fungovat v Česku, museli by v Česku existovat svobodní občané. A ti v Česku neexistují. Ani neexistuje v Česku relevantní partaj (Svobodné Berany nechávám stranou), jejímž cílem by bylo zavést svobodu a nechat nevolníky změnit se na občany. ////

Obecné (ale opravdové, ne ten český paskvil) referendum nemusí být příliš praktické z hlediska fungování státu, ale je to vynikají indikátor toho, jak to která partaj myslí vážně se svobodou. Takže, prolhaní páni odeesáci, proč že nesmí občané rozhodnout o výši daní referendem? ////

Všeobecné referendum jako

Všeobecné referendum jako indikátor ? Nikoli, je to jen pokus levicových sil posílit organizovat společnost pomocí jiného nástroje, než je parlamentní demokracie. Takto to levicoví pomatenci vidí, je nutné se tomu bránit a podobné nápady jednoznačně odmítnout. Chápete, že by se jednalo o duplicitu násilí vůči občanovi ? To je jedna věc. Druhou věcí je, jak už jsem popsal jinde, budou potíže se "smluvním vztahem mezi státem a občany"..... A ty daně jsou jen podvodným manévrem na lidi... žádný stát, se svojí vnitřní strukturou a organizací, se nevzdá dvou věcí, na kterých je založena jeho existence - podílení se na čerpání soukromého vlastnictví jiných politickou cestou a emitování peněz.

Existuje jeden známý argument

Existuje jeden známý argument pro obecné referendum. Ve volbách do parlamentu jsou občané dostatečně kvalifikovaní, kdežto pro vyjádření názoru v referendu legitimitu už postrádají?

Vám se tak zeolite v poslední

Vám se tak zeolite v poslední době otvírají oči, až Vám zřejmě docela vypadly a už nevidíte vůbec nic. Obecné referendum prosazují jen levicověpopulistická hnutí a strany, protože spoléhají na oblbnutí větší části voličského elektorátu a získání politické moci. Asi Vám to zůstalo v hlavě, co jste fandil hnutí Hlavu vzhůru.

Toto nepovažuji za argument,

Toto nepovažuji za argument, ale za prostředek vydírání, který má sloužit k nějakému všeobecnému referendu a jeho prosazení za každou cenu.
Volby do orgánů státní správy jsou jednoúčelovým aktem v rámci parlamentní demokracie, proto, i kdyby referendum, tak jen jednorázové s nějakým konkrétním zadáním a pouze v případě,kdy parlamentní volby neumí řešit daný problém.... např. přijetí eura apod.

Kdy parlamentní volby neumí

Kdy parlamentní volby neumí řešit daný problém.... -- já jsem pana eTonyho považoval za vzorného kovaného demokrata, a on teď takhle? Že by parlamentní volby neuměly řešit nějaký problém? Samozřejmě že umí! Parlamentní volby umí "řešit" jakýkoli problém - zpravidla tím nejhorším možným a nenapravitelným způsobem. Inu, parlamentní demokracie. ////

Pan eTony píše "Volby do orgánů státní správy jsou jednoúčelovým aktem v rámci parlamentní demokracie", a má naprostou pravdu. Tento jednoúčelový akt je charakterizován výrokem "kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali", a tím jedním účelem onoho jednoúčelového aktu je "k hovnu". ////

Zdá se, že někteří čeští daňoví nevolníci by přece jenom chtěli něco změnit, a proto navrhují referendum, v blahé naivní naději že kapři si vypustí rybník. Ale nezoufejte, pane eTony - i kdyby česká parlamentní demokracie referendum připustila, politici ten příslušný zákon dokurví tak, že stejně nebude k ničemu. Však už jsme to zažili. ////

Jenže to Vaše kocorkovské

Jenže to Vaše kocorkovské řešení komunistickou diktaturou jsme tu 40 let měli a co po Vašem vládnutí zůstalo? Stovky popravených, mnnohatisícové politické vězně, statisíce emigrantů, nekonečné množství křivd, ponížení zbavení majetku atd. To je podle Vás perspektiva?

Až bude demokratický režim

Až bude demokratický režim donucen splácet ty svoje miliardové dluhy, určitě nikdo nikomu žádnej majetek zabavovat nebude, ani křivdit, ani ponižovat. Ani ti emigranti nebudou. Možná proto, že už nebude kam emigrovat. ////

Parlamentní demokracie nemůže

Parlamentní demokracie nemůže nic připouštět, je to jen systém politické správy věcí veřejných.....
A já nevím, zda nepřijde v budoucnosti problém, který neznáme, nevíme o něm, který bude umět demokratický systém, politici, řešit. Uvedl jsem jenom příklad eura, na jehož zavedení se názory natolik vyhranily. A to je třeba problém dneška, o kterém jsme před dvaceti lety ani nevěděli.

OT: Liška. Zájemcům

OT: Liška. Zájemcům připomínám dnešní 11.té posezení "na Lišce" od 18h.

http://www.zelenaliska.cz/

Stůl pod televizí, u okna.

Ivoši, gr8!

Ivoši, gr8!

racionalismus není západní,

racionalismus není západní, či východní......nezná přívlastky.
Buď prostě je, nebo není.......u nás doma se mu říká - selský rozum.......n-tssss.

„Lidé přivyknou určitým

„Lidé přivyknou určitým poměrům, neradi se od nich odchylují a když nemají příčiny zla přímo na očích, jeví se jim jako domněnka.“
Niccoló Machiavelli

Od Maxe Webera, zakladatele

Od Maxe Webera, zakladatele sociologie, jsem ničeho nečetl. Ale asi to nebude nic moc, podle Hayeka a místních znalců jen "podložil socialismus" a "nakafral kdeco":

" Napsal uživatel Kajan dne Pá, 04/19/2013 - 19:17.
Mistr Hayek : Sociologie je ideovým a vědeckým základem socialismu... Dzp.
"
" Napsal uživatel sp dne Út, 07/26/2011 - 09:47.
Sociologie je paveda, takze to mne vubec nedojima, tam si muze kdekdo nakafrat kdeco a je to vydavane za vedu. Sociologie je maximalne soubor nejakych metodik, ktere ale nemaji obecnou platnost."

Ledaže by se jen nálepkovalo, podle toho, co se zrovna komu hodí. U místních diskutérů nálepkování ovšem nepředpokládám, to vůbec.

Jak je to tedy se "sociologií"?

Ivoši, se sociologií je to v

Ivoši, se sociologií je to v pořádku, horší je to s námi diskutujícími "sociology".

Sociologie nemůže stát nad

Sociologie nemůže stát nad ostatními přírodními vědami se snahou vysvětlovat činnost jiných. Sociologové by museli vědět více než ostatní, a to, samozřejmě neví. Jde o pouhý konstruktivistický trik.

Souhlas. A Weber to spolu s

Souhlas. A Weber to spolu s Marxem a tím třetím (Durkheim) založil.

Socan a pavědec jak noha ;-) Tedy podle vás, místních znalců, a Hayeka.

"Weber is often cited, with Émile Durkheim and Karl Marx, as among the three founding creators of sociology" (wiki)

mno, i když takovej prof.

mno, i když takovej prof. Keller.......to je pěknej oslík. Do loňska o něm nikdo neslyšel a najednou šup.....a už je v bruseli......n-tssss.

Ta vaše "abstrakce" je právě

Ta vaše "abstrakce" je právě to kafrání.

Abstrakce je pokus o popis

Abstrakce je pokus o popis toho světa, který nevnímáme smysly.

Dobrá abstrakce je taková, která není s reálným světem v rozporu a pokud v rozporu je, víme proč ;-) Například neeukleidovská geometrie či důsledky axiomu výběru.

Představa, že podstatou

Představa, že podstatou přírodních věd je měření a vážení může navštívit leda tak vás, vážený ;-)

Dtto, balvane :-)

Dtto, balvane :-)

Vy jste ustrnul ve druhé

Vy jste ustrnul ve druhé třídě základní školy.

Ale to nevadí, hlavně když vám chutná.

Weber jako spoluzakladatel

Weber jako spoluzakladatel musel bejt podle vás pěknej ptáček.

Weber byl neukotvený a

Weber byl neukotvený a názorově bloudil, stejně jako pan August Hájek...!!!!
Ten začínal jako socialista a až výchovný pohlavek Ludwiga Misese jej srovnal...n-tsss.

:-) Ještě, že jste ukotven ke

:-) Ještě, že jste ukotven ke včelínu, petrofe.

Jestli mluvíte za sebe a za

Jestli mluvíte za sebe a za petrofa, tak je to ok ;-)

Občas jste i výstižný :-)

Comte jen tak nezávazně

Comte jen tak nezávazně pindal :-)), skutečnými zakladateli sociologie jako opravdové (podle vás) pavědy byli Marx, Weber a Durkheim.

Doučte se to Kajane, máte veeliké mezery ;-)

Hovoříte z cesty, Kajane. Vy

Hovoříte z cesty, Kajane.

Vy o Weberovi píšete níže jako o "relevantním velikánovi", já o něm mnoho nevím.

ivoši, myslím že zapomínáte

ivoši, myslím že zapomínáte na to slavné Leninovo : ....kdo chce zapalovat, musí sám hořet.......???......n-tssss.

Marek Loužek dost závazně

Marek Loužek dost závazně poznamenává, že žádná věda, ani "věda", by neměly být hodnotící.

Weber nikdy neměl příležitost

Weber nikdy neměl příležitost vypracovat konečný definitivní směr jeho myšlení. Své práce stále přehodnocoval, doplňoval a měnil.
....
Úředníci si hájí své vlastní zájmy, což znamená nejen touhu po zajištění definitivy a pevném platu, ale i posilování vlastní moci a rozhodovací kompetence. Byrokracie zneužívá "informační asymetrie", takže dokáže vždy veřejnost a politiky přesvědčit o své nenahraditelnosti.
============================
"Jen blbec nemění své názory." Winston Churchill. Původně jsem si myslel, že tenhle bonmot vymyslel svou hlavou Miloš Zeman. Existují lidé, kteří si naopak myslí, že jenom blbci mění své názory.

Všechno je "politika" /tedy až na sbírání hub - MM by jistě snadno výčtový seznam sestavil/. Politika je o zájmech. Je tedy přirozené, že různé profese vytvářejí zájmové "cechy". Podle Václava Klause korporace jsou hrozbou demokracii...Prospěšné je vytvoření rozumné "rovnováhy".

Teorie SŘLI neexistuje.

Teorie SŘLI neexistuje.

Bene, Loužek. (jako vždy)

Bene, Loužek.

(jako vždy)

Před několika lety se VK

Před několika lety se VK podivoval, že docent Marek Loužek ještě není profesorem... /Rovný rovného si hledá./ :-)

Vy a váš pes?

Vy a váš pes?

Mluvte jen za svého

Mluvte jen za svého psa.

Možná, že jen za sebe.

___________________________________________________________________________________