V předchozích dílech jsem připomněl trestní případy „katarského prince“ a Jiřího Čunka, které měly mimořádný mediální ohlas. Spolek Šalamoun se na nich přímo nepodílel, ale výrazně reagoval na nepravosti orgánů činných v trestním řízení, ke kterým v nich došlo. Souběžně se snažil čelit mediálnímu zkreslování  obsahu kauz, kolem nichž vytvořil bulvár legendy, které mají velmi málo společného se skutečností.