V průběhu nejtvrdší ekonomické světové recese za poslední dekády slyšíme od mnoha politiků spousty totálně šílených návrhů a receptů jak urychlit proces oživení. Většina z nich přitom vychází z naprosto špatné diagnózy příčin a je neuvěřitelné kam až absurdnost návrhů může dospět. Už koloritem ekonomických debat se stalo například šrotovné, jehož se může někdo zastávat snad už jen z lobbyistických zájmů. Chudší lidé jsou jím asociálně motivováni k tomu, aby se v průběhu dluhové krize ještě více zadlužili a stali se tak de facto ještě chudší; automobilky zase k tomu, aby díky časovému posunu v poptávce odložili nutný proces strukturálního přizpůsobení. A ten by zrovna v případě české automobilové velmoci byl o to potřebnější.

Po dvoutýdenní diskuzi, která ze stran sporu o zaměstnanecké benefity má pravdu, si pojďme položit otázku, kolik nás případná stávka, jejíž hrozba stále není zcela zažehnána, vlastně může stát?

V případě stávkujících v německé Lufthanse se ekonomové dopočítali čísla 25 milionů eur za jeden den.

Chceme-li porozumět dnešnímu fiskálnímu rozvratu Řecka, nemůžeme pominout postavu Andrease Papandrea, otce dnešního řeckého premiéra Jorgose Papandrea (běžně též "George", neboť se narodil v USA, měl americké občanství a jeho matka byla Američanka).

"Andy", sám syn významného řeckého politika Georgiose Papandrea, fascinuje dodnes svojí proměnou.

Z klidného a na fakultě oblíbeného amerického profesora ekonomie v tvídovém saku, který působil na řadě dobrých amerických univerzit včetně Harvardu, kde vystudoval, po definitivním návratu do Řecka vyrostl populistický socialistický politik. A jaký!

Socialisté žijí mimo ekonomickou realitu. V době ekonomické krize chtějí zaměstnancům zvýšit sociální pojištění o 1,5 procenta. Zaměstnanec s hrubým příjmem 20 tisíc korun by měsíčně kvůli tomuto opatření měl o 300 korun menší plat. ČSSD tak ve svém dokumentu Cesta z krize jde o krok zpátky.