Politici leví i praví kdysi společně odhlasovali a dodnes nesmyslně udržují při životě zákaz politické reklamy v elektronických médiích, tedy v rozhlase a televizi. Volby co volby pak všichni, leví i praví, vymýšlejí způsoby, jak tento svůj vlastní zákaz šikovně obejít. Mohl bych o tom ze zkušenosti bývalého člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání napsat román.

Ustanovení, které před lety ještě možná mělo jakýsi smysl, neboť bylo odůvodňováno, že televizní reklama je příliš drahá, takže by si ji menší politické subjekty nemohly dovolit, je dnes čiročirým anachronismem. Už tu nemáme jednu dvě tři televize a pár rádií, nýbrž desítky a desítky stanic, které mohou odvysílat reklamu (i politickou) prakticky v jakékoli cenové a územní nabídce. Jediným faktickým dopadem dnes je ekonomické poškození elektronických médií a nesmyslné zvýhodnění médií ostatních, tedy tiskových, internetových či outdoorových. Toto ustanovení je třeba zrušit bez náhrady. Už předevčírem bylo pozdě.

Jinou věcí je legislativa, jež elektronickým médiím, veřejnoprávním i soukromým, ukládá povinnost jisté vyváženosti v polickém zpravodajství a publicistice. Můžeme do nekonečna diskutovat, zda evropský úzus, jenž obvykle respektuje poměrné zastoupení parlamentní stran a zároveň ukládá přiměřeně informovat i o neparlamentních uskupeních, je správný, nicméně vzhledem k tomu, že vysílací prostor není nafukovací, jistou logiku má.

Úplně jiný případ ovšem je předvolební čas. Tady by si měli být všichni, parlamentní i neparlamentní, velcí i malí, rovni. Zvláště pak ve veřejnoprávních médiích. Tuto rovnost ovšem zákon předepisuje pouze pro jedinou povolenou politickou reklamu, což jsou ony nesmyslné předvolební reklamní bloky, na které se stejně skoro nikdo nekouká. Politické debaty si Česká televize a Český rozhlas organizují podle vlastních – pochybných – pravidel. Kritériem jsou nevěrohodné průzkumy volebních preferencí a vlastní úvaha televizních a rozhlasových dramaturgů. To vše – bohužel – právě s odvoláním na onu výše zmiňovanou regulaci.

Média veřejné služby tak vyrábějí obrovskou – a čím dál více výbušnou – nespravedlnost. Při možné statistické chybě průzkumů je neobhajitelné, že ti, kteří smrtící pětiprocentní hranici olizují jakoby shora, na obrazovku mohou, zatímco ti, co ji olizují zdola, nikoli.

Není se proto co divit, že zástupci Svobodných, Pirátů a Hlavy vzhůru proti této zvůli protestovali v Kongresovém centru, kde se konala poslední českotelevizní superdebata. To nám ovšem televize neukázala. Protestující mají pravdu! Volby, ve kterých jsou za veřejné peníze ve veřejnoprávních institucích ukazovány pouze některé z kandidujících stran, totiž nejsou demokratické, a tím pádem ani svobodné. A poslat na ty, kterým se to nelíbí, ochranku a policii je pak přímo skandální. Hanba!