Teta mě vzbudila slovy: "Vstávej, je válka." Venku jako by se setmělo
Miroslava Němcová

Jihlavské listy

Skončila jsem devátou třídu a chystala se na střední školu. Byly prázdniny a trávila jsem je u maminčiny rodiny v Pravoníně, ve vesnici pod Blaníkem. 21. srpna ráno mě vzbudila teta slovy: "Vstávej, je válka."

A odešla do místního obchůdku stát frontu na jakékoli potraviny do zásoby. Zůstala jsem sama s malým bratrancem a nebyla jsem schopna myslet na nic jiného než na to, že chci domů, do Žďáru nad Sázavou. Nebyly mobilní telefony, teta v Pravoníně neměla ani pevnou linku, žádné spojení s domovem jsem neměla. 
 
Když se teta vrátila, přesvědčovala jsem ji, že pojedu domů. Znamenalo to cestu autobusem s několika přestupy. Ve Vlašimi, v Křelovicích, v Havlíčkově Brodě. Odtud jsme jezdívali do Žďáru vlakem. Nechtěla o tom ani slyšet. Všude panoval zmatek, pořádné informace nikdo neměl. Pustit za takové situace na cestu patnáctiletou dívku, to si nechtěla vzít na svědomí. Na máloco si pamatuji tak přesně, jako na svoji tehdejší zatvrzelost. Nic jsem nechtěla slyšet, nic mě nemohlo zastavit. Musela jsem domů! Stále jsem tetu přesvědčovala, že cestu zvládnu, že si poradím. Ona si zoufala a nakonec nás i s bratrancem vzala a jeli jsme do nemocnice do Vlašimi, kde byl hospitalizován vážně nemocný dědeček. Byl autoritou, která měla zařídit, že poslechnu. 
 
Dnes vidím, na co všechno musel tehdy myslet. Hospodářství mu sebrali komunisté, syna a ženu pochoval před rokem, z rodiny zbyla jenom dcera (moje maminka) se dvěma dětmi a snacha s malým synkem. A "začala válka." 
 
Musela jsem mu slíbit, že se nehnu z Pravonína. Cestou z nemocnice jsme se s tetou a malým Jiříkem tiskli ke zdím. Vlašimí projížděly tanky, tíživá atmosféra obav na všechny doléhala. Pamatuji si, že se ve městě jakoby setmělo. Bylo to prachem, který zvedly tanky a který zahalil město do polotmy. Večer jsme se vrátili do Pravonína, autobusy zatím jezdily. Asi to mě utvrdilo v jistotě, že se domů přece jenom dostanu. Další den mě už teta neudržela. Nasedla jsem na autobus – a dostala se pouze do Vlašimi. Odtud již další autobusy nejely,vypukl zmatek. Na nádraží mi řekli, že mým směrem pojede nějaký vlak. Byl skoro prázdný. Nastoupila jsem do vagonu se starými dřevěnými lavicemi a jela Posázavím. Vlak jel pomalu a já cestu prostála u okénka. Podél trati stály hloučky lidí a mávaly praporem naší země. Ten obraz stále vidím, jako ve filmu. Vlak jede, někam mě veze. Vstříc letům, o nichž nic netuším. Po dalším přestupu do jiného vlaku jsem dorazila před půlnocí domů, do Žďáru. 
 
Dnes vím, že jsem se chovala šíleně a způsobila spoustu starostí tetě, dědečkovi, mamince. Tam někam do dáli jim posílám tuto vzpomínku a poděkování. Vím, že mi již dávno všichni odpustili. 
 
Ale okupantům jsme neodpustili. Nikdy a nikdo ze zbytku naší rodiny. Plynuly roky normalizace, kdy si jedni komunisti vyřizovali účty s druhými. A také s ostatními lidmi v naší zemi, kteří s jejich ideologií neměli nic společného. Dědeček zemřel krátce po okupaci. Maminka se pádu komunismu dožila, ale celý produktivní život jí vzaly dva totalitní režimy. Když jí bylo deset let, přišli nacisté, když jí bylo devatenáct, nastoupili komunisté. Skončili, když jí bylo šedesát. Moje generace má to úžasné štěstí, že může část svého života prožít ve svobodné demokratické zemi. Generace našeho syna se do komunistické totality narodila, ale má dost času na to, aby se svým životem něco pořádného udělala. Až naši vnuci se narodili do svobody a nic si nepřeji silněji než to, aby v ní prožili celý svůj život. Aby se prachem od tanků okupantů nikdy nezatmělo tam, kde budou trávit své prázdniny.

Emigrace - the best thing

Emigrace - the best thing ever happened to my life. Dodnes srdecne dekuji vsem tem komunistum a fizlum, kteri me k emigraci donutili. Bez nich bych se placal v tom ceskem marastu dodnes!

No vidíte, ukázka, že i

No vidíte, ukázka, že i zločinci mohou být v něčem užiteční.

xxx

xxx

Zaujala mě paní Němcová v

Zaujala mě paní Němcová v Událostech. http://www.ceskatelevize.cz/specialy/udalosti/ z 21.8.2013, v čase 11:20. Co to bylo? Slabá chvilka? Hysterie? Zjevný nesmysl. Situace dnes a tehdy je naprosto jiná. I kdyby někdo něco zkusil, doufám, že nemá šanci to projít.

Jo jo, Nemcova dobra, cely

Jo jo, Nemcova dobra, cely clanek, ta jedna veta nicim podle mne nevybocovala, tak jsem nevedel na co poukazujete, kdybych vedel ze ten svuj smajlikovy prispevecek budu muset takto dovysvetlovat, tak se na to vykaslu.

MIle deti, v dnesni hodine si

MIle deti, v dnesni hodine si prosvistime pouzivani pridavnych jmen. Pilna zakyne katka ma uz ctyri cervene puntiky, tak se snazte i ostatni :-)

Mate ctyri cervene (kladne)

Mate ctyri cervene (kladne) puntiky za ta krasna uderna pridavna jmena, a ted jeden cerny zaporny za nechapvost :-)

Snažím se to pochopit, ale

Snažím se to pochopit, ale nějak nechápu Vaše poslední slovo nechapvost. No, máte jinou klávesnici než já a ta Vás neupozorní na chybu.
To Vaše nechapvost mám již podruhé podtržené. Potřetí to již zkoušet nebudu. Moje klávesnice má blbou češtinu.

Nejdriv jsem myslel, ze

Nejdriv jsem myslel, ze ironicky dekujete za ty hrubky, ale pak jsem si precetl original a doslo mi, ze jsou vase :-)

Trochu nadhledu by neškodilo.

Trochu nadhledu by neškodilo. Na teletextu ČT také často chybují, zřejmě v tom kvaltu.

S nadhledem jsem napsal, ze

S nadhledem jsem napsal, ze jsem si myslel, ze dekuje ironicky za ty hrubky, protoze ta veta mi jinak prisla celkem obycejna.

Jenže teta to spletla, válka

Jenže teta to spletla, válka nebyla. Poddali jsme se bez boje, nepočítáme-li pár odvážlivců, kteří často položili životy, totálně zklamala naše politická reprezentace. Vykašlala se na nás, jako Benešova vláda dvakrát předtím, česká tradice mizerných vlád.
Já byl u dědy na Vysočině a děda mě vzbudil, ať nikam nechodím, že nás přepadli Rusáci. Nevěděl jsem co to znamená, ale pamatuju si dodnes ten šok a strach. S kamarádem jsme pak přesto ven šli a u náměstí viděli uraženej roh jednoho domu tankem a říkali si, co za strašnej stroj to musí být, když urazí roh domu a odjede jakoby nic. Na náměstí byl zmatek, lidi běhali a někteří brečeli. Pak vjel na náměstí tank, z něj vykukoval Rusák a kamarád, kterého za to dodnes obdivuju, na něj hodil dlažební kostku z chodníku a hned jsme zapadli do průjezdu Masny, kde se schovávalo víc lidí. Mačkali jsme se v tom vchodu a čekal jsem jestli nepřijede blíž a nezačne střílet. Měl jsem pořádně nahnáno. Projel kolem, asi ho ta kostka ani netrefila, možná zahlídl malý kluky. Ten kamarád se zachoval statečněji než naše česká politická reprezentace.
Tak to končilo v čechách v min. století vždycky - 1938, 1948, 1968. Pár lidí dělá rozruch, rozumná česká většina je přesvědčí, že je to marné, že podléháme hrubé síle, moudřejší ustoupí.
Zrádce a zbabělec Beneš je Klausem vyznamenaný národní hrdina, Mašíni jsou zavržení vrazi.
Jakýmapak asi kecama nás a celou naší upatlanou českou suverénní demokracii budou masírovat a nakonec hoděj přes palubu teď?

Tak proč budovali roky

Tak proč budovali roky opevnění, aby je předali bez boje? Celý národ byl připraven bojovat, mobilizace proběhla výborně. Beneš a česká vláda to vzdali. A pak znovu 48. A znovu 68. Asi rozuměli politice tak jako ty, vyčůranej, zbabělej hajzlík.

Napriklad nenadbihat

Napriklad nenadbihat Stalinovi a nezobat komancum z ruky.

Uložit

Uložit