Ti Pražáci …
Pavel Landa

V Lázních Darkov jsem šel ráno na snídani podle řeky Olše. Na velkém kameni u protějšího břehu stál mladý čáp. Nehnutě a s onou úžasnou čapí elegancí, jak ho příroda stvořila nejspíš podle nějaké antické sochy; byl prostě dokonalý. Nemohl jsem z něj pustit oči, takže jsem přišel pozdě ke snídani.
    Druhý den ráno, ve stejném místě, totéž. Opět se ani nehnul, jako kdyby ho má bezvýznamnost vůbec nezajímala. Stál jsem jak přikovaný k zemi a v duchu se připravoval na hubování snídaňových servírek, když proti mně, proti proudu, přicházel starší muž v montérkách, zajisté někdo z místních. „Promiňte,“ povídám, „je támhleto mladý čáp?“ Zastavil se, pohlédl přes řeku, pak si prohlédl mne a ptal se:
    „Vy jste z Prahy?“
    Když jsem přiznal svůj domicil, oznámil mi své rozhodnutí:
    „To není žádnej malej čáp. To je volavka.“
    Zaťukal si prstem na čelo a s koženou brašnou plnou řemesla přes rameno odkráčel za svou prací.

___________________________________________________________________________________