Tenkrát, už načichlý liberalismem, jsem se sice přímo nepopadal smíchy za břicho, ale přišlo mi to hodně, hodně divný.
Paradoxně, zažíval jsem dost podobné pocity, jako včera, když jsem občas juknul na televizi, či některé weby, co nabízely přímé přenosy z Prahy - slavící výročí „sametové“ revoluce, kde nakonec převzali iniciativu - dominovali protivládní antirouškaři.
Jistěže rozumím tomu stresu z trvajících represí, kterými se Česko, občas i zmatkářsky, brání nebezpečnému viru.
Jenže, bouřit se proti „rouškám“, zrovna v době, kdy se k nim, po měsících pohrdání, kajícně uchylují i ve vyspělých, kdysi opěvovaných , vzorově demokratických zemí - kde jejich nošení ještě nedávno vyvolávalo výsměch - pohrdání, tedy nepůsobí zrovna inteligentně.
O té nákaze toho pořád ještě víme, až zatraceně málo. Není dokonce vůbec vyloučeno, že někdy v budoucnu bude účinnost té naší, nesporně primitivní prevence zpochybněna.
Přesto, ale v té momentální fázi našeho poznání, mi přijdou tyhle, povětšinou sobecké exhibice antirouškařů - považující možné šíření pandemie za své svaté lidské právo, za stejně nebezpečné, jako to odporné exhibování těch, kteří ten koronavirový malér politizují, či ho jen zneužívají k vlastnímu zviditelňování!
P.S.
17. listopadu 2020 19:15 Lidé se měli na chvíli zastavit a za zvuků písně Modlitba pro Martu v podání Anety Langerové si připomenout události 17. listopadu 1989. Místo toho byl slyšet křik protestujících, kteří se ve sváteční den sešli v centru Prahy, aby tak dali najevo svůj nesouhlas s protikoronavirovými vládními opatřeními.Zdroj: https://josefhavranek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=761094
___________________________________________________________________________________
