Tóčo kolem nevšední krásky
František Schilla

(Film Daleko od hlučícího davu ve srovnání s románovou předlohou)

Vyzdvihnout „feminismus“ hlavní hrdinky se podle vlastních slov snažil dánský režisér Thomas Vinterberg v americko-britském filmu Daleko od hlučícího davu (Far from the madding crowd, z roku 2015), natočeném podle stejnojmenného románu Thomase Hardyho. Statkářka Bathsheba ve filmu propouští nepoctivého správce v konfrontaci před nastoupeným služebnictvem (v knize je propuštění vyřízeno diskrétněji), důrazněji též upozorňuje na krušné postavení ženy v převážně mužském podnikatelském prostředí. Jednosměrným „tlačením na pilu“ jako by nicméně pár jiných nosných momentů Hardyho díla přišlo zkrátka …

Kolem Bathsheby se točí tři nápadníci. Upřednostněn je nejprve seržant Francis Troy, švihák a floutek. Podle předlohy použije po sňatku peníze z Bathshebina věna k tomu, aby se z armády vykoupil, a poté, co je prohlášen za nezvěstného, protlouká se v Americe jako učitel šermu a cestuje po Británii s cirkusem. Mimoarmádní anabáze je ve filmu vypuštěna, Troy zůstává až do konce v uniformě. O to drsněji staví frajírkův šokující úspěch u Bathsheby divákům před oči jednu z civilizačních záhad, totiž přitažlivost uniformy pro ženy. (Vážený německý ústavní soudce Udo Di Fabio kdesi líčí, jak italští a jiní imigranti v Porúří – mezi nimi jeho otec – v třicátých letech přijímali dobrovolně německé občanství, aby mohli sloužit ve Wehrmachtu, a měli tak vůbec šanci navázat partnerský vztah! Tento tradiční motiv za komunismu přežil spíše na Slovensku, v Praze i jinde v Čechách byla uniforma namnoze pojímána jako doklad o neschopnosti dotyčného opatřit si tzv. modrou knížku.)

Jako solidní partie se zajištěnou existencí se ve filmu dlouho (ještě v situaci, kdy Troy je nezvěstný a obecně považovaný za mrtvého) jeví sousední statkář William Boldwood. V knize naproti tomu záhy vystoupí navenek statkářovy obsesivní způsoby (vedoucí jednak k zanedbávání hospodářství, jednak k psychickému obtěžování „vyvolené“), jež Bathshebu děsí natolik, že mu v obavách o jeho duševní zdraví (jak sama říká své důvěrnici) částečně ustupuje (alespoň na rovině ústních slibů). Lavírování věru obtížně slučitelné s předobrazem suverénní borkyně! Muselo tudíž z filmu pryč … Na samostatný rozbor by dále vydalo osekání křesťanských motivů – obecně i u postavy třetího nápadníka, totiž spolehlivého pastýře Gabriele Oaka … (Zde může navíc běžet o úlitbu „korektnosti“.)

Název Hardyho románu (Daleko od hlučícího davu, doslova od davu „šílejícího“) je ironický. Poukazuje na šalebnost venkovské idyly. I na venkově se mohou dít vraždy a horory, i statkáři v blahobytu může, lidově řečeno, „hrabat“. Dramatičnost navozuje už postava hlavní hrdinky. Hardyho Bathsheba je prchlivá černovláska, často chybující a tápající. Kráska „démonského typu“, nejhezčí v okamžicích, kdy srší hněvem. (Zde cituji originál románu ve vydání Vintage Books v Londýně z roku 2015, s. 150.) Před desetiletími jsem měl takovou šéfku, proto mne zcela osobně zajímalo spatřit její obdobu na plátně. V tomto bodě mne snímek zklamal nejvíce. Carey Mulliganová (ač jí nelze upřít půvab) má „přibližnou kvalifikaci“ – osvědčila se v adaptacích Jane Austenové, tedy děl „rovněž z dávné minulosti“. To zřejmě při castingu rozhodlo. V souvislosti s touto volbou došlo patrně ke spornému koncepčnímu kroku: hardyovské drama bylo naředěno vysvětlujícími, „austenovskými“ konverzacemi … Už Mark Twain nicméně prohlásil, že Austenovou by nečetl, ani kdyby za to byl placen.

Režisérovo vyzdvihnutí jediného (raně feministického) motivu z komplexního díla, byť motivu dnes obecně módního, se jeví jako nanejvýš diskutabilní. Vinterbergův film je užitečný jako pozvání k (první či opakované) četbě knižní předlohy. Nic převratného pro její interpretaci ale, mám za to, nepřináší.

Pěkná recenze. Děkuji.

Pěkná recenze.

Děkuji.

___________________________________________________________________________________