Německý filozof Friedrich Nietzsche už v předminulém století, inspirován mimo jiné Darwinovými objevy, tvrdil, že člověk je jen nejmazanějším zvířetem, že světu vládne v podobě práva silnějšího vůle k moci a že neexistuje jiná etika než ona jím definovaná „mimo dobro a zlo“. Co je navíc, má být jen křesťanským „vynálezem“, pokryteckým pozlátkem.

    Nová hra současného britského dramatika českého původu Toma Stopparda nazvaná Obtížný problém, která měla v lednu premiéru v londýnském Národním divadle a jejíž reprízu ve čtvrtek uvedla v přímém přenosu tuzemská kina, přivádí diváka do dnešního přírodovědeckého prostředí. Teoreticky se tu řeší právě podobné nietzscheovské otázky a vztahy mezi vědeckými predátory, mladými i starými, jako by se řídily toutéž etikou.

    Mezi mladou vědkyní Hilary, která se připravuje na konkurz vypsaný na důležité místo v prestižním vědeckém ústavu, a o něco starším mentorem její vědecké práce Spikem probíhá poté, co se pomilovali, vášnivý spor. On jako evoluční biolog je přesvědčen, že vše lze rozložit na součásti a složit zpátky. V tom má spočívat veškeré „tajemství“ našeho světa – podle Spikea je jen otázkou času, kdy důkaz zařídí počítače.

    Hilary má blízko k psychologii a spíše intuitivně tuší, že člověka, jeho vědomí, psychiku rozebrat na součástky nelze, neboť je v něm něco navíc. A to „víc“ není možné redukovat na slupku od banánu, na sledě nebo na šimpanze. Lidé vědy často hovoří právě jako Spike a tváří se tak, jako kdyby jimi promlouvala věda sama a oni byli dokonale vyjmuti ze slabostí „lidského faktoru“. Výpočty, dedukce, neúprosná agresivní dogmata. Tím „obtížným problémem“ je skutečnost lidského vědomí.

    Ale Hilary řeší ještě jiný problém, od kterého se nedokáže odpoutat: aby se mohla cele oddat vědecké dráze, dala před časem k adopci svoji dceru. Netrpí jen výčitkami, touží po setkání s ní. A když se modlí, je to jen proto, že si chce toto setkání vyprosit?
   

    Tom Stoppard je v tuzemsku známý řadou svých her – naposledy Rock’n’Rollem uvedeným v pražském Národním divadle. Hra Obtížný problém, s níž o sobě dává vědět po několikaleté odmlce, je důmyslně propracované drama, v němž se složité dialogy o vědeckých tématech prolínají s lidskými, někdy až příliš lidskými zájmy a vášněmi ve zvláštním propletenci podobném složité genetické zprávě.  Vyznačuje se však stejně jako ona zpráva také analogickou přesností: lidé nejsou žádné věšáky na ideje, ale při vší složitosti se „věda“ – v mírném i nemírném ironickém nadsazování – neutápí ani neředí v lidských vztazích a naopak. V tomto ohledu připomíná Obtížný problém úspěšnou a i u nás známou hru Michaela Fraina Kodaň, která se odehrává v prostředí moderní fyziky a v níž se otázka lidské svobody kříží s reflexí objevů kvantové fyziky.

    Hlavní postava Obtížného problému Hilary pracuje v ústavu, kam byla přijata, několik let na vědeckém úkolu, v němž řeší otázku, rodí-li se člověk dobrý a zlo si ho postupně opanovává, nebo naopak, rodíli se jako neurozený divoch a dobro si pozvolna osvojuje.

    Řízeným sledem „náhod“ se díky své práci a s ní spojeného výzkumu nakonec Hilary setká i s vlastním dítětem. Její práce však vyvolá v ústavu skandál. Jeden z kolegů vědkyni vytkne, že hovoří o psychologii „vědeckých hovadin“, s tímto dovětkem: „Je to o Bohu.“

    Je radostí sledovat, jak režie velice dobře chápe záměry autora, což v Česku nebývá zdaleka samozřejmostí. A pokud jde o výkony herců, nemá londýnské představení snad jediné slabé místo. Nejvýraznější je právě představitelka hlavní role Olivia Vinallová. Je přesvědčivá nejen ve vědeckém myšlení postavy a při její odborné argumentaci, ale i v někdy až exaltovaných chvílích etických či existenciálních dilemat. Hilary nakonec renomovaný ústav opouští a chce se věnovat studiu filozofie na jedné z univerzit. To je docela povzbudivé.

    

Vyšlo 20.dubna v Hospodářských novinách