Tosseliho serenáda
Pavel Landa

„Pamatuji si, jak se hasičům nesmělo říkat hasiči, ale požárníci, a policajtům ne policajti, nýbrž příslušníci, protože jinak měl z toho člověk mrzutosti,“ vzpomínal zvěrolékař doktor Žaket (viola) s krátkým doutníčkem v ruce. „Dneska máme totéž s cikánama,“ dodával. „Těm se zas teďko musí říkat Romové, protože jinak byste byl rasista, darebák a bůhvíco ještě.“

„To by mně zajímalo,“ uvažoval nahlas pan Polák (violoncello), „co by dneska říkala nějaká nóbl vinárna, kdyby si najmula pravou cikánskou kapelu.“ „To máte jednoduchý,“ vysvětloval jako vždy pragmatický trombonista a tesařský mistr pan Holíkovský. „Říkali by, že mají originál cikánskou muziku, kterou hrajou Romové.“

Debata vznikla kvůli novému přírůstku Amatérského symfonického orchestru, vynikajícímu houslistovi Dezideru Kostlányimu, zvanému Dežo, rodáku z Velkého Mederu, který se ovšem při Dežově zrození dočasně jmenoval Čalovo, bůhví proč, po kom, nebo po čem. Dědkové v tamní krčmě vyprávěli, že to bylo po nějakém sovětském pilotovi, který se jmenoval Čkalov, jenomže na radnici tehdy ještě nikdo neuměl azbuku, takže jim vypadlo písmenko.  V každém případě ale byl Dežo, absolvent stavební průmyslovky a také Lidové školy umění v Dunajské Strede, houslistou přímo fenomenálním. Byv vyzván při návštěvě zkoušky, aby něco zkusil zahrát, když se chce stát členem orchestru, vybalil housle, dal si je pod bradu a začal s Tosseliho serenádou tak, že všichni oněměli.

První se vzpamatoval lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec. Uprostřed jímavě přednášené hudební nádhery zbožně vydechl: „Ježíšmarjá, to snad ani nehraje člověk!“ Dežo to zaslechl. Okamžitě přestal hrát. Propíchl lékárníka Dubského bezedně černýma očima, zevrubně si ho prohlédl a propadnuv do jednoho ze svých jazyků, rezolutně zavelel přesně jako správný stavbyvedoucí: „Ostrihať, oholiť, odvšiviť, zavreť!“


Posilou byl pro orchestr Dežo obrovskou, neboť měl muzicírování od Pánaboha, a jak se ukázalo, nezkazila ho ani Lidová škola umění v Dunajské Stredě. Jako též výborný čtenář not byl posazen k prvním houslím hned vedle blonďaté spanilé slečny Marcelky, takže už napohled tvořili dvojici zralou pro výpravný barevný muzikál. A pak už se vlastně neudálo nic významnějšího, tedy až do onoho podvečera.

Středoškolský profesor a violista Karas, nevděčnými studenty zvaný Blbá ryba na pět, nutno předeslat, se dostavuje ke zkouškám hudebně řečeno ad libitum, tedy podle toho, jakou má zrovna náladu. Milého Dežiho to zřejmě definitivně přestalo bavit právě dnes. „Kde zas je ten profesůrek?“ zahlaholil výhrůžně na celý sál restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, a smyčcem ukázal na prázdnou židli vedle doktora Žaketa. A zvýšeně rozhněvaným hlasem pokračoval: „Ten člověk si chodí do zkoušky jak cikán do školy!“

Všichni ztuhli. Vzápětí jim ale došlo, že tak smělého výroku se může dnes veřejně a snad i beztrestně dopustit pouze jeden jediný z nich, Dežo, jejich Mistr Tosseliho serenády.

___________________________________________________________________________________