Novoroční amnestie prezidenta republiky a krátce po ní pokračování procesu s poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou vynesly do středu pozornosti některé jevy trestního řízení, jež jsou součástí denní rutiny, ale veřejnost si jich běžně nevšímá. Autoři, kteří se vyjadřují k abolici, ji posuzují z rozdílných hledisek. Zvlášť agresivně si vedou advokáti, zastupující zájmy poškozených ve velkých kauzách hospodářské kriminality, u nichž lze očekávat aspoň částečnou náhradu škody z obstaveného majetku obžalovaných. Účelově zanedbávají presumpci neviny.  Považují za jisté, že obžalovaní by v dalším průběhu trestního řízení byli odsouzeni. Ovšem právem poukazují na to, že tam, kde zůstal nějaký majetek, je naděje poškozených na jeho získání zcela nepatrná. Vůbec nepřipouštějí, že by někdo z amnestovaných mohl být v dalším řízení zproštěn obžaloby, nebo že neexistuje majetek, na němž by se mohli zhojit poškození. Prezidentovi podsouvají zlý úmysl pomoci obžalovaným „kamarádům“ a šíří zvěsti o jeho osobních vztazích s některými z omilostněných. Hledisko ochrany občanů proti rozvracení jejich osobního a rodinného života dlouholetým trestním stíháním, na které se odvolává pan prezident a jeho stoupenci, nemá mediální podporu.

Také se vede debata o účincích délky řízení. V ní kritici amnestie  převážně vycházející z mylné úvahy, že se prezident musí chovat stejně jako soud,  byť na rozdíl od něj nemá možnost snížit neudělený trest ani vyměřit finanční odškodnění.

Novináři také vnucují veřejnosti představu, že podřízení soudce 1. stupně právnímu názoru soudu vyššího stupně je něco neslýchaného, neřkuli nemravného. A vůbec nechápou, jak se může stát, že soud v téže věci vynese s rozstupem času dva zásadně odlišné rozsudky.

Všechny uvedené jevy jsem našel namíchané v soudním řízení, ukončeném dne 30. ledna 2013 zatím nepravomocně již druhým prvostupňovým rozsudkem.

Před trestním senátem stanuli tři akcionáři polorodinné, dobře si vedoucí akciovky. Abolice je minula o 29 dní. Souběžné řízení, které probíhalo z podnětu jejich bývalých obchodních partnerů v zahraničí, bylo mezitím na návrh tamní prokuratury zastaveno i bez amnestie po sedmi letech a šesti měsících.

Obžalovaní si vyslechli první rozsudek 12.dubna 2010. Předsedovi představenstva společnosti tehdy soud uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na 18 měsíců, další dva obžalované zprostil, byť žalobce žádal pro všechny tři poměrně vysoké tresty.

Pak se do věci vložil odvolací soud. Tomu se nelíbilo, že soud nevyslechl zahraničního svědka, který dosud vypovídal jen v přípravném řízení na dožádání před policejním orgánem své země. Dále nabyl pochybnost, zda byl jeden z obžalovaných v řízení řádně zastoupen. Našel totiž ve spisu zatoulanou plnou moc pro advokáta z jiného procesu. Nedbal skutečnosti, že obžalovaný si při prvním předstoupení před soud vyjednal přidělení advokáta ex-offo, který ho až do rozsudku svědomitě hájil. Vše je doloženo protokoly z hlavního líčení a zvukovým záznamem, nicméně odvolací soud neměl jistotu. 

Mimo to souhlasně s žalobcem zpochybnil správnost některých právních názorů soudu 1. stupně. Nesoulad mezi náhledem soudu a  žalobce mohl odvolací soud vyřešit bez potíží sám, ale do doplnění výslechu svědka a vyjasnění postavení obhájce se mu nechtělo. Vrátil proto věc soudu prvního stupně s příkazem, aby vyslechl svědka a  celé řízení opakoval s novým obhájcem.  

Zahraničního svědka se nakonec stejně nepodařilo vyslechnout a opakování procesu nepřineslo jiný prospěch než mírný posun dokazování  ve prospěch obžalovaných a překročení hranice osmi let trestního stíhání. Zbytečné zvýšení nákladů o desítky tisíc Kč daňoví poplatníci jistě rádi zaplatí, zatímco obžalovaní budou muset své nemalé dodatečné výlohy oželet. Za tuto rozmařilost nebyl nikdo volán k odpovědnosti.

Obžalovaní se provinili tím, že si v letech 2002 a 2003 vyžádali u České spořitelny dva úvěry po 48 milionech Kč, které předčasně splatili již v letech 2005 a 2006. Použili je k uskutečnění počestných podnikatelských záměrů. České spořitelně ani nikomu dalšímu nezpůsobili škodu. Soud je za úspěch po zásluze odměnil: předsedovi představenstva vyměřil šest let odnětí svobody ve věznici s ostrahou a do téhož zařízení poslal i další akcionáře, a to na 5 let a 6 měsíců jednoho, na „pouhých“ pět let druhého. Připadá vám, že žertuji ?  Bohužel nikoli. U absurdistánské justice zdravý selský rozum neplatí, možné je úplně všecko. Úspěch v počestném podnikání není polehčující okolností.

V tomto případě se stalo něco podobného jako v kauze poslanců Víta Bárty a Jaroslava Škárky, jenže v opačném gardu: soud prvního stupně se podřídil právnímu názoru soudu odvolacího a svůj původní postoj změnil brutálně v neprospěch obžalovaných. Předešel tím zrušení svého rozsudku na základě předvídatelného odvolání  žalobce, který by s opakováním výše zmíněného hodnocení  z r. 2010 jistě nesouhlasil.

Klíčem k příčinám odlišného hodnocení důkazní situace obhajobou na straně jedné a žalobcem a odvolacím soudem na straně druhé je rozdílnost řešení otázky, zda lze pozměňování listin, jež se tváří jako akcie, ale akciemi nejsou, považovat za padělání peněz, a zda dozajištění úvěru takovými listinami je podvodem vůči bance. Je pravda, že obžalovaní nakládali s akciemi a s akcionářskými právy způsobem, jenž výše uvedené hodnocení jejich počínání připouští. Vidím potíž i v tom, že soud vychází z názoru, že obžalovaní měli vědět, že jejich jednání je protiprávní. Namítám ale, že v počátcích podnikání měli jiné starosti než studovat obchodní právo, zvlášť když jde o rozporný právní problém, na němž se obtížně sjednocují soudy. 

Posuzuji-li jako laik toto řízení  na pozadí skutečnosti, že až dosud jsme vždy slyšeli pouze o případech vylákání a následného nesplacení úvěru, pak mi tři výše zmínění obžalovaní připadají jako bílé vrány a rozsudek jako prohřešek proti zdravému selskému rozumu a obecnému smyslu pro spravedlnost.

Nejhorší na tom je, že soudci, který tuto hrůzu spáchal, vlastně nemám co vytknout. Při jednání se stranami se choval slušně, takže řízení probíhalo v atmosféře poklidné spolupráce. A držel se trestního zákoníku a po procesní stránce trestního řádu a formální logiky. Po formální stránce předvedl  bezvadný výkon. 

Kauza ovšem neskončila. Odsouzení se na místě odvolali, žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Zatím byla překročena Klausova hranice osmi let, ale vše nasvědčuje tomu, že věc skončí po vyčerpání mimořádných opravných prostředků nejméně na devíti až  deseti letech. 

Z toho přibližně tři roky od prvního prvoinstančního rozsudku do druhého odvolacího řízení jsou obdobím obtěžování obžalovaných svévolí soudu. Nejtrapnější na celé věci je ovšem skutečnost, že kdyby si policie pospíšila se sdělením obvinění o 29 dní, obžalované by zasáhla abolice a já bych neměl o čem psát.