Třicet let od německého znovusjednocení
Václav Klaus

Když jsem začal psát tento text, bezmyšlenkovitě jsem ho nadepsal „třicet let od německého sjednocení“. Pak jsem to opravil na znovusjednocení (ač toto slovo čeština nezná), ale Němci jsou na tento malý doplněk velmi citliví. Neměli bychom opomíjet, že se sjednotili už v závěrečné třetině 19. století.

Třicáté výročí nového sjednocení se připomínat má, v Německu nesporně i slavit. Před rokem jsem při 29. výročí této události měl projev v historické budově  bavorského zemského parlamentu v Mnichově a ptal jsem se, jestli to u nich opravdu slaví? Jestli to slaví běžní Bavoráci? Ptal jsem se proto, že jsem tam v tento den žádné oslavy neviděl.

K novému spojení západního a východního Německa nedošlo výlučně zásluhou Němců samotných, i když by masové demonstrace v Lipsku na podzim roku 1989 (u nás nic v takovém rozsahu nebylo) neměly být nedoceňovány. Znovusjednocení bylo spojeno s koncem komunismu, v Německu s „pádem berlínské zdi“, u nás se sametovou revolucí. Je to tak, že pád komunismu změnil Evropu a umožnil znovusjednocení Německa. Někteří – když jsme nemohli jezdit na Západ – jsme se ve východním Berlíně a v ulici Unter den Linden aspoň na ten Západ chodili přes zeď dívat, ale rozdělené město na nás působilo smutně a bezvýchodně.

Odstranění této zdi jsme Němcům určitě přáli, ale jen málokteří tušili, že se rodí nový problém. Mezi ně patřila britská premiérka Thatcherová a Němci ji za to neměli rádi. Ona předvídala, že sjednocení Německa zásadním způsobem změní celou Evropu a z rovnováhy vychýlí koncept evropské integrace, tak jak se „zhmotnil“ v dnešní Evropské unii (i když mohl mít i jiné alternativy).

Bývalá NDR se v pohledu západu Evropy (nikoli v očích obyvatel NDR) zdála svou rozlohou a významem malá, a proto se neočekávalo, že sjednocení NDR a NSR něco změní. Po třech desetiletích víme, že změnilo. Vznikl velký, v Evropě dominantní stát, který druhou světovou válkou utvořené evropské uspořádání radikálně posunul.

To se ještě v současnosti zesiluje tím, že Evropu, resp. Evropskou unii, opouští Velká Británie, která tam vlastně stejně nikdy nepatřila. (Zapomíná se, že ve svém slavném fultonském, a stejně tak i pozdějším curyšském projevu Winston Churchill sice přál Evropě po zničující válce integraci, ale nezapomněl dodat, že bez Velké Británie.) Ve stejné chvíli slábne – i když si to Macron nemyslí (chce udělat Francii „great again“) – další tradiční evropská velmoc Francie.

Nepatří do světa politické korektnosti říci, že se Německo stalo jedinou dominantní evropskou velmocí a že to docílilo bez války. V Evropě vzniklo velmi podivné uspořádání, pro jehož strukturu nemáme v ekonomické teorii žádný jednoznačný název – není to model monopolu, není to ani duopol nebo oligopol, ale určitě to není ani „dokonalá konkurence“ rovnocenných evropských států.

Německo se v roce 1990 nemohlo nesjednotit. Vedlejší důsledky to však má. A to nejen pro Evropu jako celek nebo pro nás jako jednoho ze sousedů. Nejednoznačné důsledky to má i pro východní část Německa. Prožívali jsme – někteří velmi aktivně – proces transformace naší společnosti a ekonomiky z komunistického typu do formy parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. Něco o tom proto víme. V Německu se však stalo něco mimořádného. Proběhlo sjednocení východní a západní části země bez předcházející transformace východoněmecké společnosti.

To se ukázalo být mimořádně nákladnou metodou řešení transformačního problému. Bylo to nákladné z hlediska finančního (roční finanční transfery ze západu na východ Německa v mnoha letech tohoto třicetiletého období přesahovaly HDP České republiky, což Němci – ani na Západě, ani na Východě – vůbec netušili).

Bylo to však nesmírně nákladné (pro mnohé frustrující) i lidsky. Obyvatelé východního Německa se stali objekty sjednocení, nikoli subjekty postkomunistické transformace. „Transformoval“ je někdo jiný. Přišli o šanci vyrovnat se s komunismem sami, svým úsilím, svým transformačním projektem, pro pocit člověka tak důležitou vlastní zásluhou, nikoli penězi svého bohatého bratra. Když to říkám na východě Německa, tleskají mi. Na západě Německa mne nechápou. (Asi jsou v tom reminiscence slavného výroku Konrada Adenauera – po druhé světové válce – že na východ od Labe už jsou ruské stepi.) 

Začal jsem tím, že je znovusjednocení Německa historickým momentem, který se připomínat a slavit má, ale musím trvat na tom, že se nemá vidět jen jeho jedna stránka. Původní, Otto von Bismarckem provedené sjednocení Německa uskutečňoval jeho autor s vědomím toho, že bude sjednocené Německo pro Evropu problém. Moc bych si přál, aby si toho byli vědomi i ti, kteří prováděli znovusjednocení a zejména ti, kteří jsou dnes jejich následovníky.

 

Václav Klaus, časopis Xantypa říjen/2020, 1. října 2020

___________________________________________________________________________________