Je několik dat, která je možné považovat za moment zahájení polistopadové ekonomické transformace. Jedním z nich je schválení tzv. „Scénáře ekonomické reformy“ Federálním shromáždění na podzim roku 1990 (17. září 1990). To bylo parlamentním schválením transformačního konceptu. Vláda tím dostala zelenou. Šlo o koncept federální, příspěvek od české i slovenské vlády k jeho vzniku byl minimální.
Podstatu transformace jsme naposledy připomínali v listopadu 2019 při oslavě třicátého výročí jejího odstartování. Dovolím si odkázat na svá dvě univerzitní vystoupení – na Masarykově univerzitě v Brně (viz 1) a na Vysoké škole finanční a správní v Praze (viz 2). Nebudu je opakovat, spíše si vyberu trochu jiný pohled – zda existovala nějaká alternativa.
Naše transformace nebyla cvičením v aplikované ekonomii, diktátorsky vnuceným celé naší zemi. Byla komplikovaným a mnohavrstevnatým politickým procesem, který probíhal v reálném světě, plném velmi rychle vzniklých antagonismů. Ty vyjadřovaly skutečné zájmy účastníků transformace. Nebyl to idylický svět vědce sedícího v klidu své pracovny a projektujícího – bez ohledu na bouřlivý svět za jejími okny – svůj velkolepý transformační plán. Tento proces spoluutvářeli svými nejrůznějšími aktivitami tisíce či miliony lidí.
Nešlo o hru na jakési pomyslné šachovnici. Figurkami na této šachovnici nikdo netahal, neboť „figurkami“ jsme byli my, živí lidé, s našimi zájmy, ambicemi, sny, ideály, ale i předsudky a nevědomostmi. Cílem politiky nemohlo být nic více než vytvořit rámec, ve kterém by se tito reální lidé mohli svobodně ekonomicky chovat a v němž by jejich aktivity mohli mít ve svém souhrnu pozitivní ekonomické efekty.
Náš transformační proces byl postaven na dobře promyšleném „transformačním konceptu“. Museli jsme zděděnou ekonomiku liberalizovat, deregulovat, desubsidiovat (odstranit subvence a dotace a jimi vzniklé deformace cen a struktury ekonomiky) a museli jsme rychle privatizovat. Museli jsme co největší rychlostí vytvářet potřebný institucionální rámec – zákony a instituce. Byl to ucelený koncept3.
Pro nás – dnes trochu nečekaně – argumentují naši tehdejší (i dnešní) odpůrci tzv. Vlasákovou reformou jako možnou alternativou, ač žádná Vlasákova reforma nebyla nikdy zformulována a nebyla nikdy v jakékoli souvislé formě publikována. Bylo to vždy jen útočení na – vládou a ve svobodných volbách zvoleným parlamentem schválený – transformační koncept.
František Vlasák byl typický osmašedesátník. Byl členem Černíkovy vlády a spolu s ostatními ministry obhajoval socialismus s lidskou tváří a využití trhu jako doplňku centrálního plánování. Žádný jeho transformační koncept nikdy nevznikl. Žádný takový koncept nepřipravila ani Pithartova česká vláda, v níž byl František Vlasák místopředsedou.
Jediný koncept – spíše jen pragmaticky uskutečňovaný ministry Vlasákem, Grégrem a Vrbou (vlastně v duchu postojů Valtra Komárka) – byl založen na tom, že teď už konečně „moudrý“ stát (který měli představovat právě oni sami) zachrání český průmysl jeho sanací státem (samozřejmě za peníze tehdejších daňových poplatníků). Radikální změna vlastnických poměrů nebyla cílem těchto politiků. Odmítali argument náš (a standardní ekonomické vědy), že efektivní může být jen podnik v soukromém vlastnictví, nikoli podnik řízený státním úředníkem.
Již v srpnu 1990 jsem napsal: „Skutečná obnova trhu nemůže být založena na ničem jiném, než na důkladné obnově soukromého vlastnictví. Všechny vznešeně znějící koncepce odstátňování, denacionalizace, samosprávy, holdingových společností, zaměstnaneckých akcií, podílů zaměstnanců na rozdělování zisku bez skutečného soukromého vlastnictví rozhodující části našeho hospodářství nejsou ničím jiným než zakrytou formou obhajoby zdiskreditovaného socialistického ideálu, který jsme mohli v praxi za poslední čtyři desetiletí poznat“ (Občanský deník, 13. 8. 1990).
Jeden z mých dalších textů tehdejší doby se jmenoval „Budeme podniky privatizovat, anebo sanovat?“ (z 26. 4. 1991): „Pokud některé naše podniky nabyly dojmu, že jejich dluhy před privatizací někdo odepíše, pak je nezbytné jim znovu připomenout, že není, kdo by tak učinil, a že stejně tak není, vůči čemu by bylo možné podnikové dluhy odepisovat (pokud samozřejmě nechceme současně s dluhy podniků odepsat i úspory nás všech). Dilema privatizace či sanace je zbytečné – nemůžeme slíbit sanaci před privatizací. Proto nabízíme sanaci prostřednictvím privatizace. Sanovat naše podniky budou jedině jejich noví majitelé“. To bylo alfou a omegou našeho transformačního konceptu. Lidé kolem Františka Vlasáka to viděli zcela opačně.
Nechápali společenskou (a politickou) dynamiku, která v okamžiku skutečné politické svobody v naší zemi nastala. Mysleli si, že je možné postupovat pomalu (jak jsme tehdy říkali, gradualisticky, à la Čína), že je možné počkat neznámo jak dlouhou dobu na dokonalou legislativu (která nebyla, není a nebude v reálném světě existovat nikdy), že na nás svět a světové trhy počkají, že máme kvalitní, se světem srovnatelné podniky (a pracovníky), že budou východní trhy i nadále odebírat naše, kdysi tam oblíbené tradiční výrobky (oblíbené proto, že nebyly vystaveny světové konkurenci) a že nám za ně budou dodávat jimi subvencované suroviny a paliva. Byla v tom – možná nevědomky – skryta marxistická politická ekonomie vyučovaná čtyřicet let na našich vysokých školách, která trh zásadně odmítala.
U nás realizovanou ekonomickou transformaci připravila skupina lidí, která se dobře znala a která spolu tyto věci dlouhá léta diskutovala. Patřili do ní zejména – uvádím je bez sebemenšího pokusu o řazení podle významu a velikosti jejich přínosu – Ivan Kočárník, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Dušan Tříska, Vlado Rudlovčák, Tomáš Ježek, Jan Stráský. Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Kladli jsme důraz na makroekonomickou stabilitu prostřednictvím opatrné měnové a fiskální politiky. Kladli jsme důraz na liberalizaci, deregulaci, privatizaci, tedy na volný trh – jak domácí, tak v mezinárodním obchodě. Kladli jsme důraz i na legislativu a instituce. Silácké kritické soudy, že byla institucionální stránka transformace podceněna, jsou a byly vždy mylné a záměrně koncipované. Byli jsme si vědomi i nezbytné nenulové časové dimenze transformačních procesů i nutnosti správného řazení transformačních kroků.
O některá témata jsme se střetávali – o rozsah devalvace koruny v prosinci 1990, tedy těsně před liberalizací cen a zahraničního obchodu, o zavedení fixního či flexibilního měnového kursu v transformační chvíli, kdy byly všechny nominální veličiny v pohybu, o správný okamžik otevření kapitálového (finančního) účtu platební bilance v době našeho vstupu do OECD, o opuštění fixního kursu koruny v období 1996-1997, o míru fiskální restrikce v roce 1997, o zavedení či nezavedení mzdové regulace ve stejném roce. V podstatě shodně jsme se dívali na nezbytnost rychlého privatizačního procesu a i na využití různých forem privatizace. Na základní věci jsme měli shodný názor.
Naše postoje byly a jsou dodnes záměrně karikovány. My jsme nikdy neříkali, že
- je trh všemocný, že vždy, všude a v každém okamžiku zajistí bohatství a prosperitu;
- se stát do ekonomiky nemá vměšovat vůbec;
- jedinou úlohou státu je makroekonomická regulace, že vše další zařídí trh;
- stačí liberalizovat, deregulovat a privatizovat, že všechno další přijde samo;
- není třeba věnovat se legislativě a institucím, že divoký kapitalismus (bez zákonů) je nejlepší a nejrychlejší cestou vpřed;
- na sociálně slabší vrstvy není třeba brát ohled, neboť rozhodující jsou majitelé kapitálu a ty je třeba maximálně podporovat.
To byly a jsou jen politické nadávky. Měli bychom však na ně nezapomínat – v uších leckterých účastníků dnešních diskusí zaznívají stále.
Václav Klaus, příspěvek do magazínu ČTK 30 let transofrmace české ekonomiky, listopad, 2020
___________________________________________________________________________________
