blog.idnes

Je velmi pozoruhodné, kolik rusofilů máme v naší početné blogerské komunitě. A ještě více je tu těch, co se „vážně“ zabývají problémem české demokracie, která buď páchne, nebo není ničím jiným než diktaturou kmotrů. To Vladimír Putin – ruský prezident a premiér – to je bohatýr, který to všem agentům imperialismu a NATO ještě ukáže. Rusko, to je přímo „laboratoř demokracie“, kam bychom se měli jezdit učit. Děkuji, nechci.

Vývoj na Ukrajině, který vedl ke svržení „legitimního premiéra“, jak naši rusofilové a „demokrati“ dokolečka opakují, má ostatně mnoho společného s tak zvaným „arabským jarem“, kdy padlo několik režimů arabského světa. Nespokojenost, frustrace z politiky, kterou si u nás naštěstí zatím vybíjíme jen slovem a písmem, přerostla v ozbrojený odpor. Jeden z blogerů dokonce nazval ty raněné ze střetů v Kyjevě „teroristy“, pro které máme v našem zdravotnictví peníze, zatímco na „potřebné“ se organizují sbírky.

To si zasluhuje krátký komentář. Známý komunista Miroslav Štěpán  si ve dnech naší „sametové revoluce“ stěžoval, že „ulice a „děti“ – tím myslel studenty VŠ – nebudou rozhodovat o vládě. Naše bezesporu podle bolševických měřítek „legitimní vláda“ Ladislava Adamce vzešlá ze čtyřdevítkových voleb – tj. 99,99% voličů hlasovalo pro kandidáty „Národní fronty“ – padla naštěstí bez jediného výstřelu, i když po brutálním zásahu jednotek ministerstva vnitra na Národní třídě, kde se rozdávaly „pouze“ rány obušky. Dosaďme si místo „ulice“ a „dětí“ slovo „teroristé“ a máme tu krásný příklad pohledu českých komunistů na listopadové události roku 1989.

Rusko je jaderná velmoc, které se počátkem devadesátých let zhroutilo světové impérium, nad kterým slunce nezapadalo. Michail Gorbačov sovětskou diktaturu rozložil politikou tak zvané perestrojky (přestavby) a vojenský puč proti němu vedl přímo k rozpadu SSSR, když se Rusové postavili za Borise Jelcina. Do té doby nemyslitelná věc se stala skutečností- Rusko ztratilo Pobaltí, Ukrajinu, Kazachstán a ostatní středoasijské a zakavkazské republiky. Poté následovala velmocenská „kocovina“, které využil Jelcinem jmenovaný nový premiér Putin, postupně vybudoval „demokracii ruského typu“, kde jsou sice volby, ale kde si opozice lidově řečeno „ani neškrtne“.

Putin vrátil Rusku status velmoci a takovou drobností byl například návrat k hymně bývalého SSSR s novými slovy. Na nedávné olympiádě jsme si jí mohli užít do sytosti. A putinovské vedení Ruska se nerozpakuje použít sílu proti svým bývalým vazalům z časů SSSR. To se v plné nahotě ukázalo v případě Gruzie, kde ruská armáda obsadila oblasti s proruskou orientací a dodnes je okupuje. Tyto „samostatné“ ministáty snad kromě Ruska neuznává nikdo.

 Nyní došlo na invazi na Krym. Podle mezinárodního práva jde tak jako v případě Gruzie o zahraniční intervenci jednoho státu proti druhému. Zasáhnout vojensky proti této invazi zvenčí by pravděpodobně vedlo k válce mezi Západem a Ruskem s rizikem použití jaderných zbraní. Podobně jako v případě Gruzie se tudíž Západ (USA a NATO) omezí na slovní odsouzení ruské politiky. Každý takový ruský krok, který ale zůstane fakticky nepotrestán, jenom posílí sebevědomí ruských jestřábů. Otázka proto zní – kdo a kdy bude příště objektem ruské okupace?  Putinovské vedení Ruska uvádí do pohybu síly, které nemusí být jednoduché zastavit. Příklady totiž táhnou a hlavně ty špatné!