Ukrajinská krize očima Institutu Václava Klause
Jiří Hanuš

Kontexty 3/2014

Institut Václava Klause (IVK) poskytl k diskusi několik textů – analýz, které se týkají vývoje „ukrajinské krize“. A jako tomu bývá již pravidlem, Václav Klaus, podpořen v tomto případě svým spolupracovníkem Jiřím Weiglem, vyvolal značnou dávku nesouhlasných vyjádření, tedy do jisté míry polarizoval českou politickou i intelektuální sféru. Není to samozřejmě nic nového. To se dělo v jisté míře i v době Klausovy prezidentské éry a před ní. Dnes je ale situace jiná v tom, že exprezident vytvořil ideovou platformu v podobě svého institutu, kde zaznívají razantní názory tentokrát již bez ohledu na výkon funkce, jejíž nositel musí být z podstaty věci ve svých výrocích obezřetnější a státnicky opatrnější. Jinými slovy, od Václava Klause a jeho okruhu zaznívají neředěné, poměrně ostře formulované názory, které jsou – zdá se již programově – charakterizovány IVK jako protimainstreamové.

Vždy jsem byl zastáncem názoru, že Václavu Klausovi se vyplatí naslouchat, a to i tehdy, kdy se na první pohled jedná o zcela nezvyklé nebo nečekané stanovisko. Je tomu tak i v tomto případě. Texty IVK věnované Ukrajině (publikované buď na internetových stránkách Institutu, v prvním vydaném svazku textů s názvem IVK v roce prvním, publikace č. 9/2014, nebo v samostatném svazku komentářů věnovaných Ukrajině) zasluhují ovšem nikoli pouze pozornost, ale podrobný rozbor. A to i navzdory hlasům kritiků IVK, které zaznívají v českém prostředí stále hlasitěji – a nejsou to již pouze „socialisté“ nebo „radikální liberálové“, ale občas i bývalí příznivci exprezidenta. Tento článek je ovšem příliš stručný na to, aby aspiroval na analýzu obsahovou, stylovou i jazykovou, chce jen upozornit na několik základních východisek a tezí textů IVK, o nichž je jeho autor přesvědčen, že obsahují mnoho podnětných momentů. Jak jinak, tyto texty samozřejmě obsahují vedle silných i slabší partie – o obou by se mohlo a mělo mluvit a psát.

První, patrně zásadní východisko, s nímž pracují texty IVK o Ukrajině a vlastně i o jiných zahraničněpolitických tématech, je zdůraznění mocensko-politických aspektů mezinárodní politiky. Nikoli náhodou se některé články Jiřího Weigla explicitně opírají o postoje a názory Henryho Kissingera. Pokud bychom je chtěli nějak (možná zjednodušeně) parafrázovat, tak bychom použili pro pochopení politiky jakožto mocenské hry pojmy „praktická“, „zájmová“, „účelová“ a nevyhýbali bychom se skutečnosti, že v mezinárodní politice, a to i v jejích nejvyšších patrech, jde právě o popis „umění diplomacie“, které někdy udrží složité soukolí mocenské rovnováhy a stability a jindy nikoli. Jistě, je také možné toto pojetí apriorně odmítnout. Zvláště z pohledu menších a slabších hráčů na politické zahraniční scéně se takové chápání politiky jeví jako machiavelistické (aniž bychom se teď chtěli jakkoli dotknout vynikajícího renesančního myslitele!) a eticky nepřijatelné. Na druhé straně je oprávněné tvrdit, že se nejedná pouze o jakýsi akademický konstrukt, který by byl jednoduše zaměnitelný. Mezinárodní vztahy jsou skutečně naplněny reálnými a na první pohled „neetickými“ vztahy a vazbami, které je sice možné odmítnout jako normu politického jednání, ale bylo by neprozíravé s nimi nepočítat. IVK tedy do jisté míry vrací pojetí mezinárodní politiky „do rea­lity“, v níž se dbá méně na proklamace a ideologické hrátky se slovy, ale pracuje se spíše s hlubokými, historicky založenými tendencemi určujícími běh evropských a světových dějin. V tomto smyslu je úsilí IVK jednoznačně pozitivní, i když to samozřejmě neznamená, že tato instituce musí vždy a za každých okolností správně interpretovat konkrétní mezinárodněpolitickou situaci. Je to ale v každém případě o realitu opřené, snad by bylo možné říci metodologické východisko, které umožňuje pochopit moderní státy, jejich skutečné zájmy, předpoklady jejich vývoje a současný stav. V tomto ohledu je nesprávné tvrdit, že texty IVK neobsahují i analýzu soudobého Ruska – v tomto kissingerovském smyslu slova. Jako přesné se například jeví věty Jiřího Weigla o situaci Ruska po pádu komunismu: „Západní liberalismus, o němž ruské elity snily, že konečně přiblíží ruské poměry západním a přinese svobodu a prosperitu, se v ruském chaosu 90. let zdiskreditoval. Reakcí na zmatky Jelcinovy doby byl návrat k ruským tradicím silného státu a pevné vlády, které situaci postupně stabilizovaly a zajistily zemi relativní prosperitu, kterou její obyvatelstvo dosud v nelehké historii země nepoznalo. Rusko je znovu velmocí, avšak s omezeným globálním vlivem i možnostmi, ekonomicky pevně provázanou s okolním světem. (…) Rusko se za velmoc znovu považuje a jeho národní zájmy a ambice jsou v současnosti předem odhadnutelné. Rusko nemá pocit, že je stále poraženou zemí, která musí neustále ustupovat a vyklízet pozice. Naopak nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci a začíná otevřeně deklarovat své zájmy“ (Jiří Weigl: Zamyšlení nad ukrajinskou krizí). Právě v tomto výkladovém rámci je zapotřebí číst i následující řádky o Ukrajině. Rusko je zpět v naší současnosti jako velmoc, ať již reálně, nebo spíše „virtuálně“. Rozhodně se takto bude chovat. Tímto chápáním modenských a ideových reálií je IVK mnohem blíže ruské skutečnosti než ti, kdo se snaží ruskou realitu vtěsnat do blízkosti totalitárního režimu a nevnímají rozdíly mezi totalitarismem a „standardní“ velmocenskou politikou, k níž se Rusko evidentně vrací. Jinými slovy, snad výstižnými: Rusko je dnes více „carské“ než „sovětské“, ale se všemi možnými psychickými slabinami.

Co se týče samotné Ukrajiny a jejího vývoje, je úsilí IVK napřeno především nikoli k ruskému angažmá v této oblasti (to je pro IVK nezpochybnitelně dáno historickým vývojem), ale i k angažmá evropskému a americkému. To je možné v zásadě vnímat též pozitivně, a to hned na několika úrovních. Za prvé: Evropská unie se zřejmě ve snaze neustále rozšiřovat své teritorium, což je strategie navýsost problematická, dotkla svými návrhy asociačních dohod sporných regionů, přičemž jí nestačilo ani poučení v jednáních s problematickými jižními (Řecko) a východními (Bulharsko) státy. V tomto smyslu je strategie rozšiřování EU nejen chybným politickým krokem, který Evropu vysiluje, ale koledováním si o problémy v hraničních oblastech Evropy, které byly historicky vždy zdrojem konfliktů (jihovýchod, jakož i Černé moře, je tradičně sporným územím od doby ruské a osmanské říše a bývalého britského impéria). Reprezentace Evropské unie si ale evidentně neláme historií hlavu – přitom by si něco stačilo přečíst o krymské válce, která rozvrátila vídeňské uspořádání po napoleonských válkách, protože v ní spolu bojovali bývalí spojenci. Na Krymu mimochodem Rusko krvácelo v boji se Západem, bývalým spojencem, především s války­chtivou Británií, na což se v Rusku nezapomíná. Za druhé: Evropská unie hledá v rámci potvrzení své zpochybněné identity nepřítele, kterého vidí v Rusku. Tím navazuje na nespokojenost danou také historicky, která je ale vysloveně negativní. Evropa a do jisté míry také USA tedy přitvrzují svou protiruskou rétoriku bohužel ve smyslu výroku Henryho Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením si alibi pro absenci politiky“. Rusko je tedy znovu „potřebný nepřítel“ a evropská a americká politika do značné míry zapříčiňuje a aktivně ovlivňuje „riskantní nákroky k nové studené válce“, před čímž komentář IVK s názvem Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině důrazně varuje.

Na tomto místě by se snad hodilo několik kritických poznámek na adresu pojetí IVK. Jakkoli je zapotřebí souhlasit – a možná i prohloubit! – kritiku neodpovědné politiky EU, bylo by namístě rozlišovat politiku EU, která je evidentně v nekoncepčním rozkladu, a zahraniční politiku USA, která přese všechny změny zůstává alespoň do určité míry konzistentní a na rozdíl od té evropské o něco odpovědnější. I v USA sice evidentně zeslábla schopnost „číst“ Rusko po rozpadu Sovětského svazu, jakékoli angažmá je však již po některých problematických krocích USA v mezinárodních vztazích a především v zásazích v krizových oblastech přinejmenším zvažováno. Vyčítat USA kroky směřující dlouhodobě k podpoře demokraticky vyhlížejících režimů lze nakonec dlouhodobě ocenit – i když se zahraniční politika USA občas ve svých odhadech o demokratických jednáních a činech plete. Zmýlení Spojených států je ostatně často dáno především strategií „volby menšího zla“. Dalo by se také namítnout, že IVK sice správně poukazuje na deformující a v dnešní krizi se prohlubující evropskou nenávist vůči současnému ruskému vedení (a potažmo vůči Rusku jako takovému), ale že nepracuje adekvátně se stejným protievropským a protiamerickým ruským afektem, který se projevuje nejen v Rusku, ale i na Krymu a na východní Ukrajině a je bohužel podporován – pokud ne podněcován – oficiální ruskou propagandou. Obecně ale je varování IVK před nakročením k nové studené válce zcela namístě – a o tom, že svou neblahou roli v tomto nakročení sehrála i Evropská unie, nemůže být sporu. EU se v zásadě chová pokrytecky, protože pod líbivými hesly „mír“ a „prosperita“ v zásadě rozšiřuje své teritorium bez ohledu na historii i současnost. Je však otázka, zda má IVK pravdu v tom, že události na Ukrajině povedou k nežádoucí akceleraci evropské unifikace a oslabování evropské demokracie. Paradoxně by tato krize a jí podobné (snad nenastanou!) mohly vést naopak k obrácení evropské politiky žádoucím směrem – totiž k odložení neproduktivní politiky rozšiřování unijního spolku a soustředění se na skutečné problémy, jimiž je bezesporu v hospodářských a finančních problémech potácející se evropský jih a zbrklé zavedení jednotné evropské měny.

Jádrem věci je ale zřejmě koncept, který je podle IVK sporem mezi „legislativistickým“ fundamentalismem a „real live“, tedy reálným životem. Podle IVK reálný život právo vždy předbíhá, a to se mu zpětně přizpůsobuje: „Se změnou poměrů je nastolena nová zákonnost, z povahy věci rovněž vždy nevyhnutelně dočasná. Reálný život s jeho potřebami si své cesty obvykle najdou a jen málokdy s tím prováděné změny v legislativě stačí držet krok“ (Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině). Důležité je, že se dějiny berou často tímto směrem, stačí vzpomenout na vznik moderních států včetně bývalého Československa. Zde je opět použita koncepce reálně mocenská: „Mezinárodní akceptace té které změny hranic proto není v prvé řadě otázkou právní, ale především závisí na aktuální mocenské konstelaci v zemi, v regionu a ve světě. V tomto ohledu se moderní doba liší od vzdálenější historie pouze minimálně. Pokud bychom chtěli důsledně setrvat na právním a mezinárodněprávním posuzování změn tohoto druhu, dostáváme se do neřešitelné pasti dvojích standardů a protiřečící si praxe“ (tamtéž). Aplikováno na Ukrajinu to znamená, že právními argumenty, ústavou a zákony nelze držet jednotu Ukrajiny – a dokonce ani v tom pravděpodobně neposlouží demokratické procedury včetně voleb. V tomto ohledu má IVK stejně pravdu, jako ji nemá – a je možno historicky argumentovat. Je pravda, že cestou „via facti“ bylo leccos změněno a že to pak následující legislativa potvrdila. Tato cesta však nezahrnuje pouze případy víceméně oprávněného vzniku nového státu na základě rozhodnutí většiny obyvatelstva, respektive jeho elity (to je případ Československa na ruinách starého Rakouska, podpořeného evropskými mocnostmi), ale právě případy okupace s následnou právní legitimací (okupace Československa v roce 1968). Legislativa navíc kopíruje stávající stav, ale jen částečně, na základě jisté kontinuity. Tak Československo vzniklo na základě rozpadu Rakousko-Uherska, tedy nerespektováním tehdejší ústavy a zákonů, ve svém praktickém a právním rámci z tohoto proklamativně „nepřátelského soustátí“ leccos převzalo, nehledě k tomu, že nové Československo bylo založeno na dlouhodobé ideji tzv. státního práva. Mocenská situace v Evropě znamenala faktické rozbití Československa, právní dokument zvaný Mnichovská dohoda byl úsilím československých politiků a dalším mocenským vývojem eliminován a Československo obnoveno (pro připomenutí – bez Podkarpatské Rusi, tedy části západní Ukrajiny!, což byl opravdu velkorysý dar Stalinovi). Priorita „reálného“ života před právem je sice nesporná v životě moderních národů a států, ale to neznamená, že by vždy šlo o nezpochybnitelnou a neproblematickou změnu. V reálném životě je to přibližně fifty-fifty. IVK je možné dát jistě za pravdu ve věci dělení československého státu v roce 1992, totiž že se jednalo o dělení „skutečně ústavně a právně připravené a realizované“ a že mnoho států prostě také štěstí nemělo a nemá. V případě Ukrajiny také jistě jde nejen o prostou vůli obyvatelstva, které je prorusky cítící a které vyžaduje změnu – což by snad bylo nejen pochopitelné, ale možná v rámci moderního úsilí o národní svébytnost akceptovatelné – ale o ruský vliv, o němž by bylo naivní se domnívat (přesně v intencích kissingerovských myšlenek), že nemá o Krym a Ukrajinu bytostný zájem a že nepodniká kroky tímto směrem. V tomto ohledu jsou poznámky a analogie Václava Klause vyslovené v dubnu v diskusi na půdě Kongresového centra Vysoké školy finanční a správní dne 9. 4. 2014 o Vladimiru Putinovi, který je údajně nešťastný z toho, že musí na Ukrajině zasahovat, poněkud zjednodušující – a to s ohledem právě na texty jeho vlastního institutu. Pokud je Rusko znovu nepodcenitelným hráčem v mocenské hře, což IVK předpokládá, dá se očekávat, že bude mít o Krym i východní Ukrajinu zájem, a to i přes politické a hospodářské problémy, které z toho vzniknou. Stačí si přečíst Alexandra Solženicyna, ať uvedeme jednu nespornou autoritu, která měla na Ukrajinu zřejmě obdobný názor jako současný ruský prezident. Otázka pak zní: jaký je tedy Ukrajina případ? IVK tvrdí, že Ukrajina je natolik nestabilní a křehký prostor, že vyvolání destabilizace, ať už kýmkoli, je špatné. S tím lze naprosto souhlasit. Znamená to však, že mezinárodní právo, založené na akceptování nadnárodních politických celků, nikoli pouze na lidskoprávní vágní tematice, se musí nutně sladit s jakoukoli změnou, k níž na základě změn daných reálnou mocí dojde? Jistě nikoli. Problém je samozřejmě v tom, kdo může a chce toto mezinárodní právo garantovat. Ideální by už dnes ani nebylo, což je oblíbené klišé evropských politiků, kdyby se Ukrajinci mohli rozhodovat opravdu sami, bez jakýchkoli vlivů. To je bohužel dnes iluze, a to nejen kvůli těmto vlivům, ale kvůli Ukrajincům samotným. Destabilizace se bude zřejmě prohlubovat a naneštěstí jsou i nedávné dějiny plné příkladů, že rozhodovat budou mocní v tomto regionu, především Rusko. Evropský západ, dnes především Německo, se stále ještě tvrdého mocenského střetu obává (to se může časem změnit v důsledku nového německého prozření do reálného světa, což se možná za několik let stane, až Německo přestane bavit neustálé připomínání si vin za válečné konflikty a holocaust), a USA zřejmě nemají na Ukrajině své životní zájmy. Realisticky viděno – i v lepším případě, totiž že se Rusko spokojí s Krymem – bude i nadále východní Ukrajina zdrojem těžko řešitelných konfliktů, na jejichž řešení bude „ruský medvěd“ stále připravenější a mentálně odhodlanější – bez ohledu na svoji reálnou moc. I relativně mocensky slabé Rusko může být psychicky silné, pokud bude živeno představou, že ho Západ nechápe, či že ho dokonce zrazuje.

Pokud bychom měli vzít kissingerovské vidění světa vážně, museli bychom k němu dodat právě tuto významnou skutečnost. Realita politiky není jen v mocenských zájmech a hlubinných historických danostech. Tato realita tkví také v představách a imaginaci, které mohou být a většinou jsou stejně skutečné jako reálná moc, počet divizí či kolonií. Bylo by poněkud naivní říci kissingerovskému konceptu „ano“ bez započítání tohoto významného faktoru. Konkrétně to znamená, že podobně jako je reálný a historicky doložitelný ruský zájem o Krym a východní Ukrajinu a jeho pocity „ublížení Západem“, podobně reálné jsou i obavy, ba strach z Ruska. Udivení nad touto obavou nemá příliš místo v tomto světě. Přitom by se dalo říci, že v České republice je tento strach a podezřívavost z aktuální ruské politiky přítomen v docela snesitelné míře, což vynikne ve srovnání s tím, co v ukrajinské krizi prožívají například Poláci nebo Litevci. Vůbec, bylo by zajímavé, kdyby se IVK a především samotný Václav Klaus vyjádřil k polským aktivitám, které jsou sice na jedné straně zřejmě docela smysluplnými návrhy na budoucí posilnění obrany polského území prostřednictvím NATO, na druhé straně je polská společnost (a nikoli pouze její intelektuální elita, která není navíc ani zdaleka tak liberální jako ta česká) prostoupena takovými obavami z Putina a jeho politiky, o jakých by se českému prostředí ani nesnilo. Protože je Václav Klaus znám jako dlouhodobý zastánce polské politiky, což nechci v žádném případě problematizovat, naopak je mi to velmi sympatické, bylo by zajímavé si vyslechnout jeho názory na Vladimira Putina vmanipulovaného a nešťastného z ukrajinského vývoje právě v sousedním Polsku a polskýma ušima. Zmíněné obavy a protiruský afekt je snad docela pochopitelný i v České republice – ostatně, jak již bylo řečeno, tento afekt nesdílejí pouze radikální levicoví a liberální protivníci Václava Klause (za všechny budiž jmenováni bývalý rektor MU Jiří Zlatuška nebo literární historik Martin Putna, kteří se při vyslovení jména Václava Klause chovají jako zběsilí býci v aréně při spatření červeného šátku), ale též docela umírnění středopravicoví politici a jejich voliči. Jinak řečeno: i česká společnost má jisté právo Rusku nedůvěřovat, i když dny sovětského impéria jsou naštěstí minulostí. Ještě je tu však znovuobnovený ruský imperialismus, byť zatím slabý, který má mnohem starší kořeny, a právě z tohoto „kissingerovského“ důvodu je nebezpečné ho podceňovat.

Shrnuto: texty Institutu Václava Klause o Ukrajině se rozhodně vyplatí číst. Jsou jistě vážně míněným pokusem zabránit jednoznačné, a tudíž zavádějící pohádkové představě o dvou spravedlivých (Evropě a USA) a o zlém čaroději Vladimiru Vladimiroviči. Důležitý je i odkaz na chápání reálné velmocenské politiky, na slabost, křehkost a politickou nestabilitu moderního ukrajinského státu, na nešťastnou úlohu politiky EU, na připomínku složitosti vzniku moderních evropských i mimoevropských států. Obsahují však i jistá problematická místa, která by si zasloužila vážnou diskusi. Otázka je, zda o ni česká intelektuální komunita stojí. IVK totiž připomíná spíše opevněnou pevnost, jejíž střely dopadají do společnosti s cílem prolomit jistou společenskou izolaci, do níž se dostala politika muže, jehož jméno nese Institut ve svém názvu. Bohužel málokoho z intelektuálního českého prostředí dnes zajímá, že Václav Klaus stále patří k nejanalytičtějším, nejaktivnějším a současně nejprovokativnějším českým politikům, kteří i po politické kariéře neztratili zájem o věci veřejné.

Poznámka: Považuji za důležité zmínit, že tento článek byl odevzdán redakci 20. května tohoto roku, kdy je si­tuace na Ukrajině velmi nejistá a mění se každým dnem.

Jiří Hanuš, historik, pracuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Publikováno v časopise Kontexty 3/2014.

"Neřízený rozvrat" Středního

"Neřízený rozvrat" Středního východu "se" taky děje spontánně.

Ano. Na středním východě

Ano.
Na středním východě panuje kultura násilí a fanatismu. Spontánně tam může probíhat i to, co je pro nás strašné.

Máte-li DŮKAZY, že tam někdo zvenčí vyslal HYBATELE událostí, sem s nimi. Pokud ale máte podezření, pocit nebo vedete úvahy typu "někomu by se to hodilo", jde pouze o spekulace. K inteligenci člověka patří umět rozlišovat prokázanou realitu od domněnek.

Hergot, to si teda mákneme,

Hergot, to si teda mákneme, než dokážeme, že před pár desítkami let Sojuz poslal vojáky do Afghanistánu a U.S.A. proti Sojuzu vyzbrojily mudžahedíny. Pak se Sojuz stáhnul (opět neprokazatelné), mudžahedínům narostlo sebevědomí a stali se obtížnými jak pro sousední Pakistán, tak nakonec i pro amíky. Takže v rámci zcela fiktivní a neprokazatelné vojenské kampaně poslaly U.S.A. vojska do Afghanistánu a do Iráku (obojí jsem si právě vymyslel). Bokem ještě někdo (nikdo neví kdo) svrhnul Kadáfího v Libyi, a také probleskla kachna o tom, že někdo tamtéž zabil amerického vyslance (další neprůkazný kec, ten vyslanec v pohodě žije ve Washingtonu D.C.). ////

Kdybych se rozkrájel, já tu prokázanou realitu od domněnek ne a ne rozlišit. ////

Ty případe, co popisujete,

Ty případe, co popisujete, jsou ale dost jiného druhu. Ve všech z nich se NATO/USA přidalo na jednu stranu v už probíhající válce. Nevyvolaly ji. A třeba v případě podpory Afgánců proti okupaci CCCP to bylo logické.
Útoky na Libyi nebo Jugoslávii ve válce o Kosovo jsem vždycky považoval a dodnes považuji za zločin. (Navíc "lidsky" zákeřný, protože šlo o bombardování pochybných cílů z bezpečné výšky - např. ničení bělehradských televizních vysílačů.)
Nicméně ani jedno z toho Američani ani EU nevyprovokovali. Opravdu si myslím, že bychom to měli umět rozlišovat.

Útoky na Jugoslávii ve válce

Útoky na Jugoslávii ve válce o Kosovo zajisté nevyprovokovali Američani - je to dílo jakési Židočešky Madlénky. Ta baba je ďábel - skoro posadila do pumovnice havla s mírovými třepetalkami.

:-))

:-))

Už jste něco mohl vyhodnotit

Už jste něco mohl vyhodnotit jako prokázanou realitu? Obáám se, že v situaci, kdy všichni čerpáme informace pouze z epimédií, jsou všechny naše úvahy pouhými spekulacemi.

Hmmm. Mám dojem, že podobnou

Hmmm. Mám dojem, že podobnou debatu jsem tu před časem s někým vedl. Možná přímo s Vámi...
Vy si prostě myslíte, že vědět člověk nemůže nic. A posuzovat míru pravděpodobnosti taky nejde, protože pravděpodobnost je fyzikální pojem a v politice přece žádná pravděpodobnost neexistuje.

To je pak těžké si rozumět. Jsme z jiné planety.

Myslíte, že politici EU a USA

Myslíte, že politici EU a USA naivně uvěřili něčemu, co jsme my všichni prokoukli? Myslíte, že jim není jasné, že různé skupiny oligarchů tam jsou v zásadě stejně kvalitní? Tomu nevěřím - myslím, že je jim taky jasno.

Myslím, že politici EU a USA

Myslím, že politici EU a USA byli zčásti naivní. Zčásti byla naivní veřejnost - a bezcharakterní (*) politici veřejnosti nadbíhají. A z poslední části v té podpoře mohl být i kalkul. Smlouvá mezi EU a Ukrajinou zemím EU otevírá ukrajinské trhy. A přitom jim málo nabízí. To by byla bezohlednost. Ale má to ještě hodně daleko k tomu, že by EU protesty vyloženě organizovala.
HODNĚ DALEKO!

*: "Bezcharakterní" ve smyslu bez vlastního silného názoru, bez silného myšlenkového ukotvení.

Pane Vitovsky, nechci Vás

Pane Vitovsky, nechci Vás urazit, ale nejste Vy postižený "zčásti" naivitou? 5 miliard $ podle náměstkyně Nulandové, které USA vrazily do Ukrajiny, sloužily k čemu? Kolik tisíc analytiků slouží americkému prezidentu a vládním a bůhvíjakým orgánům? Na náhodu nevěřím, viz různobarevné převraty v několika státech.

Ale nechápu, že USA okamžitě po převratu, snad ještě ten den, uznala vzniklou vládu a prozatímního prezidenta. Mám jenom takové matné povědomí, ale tento krok snad v historii USA nemá obdoby.

Vím, že jste pedant na řádnou formulaci. Prosím, přehlédněte některé mé snad nepodstatné chybné detaily. :-)

Nerozumím. Náměstkyně

Nerozumím.
Náměstkyně Nulandová přiznala, že USA věnovaly někomu na Ukrajině 5 miliard? No ale součástí toho přiznání přece muselo být KOMU. Já to nevím. Napište mi, prosím, co přesně ta náměstkyně řekla. Šlo o dar nějakým politickým silám? Šlo o slib půjčky? Nebo uskutečněnou půjčku? Já to fakt nevím. Bez této informace to nemohu nijak komentovat. Ale ani Vy to TAKHLE nemůžete použít jako argument (ve prospěch jakékoliv strany).

Ohledně různobarevných revolucí.
Je pravda, že v posledním desetiletí se takovýchto událostí a zvratů děje výrazně víc než dřív. Ano - stojí to za povšimnutí. Ano - můžeme si klást otázku, jak je to možné. No - podle mě není až tak těžké tu odpověď najít. Tím vysvětlením může být třeba internet. Dnešní informační technologie a s nimi spojené sociální sítě mění způsob komunikace a způsob organizování lidí.

Mrzí mě, jestli Vám připadám jako pedant na formulace. Jedna z věcí, kterou opravdu nemám rád, je, když se lidi chytají za slovo. Když využívají ne úplně výstižného obratu, oponentovi ho vomlátí vo hlavu, ačkoli jádro jeho vyjádření bylo zjevně v něčem jiném.
Přesto musím povytáhnout obočí nad Vašimi slovy, že "USA .. uznala vzniklou vládu". Nová ukrajinská vláda přece nevznikla vojenským převratem. Byla zvolená parlamentem. Tu nebylo potřeba "uznávat"! Parlament tam podlehl nátlaku ulice, což je špatně. Ale proběhlo to ústavně. O tom, že by to "nemělo obdoby", nemůže být řeč.

U.S.A. slibovaly dolary,

U.S.A. slibovaly dolary, stejně jako Brusel sliboval milióny EUR, té hodné demokraticky zvolené kyjevské vládě. Ti samopalníci v budově kyjevského parlamentu samozřejmě dohlíželi na řádný demokratický průběh veškerých hlasování. Nedivil bych se, kdyby demokratická tvorba zbrusu nové kyjevské vlády proběhla - na rozdíl od toho fuj fuj krymského referenda - i pod řádnou mezinárodní kontrolou nějakých bruselských papalášů. Takže všechno je v nejlepším pořádku, kdepak vojenský převrat. ////

"Parlament tam podlehl nátlaku ulice, což je špatně." Radio Jerevan hadr! Naprostá pravda, až na pár drobných omylů. Nebyla to ulice, ale majdanští samopalníci. A není to špatně, nýbrž pro Brusel a Washington dobře, protože vzniklý kyjevský režim jim bude zobat z ruky. ////

Líbí se mi, k jakým šíleným lžím a překrucování reality se musí uchylovat bruselští a washingtonští vlezdobruselisté. Možná jsem to přehlédl, ale nevzpomínám si, které české politické formaci fandí pan Samuel Vitovsky. Odhaduji, že lidovcům. ////

1) Nabídka půjčky zemi před

1) Nabídka půjčky zemi před bankrotem není věc nijak neobvyklá ani sama o sobě není zákeřná. Když byly spory na Ukrajině ještě na začátku, tak naopak argumentem proti smlouvě s EU bylo, že Rusko nabízí peněz víc... Prostě půjčka není vměšování.

2) Reagoval jsem na Zeolitovo tvrzení "USA okamžitě po převratu, snad ještě ten den, uznala vzniklou vládu". USA neměly co uznat. Muselo by dojít k nějaké mimoústavní změně. Došlo?

3) Když zpochybňuji nebo se mi nelíbí nějaký způsob argumentace, tak to ještě neznamená, že jsem zapřísáhlý stoupenec protistrany. Váš typ, které politické formaci fandím, Vám vyvracet nebudu. Nepředpokládám, že byste ho myslel moc vážně. Navíc to vůbec s tématem nesouvisí. S tématem by souviselo, kdybyste se mě zeptal, zda fandím nové ukrajinské vládě. Na to bych i odpověděl. Odpověděl bych NE!

Pane Vitovsky, dávám si dost

Pane Vitovsky, dávám si dost práce, abych většinu informací dokládal odkazy. Tohle, co po mně chcete, by už bylo přes míru. Takže berte nebo nechte ležet. Zdravím.

Nerozumíme si. Nečekám od Vás

Nerozumíme si. Nečekám od Vás ani tak přesný zdroj toho citátu, jako spíš vysvětlení, co jste tím poukazem na Nulandovou a 5 miliard chtěl říct. A to nemusíte nikde dohledávat. Co jste tím myslel, přece musíte vědět sám. Uvádíte-li 5 miliard jako argument, tak se samosebou rozumí, že víte, kdo kdy a komu je dal. Vždyť je to ZÁKLAD VAŠEHO ARGUMENTU.

Nedovolujte si, Zeolite,

Nedovolujte si, Zeolite, tolik jízlivosti - to zase bude smršť hanonymů.

Inženýre, Vy mi dáváte. K těm

Inženýre, Vy mi dáváte. K těm různým adjektivům, kterými jsem tady častován si mám připsat ještě /substantivum/ jízlivost?

Slovo se užívá ve smyslu zlomyslnost, posměšnost, uštěpačnost, ironie, štiplavost, kousavost. (Slovník spisovné češtiny).

Proti Vámi uváděným

Proti Vámi uváděným adjektivům vůbec nic nemám, Zeolite; právě naopak - pokud jsou argumentovány věcně (ad rem), jsou vůči U.I. a hlupákům na místě.

Já myslím, že naivita tam

Já myslím, že naivita tam nemá co dělat. Vrcholní politici o sobě navzájem ví hodně, ne-li všechno. Veškeré chování těchto lidí je v první řadě pragmatické. Myslím, že Vámi zmíněná "poslední část" je hlavní a určující. K tomu slouží i jejich vystupování, které může být záměrně situováno do různých poloh - např. do naivity ohledně charakteru povstalců.

Co myslíte tím že: "naivita

Co myslíte tím že: "naivita tam nemá co dělat"?
Jakože je hrozné, když jsou vysoce postavení lidi naivní? Nebo že NENÍ MOŽNÉ, aby naivní byli?
Neviděl jste nikdy třeba europoslance Pavla Svobodu? To není zlej člověk. Je to ale úplnej debil.

Srovnávat fungování

Srovnávat fungování europoslance s fungováním států v mezinárodních vztazích podle mého nejde. Státy se neobejdou bez vyhodnocení situace, dostane se k nim spousta informací a na naivitu už nezbyde moc místa. Jak v případě afrického jara, tak i během barevných revolucí, myslím, že všem hlavounům bylo vždycky jasné, do čeho jdou. Stejně tak jako když USA cvičily mudžahedíny proti Sovětskému svazu.

cbd

cbd

Komsomoljskaja praaaavda. Ach

Komsomoljskaja praaaavda.

Ach jo, to jsou konce, zrovna u vas...

nemůžete vyvrátit, tak píšete

nemůžete vyvrátit, tak píšete komsomolskaja...čekal bych více.

Vyvratil jsem to podrobne

Vyvratil jsem to podrobne vedle v dalsim prispevku, mate-li zajem.

Na vasi nicim nevyargumentovanou jednoslovnou "pravdu" to byla reakce vice nez odpovidajici. Az se zmuzete na vic, rad vam odpovim podrobneji. (coz jsem konecne souhrne udelal dnes sam od sebe, muzete reagovat)

To jste nevyvrátil. Je to jen

To jste nevyvrátil. Je to jen Váš pohled na věc - nic víc. V mnohém pohled rozumný a s mnohým souhlasím, dodávám.

Tesaku, abyste nerekl, ze to

Tesaku, abyste nerekl, ze to nemuzete najit, tak copy-paste, je to sice prima reakce na nekoho jineho, ale souhrne tam odpovidam i vam. Pro Bol-Sevecky to amozrejme neni, ti se nezmuzou na nic nez oplzlosti a chujoviny.

----

Napsal uživatel Konzerva dne Pá, 07/04/2014 - 09:00.
To je vazne absurdni, to uz i ten Kocourek ma o neco vetsi pravdu, a to je co rict.

Tak ja to vezmu i s Kocourkem a Tesakem poporade:

1) Kultura pseudodemokracie.
Demokracie sice pro me nebyla nikdy zlatym teletem, neni pro me podstatne, jestli se na spatne veci nebo nejakem Zlu shodne vetsina, tim to Zlo Zlem byt neprestane.
Ale pokud bereme demokracii jako to zatim nejlepsi co realne mame, pak je vice nez absurdni a vylozene znasilneni pravdy vase tvrzeni, ze Zapad je kulturou pseudodemokracie zatimco Rusko (sic!) demokracie. Rusko na rozdil od USA a Zapadu nema vubec zadnou tradici demokraticke kultury, jsou zvykli bud na batusku cara nebo na vsemocneho bolsevickeho tajemnika rizeneho KGB nebo ted na supermana, co premuze tygra, vylovi milion let starou amforu a porazi sam Krutova i s Larionovem a Makarovem. Az mu vyprsi dalsi prezidentska lhuta, vymeni si zase posty s Medvidetem a pojede se podle predem znamych not dale. Komu se to nelibi, skonci ve vezeneni jako ten oligarcha a nebo pod drnem jako ta novinarka a dalsi.
Muzu mit tisice vyhrad k tomu ci onomu na Zapade, ale takto nehorazne delat z bile cernou a naopak je neuveritelne.

2) Krestanstvi
USA na krestanstvi vznikly a i evropske zeme se na nich staly velkymi. Souhlas, ze stejne jako civilizace pred tim, stava se, ze kdyz dosahnou urciteho vrcholu, maji tendence zlenivet a roupama delat spatne a upadkove veci, ale od toho jsou ruzne krize, aby jak cloveka tak i celou spolecnost trochu probudily a ukazaly mu co je v zivote podstatne. Zalezi jen na nas, jak se k tomu postavime, ztraceno neni nic, ale automaticky zaruceno uz vubec ne.
Ovsem, verit tomu, ze ztrazcem krestanstvi se stane komunisticky kagebak, ktery mel cely zivot v popisu prace krestanstvi potirat, je hodbne naivni. Navic ruske ikonovite krestanstvi je hisoricky (viz bod 1) dost zalozeno na tom, ze si dela svate obrazky a ikony i z lidi a politiku, coz je spatne. Putin krestanstvi pouziva jako nastroj sve moci, stejne jako pred tim pouzival coby nastroj nastroje bolseviku a KGB.

3) "Usaty rapper" Obama.
Jasne, je to s odstupem nejhorsi americky prezident jakeho jsem zazil (a aspon mlhave si uvedomuju prezidenty uz od Cartera). Ale USA nejsou staty, ktere by polozilo jedno volebni obdobi jednoho spatneho prezidenta, tech par stovek let obdivuhodneho vyvoje jeden sebehorsi prezident do zeme nezadupe. Konecne i po tom spatnem Carterovi prisel skvely Reagan, a stat se to (nebo aspon neco podobneho) muze opet. A nebo nemusi, ale nehysterceme. na rozdil od Ruska nevime, koho si Americani priste zvoli (opravdu zvoli).
A hlavne, budme aspon trochu spravedlivi a rozlisujme a srovnavejme objektivne, pokud uz predstirame ze srovnavame.
Pokud se chce nekdo vysmivat "usatemu rapperovi" (proc ne?), mel by se vysmat jeste asi stonasobne lovci amfor a tygru, hokejistovi, a celkovemu "supermanovi pro chude" Putinovi.

4) Ryhlokvaseni "konzervativci"
Delate stejnou chybu jako mnoho rychlokvasenych ceskych "konzervativcu", ze skacete kagebakovi na tuto jeho barvotiskovou krestanskou vejicku. Podivejte se na statecne a svetonazorove pevne Polaky, cim mene rychlokvasenymi konzervativci a krestany jsou, tim jasnejsi je jejich vazba na USA (a neodpadnou maloverne kvuli jednomu rapperovi) a tim vetsi pozor si davaji na Rusko, a vedi co delaji. Proc to cesti rychlokvaseni "konzervativci" delaji presne naopak ? No protoze jsou rychlokvaseni.

5) Ukrajina. Rusko X Nemecko (vztah ke sve temne minulosti)
Pokud jde o Ukrajinu, nebyly to USA (rapper ne-rapper), kdo na ni poslal sve vyzbrojene zoldaky provokovat v doposud relativne normalne fungujici zemi obcasnkou valku, proboha. Opet delani z bile cerne a naopak, nehorazne. Obamovi lze vycist mnohe, ale v tomto pripade presny opak toho, co mu podsouvate. Tedy ne to, ze destabilizoval UK, ale ze dovolil naivne Rusku delat si tam (i celkove) co chteji a nebyl schopen verohodne pohrozit a nahlednout, ze Rusko o nejake partnerstvi se Zapadem ve skutecnosti nestoji, respektive stoji jen naoko a jen vycurankovsky. Ve skutecnosti mu tech 25 let nabizene spoluprace a zvani do umelych G8 nepomohlo k tomu, aby chteli byt na strane toho lepsiho co na svete je. Staci se podiovat na vsechny jejich hlasovani v Rade bezpoecnosti, vzdy (az na par vyjimek) staly neochvejne na strane gaunerskych statu. Vybrali si sami. Zatimco ti "nemcouri", jak se divil vedle zeolit, nepotrebovali ani zdaleka ne 25 let, aby se po svem nejtragictejsim obdobi postavili na stranu toho dobreho. USA porazilo (ne samo) jak bolsevicky SSSR tak nacisticke Nemecko. Nemci vsak nahledli spatnost sveho predchoziho konani a stali se nasledne spojenci toho lepsiho a tech, kteri v nich porazili to zlo a nabidli jim neco lepsiho. Rusaci stale sni sve velkopanske bolsevicke Sovetske sny a uctivaji a vzyvaji svoji tehdejsi pozici Rise zla: Lenin, Stalin, srp a kladivo, bolsevicke metaly,.... A skryvaji to vice ci mene, jak se jim hodi. kazdopadne malo na to, abyste to nemohl rozpozmnat, pokud budete chtit byt spravedlivy a spon trochu objektivni.

Rodný bratr Verči, U.I. (vy

Rodný bratr Verči, U.I.

(vy nejste U.I. - jste jen blbej jak bedna kytu)

Leda vyzvrátil.

Leda vyzvrátil.

Eurohujeři nejsou slepí a

Eurohujeři nejsou slepí a vidí růst protiunijních nálad i to, že se stále častěji mluví o vystoupení z eurozóny i z lisabonské smlouvy. Žel na okraji EU jsou státy, kde je bordel ještě mnohem větší a stávající EU by pro ně byla zlepšením. Tak je falešnými sliby lákají, aby ostatním, ale hlavně sami sobě dokázali, že o Brusel ještě někdo stojí. Bohužel na to na Ukrajině umírají lidi.

Ad eurozóna. Uvádíte pane

Ad eurozóna.

Uvádíte pane Mllichu, že se "stále častěji mluví o vystoupení z eurozóny".

Mohl byste to blížeji doložit, například seznamem zemí, které chtějí z ez vystoupit, nebo o tom vážně uvažují?

Nebo aspoň připomenout jména těch, kteří "stále častěji" hovoří o vystoupení z eurozóny?

legrační ...už začala taková

legrační ...už začala taková malá glasnosť...už se říká , že je to nějaký maličko, ale jenom maličko posraný...čekám na výzvu k perestrojce...to bude guláš jako v osmdesátejch

Pokud by perestrojka vedla ke

Pokud by perestrojka vedla ke stejnému výsledku jako tehdy, podpořil bych ji. :-)

Démonizace Putina? Jen alibi

Démonizace Putina? Jen alibi západní bezradnosti

To si dobře uvědomuje i Henry Kissinger. Ten v nedávném článku pro Washinghton Post obvinil západní politiky z nekompetentnosti, kterou vyvažují démonizací ruského prezidenta. Ten ovšem činí jen to, co od něj samotní Rusové očekávají. Bývalý americký ministr zahraničí také napsal, že k urovnání vypjaté situace na Ukrajině může vést jen VZÁJEMNÉ UZNÁNÍ Z Á J M Ů vkombinované s ÚSTUPKY všech stran. Tedy zájmů všech složek ukrajinského obyvatelstva, USA, EU a samozřejmě Ruska. Klíčem není absolutní uspokojení všech, ale vyvážené rozložení nespokojenosti mezi znesvářené frakce.

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1997/ukrajina-v-klestich
==========================
Ke slovům Ondřeje Šlechty, bezpečnostního analytika a publicisty, není zapotřebí cokoliv dodávat. Leda to známé Klausovo, že nikdo nemůže vyhrát, ale ani prohrát 10:0...

Myslím, že H.Kissinger ve

Myslím, že H.Kissinger ve svých 91 letech není ten nezpochybnitelný arbiter zahraničně politických událostí, který se ke všemu velmi ochotně a rád vyjadřuje, což má ale i tu chybu, že kolikrát si sám odporuje, jak tomu bylo i v hodnocení událostí na Ukrajině a také vládce Kremlu Putina. Zcela bezcenné jsou potom jednostraně vyhledávané názory, které tu prezentuje neustále zejména zeolit v e svatém protiamerickém tažení,protože lze také nalézt tvrzení právě opačná.

Pan Zeolit je "hrdý

Pan Zeolit je "hrdý amerikanofil":

"Napsal uživatel Zeolit dne Po, 05/05/2014 - 14:23.

Jsem hrdý amerikanofil."

Ahoj Ivoši, díky událostem na

Ahoj Ivoši, díky událostem na Ukrajině, jsem se např. seznámil na WIKI s tématem neokonservatismu. Před lety jsem ještě jako bloud podporoval Johna McCaina proti Obamovi. Dneska jsem rád, že US prezidentem se stal přeci jenom o něco mírnější Obama, i když... Před časem jsem četl knížku od Buchanana, takže vím, že kromě hlavního proudu v USA, který ovládá vymývání hlav běžných Američanů v médiích, existují i jiní politici, publicisté atd. Institut Cato sehrává rovněž důležitou roli. Navíc jsem v USA necelý rok žil, takže tam mám ty nejlepší přátele. Mít rád kulturu, lidi, atd. atd. neznamená, že slepě budu obdivovat americkou zahraniční politiku, která po pádu Sovětského svazu dělá jednu botu za druhou. Rovněž si nemyslím, že obrovské zadlužení USA je správné. Včera jsem poslal Gardnesovi odkaz na obrázek zadlužení, je hodně výmluvný.

Z rozhovoru na Lišce jsem pochopil, že mezigenerační rozdíl hraje velkou roli v posuzování různých věcí. Pro Tebe jsou Rusové Rusáci, ne Němčouři, ale Němci. Pamatuješ si pouze okupaci 68. Na rozdíl od Tebe nepoužívám hanlivých slov Rusáci, ale ani Němčouři. Posuzuji jednotlivce. Ještě v NDR jsem poznal řadu Němců po našem zadržení při pokusu se dostat do Záp. Berlína. Jejich chování při různých příležitostech bylo velmi slušné, na rozdíl od některých "našich".

Měl bych toho na srdci daleko víc, ale snad jako reakce na Tvé obligátní poťouchlosti to snad stačí. Skutečně se divím, že horolezec se může takovým způsobem projevovat. Je mi Tě líto.

Ono totiž zeolite není nikde

Ono totiž zeolite není nikde nic dokonalé, proto lze postoje politiků lehce kritizovat. To, že naleznete zdrcující kritiku systému, událostí třeba v knížce Buchanana pokládáte za normální, ale je třeba se též tázat, zda podobná kritika by mohla zaznít v jiném státě, resp. zda není předností systému, ve kterém žije a může napsat kritické postřehy Buchanan, zatím co jinde by to mohlo mít zlé následky pro takového kritika, zda by mu vůbec kritická kniha vyšla, atd. Jsou země, kde domácí kritik si ani neškrtne, resp, skončí za mřížemi či na poli. Absolutně neplatí, že kde není kritika, je vše v pořádku. Právě naopak.

Vvenci, Vy máte víru k pravdě

Vvenci, Vy máte víru k pravdě jiného člověka a nebo také jen víru ve správnost svého názoru? Už ten nesmysl tu omíláte podruhé, jako by člověk, který obhajuje svůj názor byl nějaký despota, že neuznává názor jiný. U Vás je víra ve svůj názor snad zničitelná? Docela hezká ukázka demagogie.

Teď je právě ve fázi výměny

Teď je právě ve fázi výměny Fištejna za Oskara Krejčího. Konečně náš snad nejaktivnější agent, rezident, spolupracovník atd.STB a důstojník KGB, špion Putin jsou ze stejné branže.

... a vy blbů blb.

... a vy blbů blb.

___________________________________________________________________________________