Úžasný hlas Marie Stryjové
Josef Mlejnek

V krátkém sledu vyšly (psáno v roce 2007)  nezávisle na sobě dvě knihy, které se týkají života Čechů ve Volyni, přesněji ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině. V olomouckém nakladatelství Votobia volně zpracovaná rodová sága Jiřího Oliče Volyňský dalekohled a v benešovském nakladatelství Eman souborné vydání próz Marie Stryjové pod titulem Mlč. 

Oba svazky představují, každý jiným způsobem, důležitý příspěvek k poznání „bílého místa“, jímž stále zůstává zhruba osmdesátiletý příběh „jinobytí“ českých kolonistů na západní Ukrajině. Zatímco Olič, narozený v roce 1947 na Moravě, vnímal od dětství Volyň jako „pohádkové slůvko“, které pro něho postupně nabývalo reálných obrysů, Stryjová (1931–1977) prožila v jedné z českých enkláv ve Volyňské oblasti dětství a dospívání. 

O Volyňském dalekohledu pouze poznamenejme, že autor se tu pohybuje v dějinném kontextu dané doby. Snaží se v souvislosti s osobou svého praděda Josefa, jenž byl v 60. letech předminulého století jedním z hlavních organizátorů českého osídlování západní Ukrajiny a trvale se usadil v městečku Hlinsk, o věcné vystižení událostí i pojmenování myšlenkového světa lidí, kteří se rozhodli pro riskantní krok do neznáma. Paralelně sleduje osudy domácí rodové větve, zastoupené jeho prastrýcem, policejním radou Václavem Oličem, který „nechvalně“ proslul procesem s Omladinou v roce 1895, a navíc o několik let později vykázal z Prahy jistého Gustava Meyrinka... 

 

Jazyky se protkávají 

 

Volyňská část knihy Marie Stryjové, nazvaná Nad rovinou, vyšla neúplná v roce 1982 v nakladatelství Mladá fronta. Nové vydání je rozšířeno o další „volyňské“ texty, nadto některé z těch již v minulosti otištěných jsou až teď publikovány v původní verzi. Druhá část svazku, nazvaná příznačně Mlčíme, přináší svědectví o životě autorčiny volyňské rodiny usadivší se po návratu do Československa na Broumovsku, kde prožila padesátá léta. 

Volyňské texty Marie Stryjové zachycují „malé dějiny“, mikrosvět lidí, kteří si – v odloučenosti od původní vlasti – uchovávají vlastní svéráz a zároveň si soužitím s ukrajinskými a polskými sousedy v Dembrovce u Hrušvice osvojují i jejich svět. To se dílem jakési osmózy, tedy samovolného potkávání se a protkávání češtiny s ukrajinštinou, polštinou i ruštinou, projevuje rovněž v nepřenosných zvláštnostech jejich jazyka. Volyňská idiomatika nezahrnuje pouze přejatá, ale také počeštěná, někdy roztomile zkomolená slova -Stryjová jimi ve svých prózách nijak neplýtvá, ale používá jich se suverenitou a přesností. A to i tehdy, hovoří-li „česky“ autorčin strýček (nebo jen soused rodičů?), poloviční Polák Kovaľčuk. 

V roce 1939 se Volyň, tehdy součást druhé Polské republiky, stala po paktu Ribbentrop-Molotov kořistí Sovětského svazu. Je zajímavé, že „Léňa“ (autorčino jméno coby vypravěčky) slyší od sovětských vojáků téměř tatáž slova, jaká v nedaleké Haliči zaznamenal ve svých Dialozích se Sověty Stanislaw Vincenz (česky vyšly roku 2002 v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku): I těpěr vambudět charašo. Dobře však nebylo nikomu. Oličův děd podepsal stížnost na kruté zacházení s českými sedláky při násilné kolektivizaci, adresovanou samotnému Stalinovi, a zmizel v gulagu. Lénin otec se sice nechal přemluvit a stal se „holovou kolhospu“ (předsedou kolchozu), avšak sklízel za to posměch od nejbližších příbuzných. 

To nejhorší mělo teprve přijít – a všem postavám se „velké dějiny“ krutě prošly po žebrech. Shrnují to slova Léniny babičky: „Poláci dělali křivdu Ukrajincům, teď se jim za to banderovci pomstili. Hitler vraždil každýho, všechny by pomlátil, dyby vyhrál. U Sovětů seš nepřítel, dyž máš na sobě kabát.“ A místní Židé by jen mohli dodat: To nám budou povídat, neboť banderovci je pronásledovali se stejnou ukrutností jako nacisté. U Léniných rodičů a sousedů se skrývala „v zimě na peci, za košem peří“ mladá Židovka, „nejstarší dcera doktora Tabáčníka“. Jednou ji vylekala cizí návštěva a ona v domnění, že jde o Němce, uprchla ze svého útočiště. Našli ji po několika dnech v lese zmrzlou. 

 

Vidění v bodech 

 

Texty Marie Stryjové se dost vymykají jednoznačnému literárnímu zařazení. Hovořit o nich jako o črtách nebo vzpomínkách je zavádějící. Jak však nazvat záblesková zpřítomnění událostí z autorčina dětství a dospívání? Přitom nejde o žádné efektní střihy; v ucelených krátkých příbězích jsou přítomni celí lidé s duší i údělem: rodiče, vrstevníci, cynická babička, strýc Kovaľčuk, ale i ruský voják bez oka a bez nohy vracející se na konci války domů někam za Ural. A nejen lidé, nýbrž i krajina a zvířata - například zchátralá prašivá herka po Němcích, kterou se podaří „vypiplat“ a zachránit. Jde o básně v próze ne podle, ale ze skutečných událostí. Čteme-li je často se slzami v očích, není to proto, že by autorka chtěla dojímat, nýbrž proto, že jde o sugestivní reliéfní obrazy stejně přesné jako její jazyk. Vladimír Holan napsal v Lemurii, že dítě vidí bodem a dospělý kruhem. U Stryjové máme pocit, jako by se při zaznamenávání svých textů teprve „učila“ spisovatelství, což je v jejím případě jednoznačná přednost. Těžiště se od dětského „bodového“ vidění pozvolna přesouvá k dospělému kruhovému uchopení. 

Něco takového nelze zopakovat ani doplnit případným pokračováním. Od předčasné smrti Marie Stryjové uplyne letos v červenci třicet let. Její živé literární dílo však docela nesmlouvavě nastavuje zrcadlo současnému prozatérskému usilování, které se i v těch lepších případech – abych ještě jednou citoval Vladimíra Holana – příliš hrne „z vědění do básnění“. 

 

***

 

Marie Stryjová: Mlč. Vydalo Nakladatelství Eman, Benešov 2007, 304 stran, náklad 600 výtisků, doporučená cena 198 korun. 

 

 

Poznámka: Recenze  na Oličovu knihu Volyňský dalekohled a prózu paní Stryjové z padesátých let nazvanou Pokojík jsem publikoval i zde na Virutally. Sedmdesáté výročí vyvraždění Českého Malína na Volyni znovu aspoň částečně oživilo zájem o osudy Čechů na Volyni v západní Ukrajině. Dodatečně  proto předkládám čtenářům Virtually recenzi na knihu Marie Stryjové  Mlč. (jom)   

Uložit

Uložit