Václav Klaus na VŠE v Praze - část 2: Úvaha o stavu české ekonomiky
Václav Klaus

Není žádnou originální myšlenkou říci, že naše ekonomika už delší dobu přešlapuje na místě, že v posledních pěti čtvrtletích dokonce klesá a že proto v celosvětovém kontextu a zejména vůči nám srovnatelným zemím ztrácí. Úplně samozřejmé možná není to, že se podle mého názoru nejedná o žádný krátkodobý periodický výkyv, který dříve či později sám odezní a který je proto třeba pouze „přečkat“, ale o evidentní trend, který má minimálně střednědobý charakter a mnohé nasvědčuje tomu, že má v sobě prvky, které naznačují, že se může jednat o tendenci trvalejší. Jakékoli extrapolace vycházející ze současných dat jsou proto velmi znepokojující, i když mám strach, že jen pro ty z nás, kteří tyto věci berou dostatečně vážně.

Pokud se nemýlím, v naší dnešní, téměř iracionální politické situaci se touto věcí v politické sféře téměř nikdo nezabývá. Nezabývají se tím ani média, která ostatně jakoukoli seriózní diskusi k vážným tématům znemožňují (a asi ani nechtějí). Vláda ve svých prohlášeních nedemonstruje, že si je tohoto fenoménu vědoma (i když snad částečně je) a už vůbec ne, že s ním chce něco dělat. Zdá se, že její jedinou strategií je relativně klidně – s minimem jakýchkoli otřesů – dožít do parlamentních voleb v květnu 2014. Běžní občané také pouze čekají, i když nevím na co. A na koho. Na lepší, více ekonomicky uvažující vládu po volbách? Tomu nevěřím. Na volby se připravující, dnes známá politická seskupení nic takového neslibují.

Očividná stagnace naší ekonomiky má příčiny nejen systémové, i když ty považuji za dominantní, ale má i příčiny, které bych nazval situační či dobově podmíněné. Tyto dvě skupiny příčin působí paralelně a vzájemně se zesilují, což je velmi nepříjemnou kombinací, z níž není žádné dobré východisko. Že naše dnešní situace nemá žádné snadné, rychlé, bezbolestné východisko si musí politici uvědomit a musí tuto zprávu jasně sdělit veřejnosti, která sice povrchně kritizuje a vyjadřuje svou nespokojenost (zejména tak činí ji „reprezentující“ populisté), ale vážnost situace do všech důsledků nevnímá. A vnímat v celém kontextu asi ani nemůže. Politici jí musí vysvětlit, že je třeba v naší zemi provést hlubokou a radikální změnu, která není pouhou změnou administrování (či manažování) ekonomiky, ale transformací systému. Politici si od ní musí vyžádat souhlas (či jakési generální pověření) ke změnám tohoto typu. To zatím nenastalo. Vláda tento „výklad“ neprovedla a o takové pověření si nepožádala. Jde o to, zda si o takové pověření řekne někdo v blížící se volební kampani. Jindy k tomu lepší příležitost nebude.

Systémové problémy

Náš ekonomický systém nebyl v závěru první dekády po pádu komunismu ani zdaleka ideální, ale dnes je jiný a to horší. Některé dnes existující systémové vady jsme však nezdědili z komunismu. Ty jsme si vytvořili sami (i když za vydatné pomoci Evropské unie). Jsem přesvědčen, že model naší ekonomiky, tak jak byl po pádu komunismu a po naší prvotní transformaci evolučním vývojem i navazujícími konstruktivistickými zásahy z centra dotvořen v průběhu 90. let, tedy před nástupem Zemanovy vlády, měl základní systémové parametry v podstatě v pořádku. Mluvím o ekonomickém systému, ne o technické vyspělosti průmyslu, o kapitálové síle našich bank, o produktivnosti vysokoškolského vzdělávání nebo o kvalitě dopravní infrastruktury.

Parametry systému – jeho míra centralizace a regulace, jeho míra zatížení, po pádu komunismu už ne tolik politickými jako spíše sociálními a environmentálními vlivy, jeho deformace působením mocných byznysových skupin (a jejich „rent seeking“) – byly více méně na evropském normálu. Takový systém ekonomický růst v evropských, nikoli v čínských tempech umožňoval a umožňoval by jej i dnes. To říkám i s dovětkem toho, že byl pro řadu lidí, včetně mne, modelem s příliš vysokou úlohou státu, což mu ubíralo na síle, zdraví a dynamice.

Tento systém byl za uplynulých 15 let viditelně – a to k horšímu – změněn. V 90. letech dominující a společenskou atmosféru určující liberalizační, deregulační a subvence a dotace likvidující trend byl obrácen. Výsledkem je více státních zásahů, více regulace, více zákazů a příkazů, více byrokracie, více razítek, více zásahů do cenového systému, více subvencí a dotací. Rostou daně, platby a poplatky všeho druhu. Je manipulováno – z výslovně neekonomických důvodů – energetickým systémem, který je nesmírně poškozován. Trh je tím oslabován. To všechno dělá naši ekonomiku méně efektivní. Navíc je tím oslabována motivace lidí k pracovnímu výkonu.

Kvantifikace rozsahu a poměrné váhy těchto jednotlivých vlivů není jednoduchá. Dopad ekologických daní, povolenek, plateb, a všech dalších povinných „vícenákladů“ je určitě v řádu desítek nebo spíše stovek miliard korun – řekněme v rozsahu ročního deficitu státního rozpočtu. Evropská směrnice REACH asi také stojí miliardy. Zvyšování stavebních nákladů na budovy i komunikace – na základě nejrůznějších voluntaristicky zformulovaných a lobbisticky prosazených standardů a kvůli nesmyslným požadavkům na zadávání veřejných zakázek – stavby prodlužuje a zdržuje a odebírá finanční prostředky na jiné projekty. Podniky a jednotlivce přímo vydírá zvyšování nákladů na různé úřední akty, neboť každé razítko stojí stále více. Boj o eurodotace deformuje podnikatelské prostředí a odvádí lidskou aktivitu neproduktivním směrem.

Absence vládnutí a nedobrý pocit z politické rozhádanosti a „blbé“ nálady k tomu dodávají další rozměr – demotivují a potřebná podnikatelská rozhodnutí brzdí a oddalují. Právě tím se od „zbytku světa“ pravděpodobně odlišujeme více než čímkoli jiným.

Souhrnně řečeno, ekonomický systém se tím vším opět, teprve necelé čtvrtstoletí od pádu komunismu, od éry, kdy politika vědomě a cíleně, s pocitem, že je to správné, diktovala ekonomiku, stává systémem více a více politickým a to ho výrazně zneefektivňuje.

Doprovodným důsledkem toho všeho je to, že je tento systém – ač je zdánlivě usilováno o pravý opak – systémem stále méně spravedlivým a tedy i méně sociálním. Ti silnější v něm mají více výhod a větší schopnost bránit se dopadům, které plynou ze systémové neefektivity. To nemá nic společného s údajným „selháním trhu“ (market failure) jak se nám snaží namlouvat socialisté všeho druhu. Trh neselhává. Je to evidentní selhání státu, resp. státem vysoce deformovaného tržního systému. A je to selhání konkrétního, tedy našeho státu, nejen státu jako instituce. Je banální, ale stále ještě nedoceňovanou tezí, že v případě současného evropského uspořádání už nejde jen o selhání jednoho, dnes v mnohém nesuverénního členského státu Evropské unie, ale o selhání státu zvaného Evropská unie. To je, při nemožnosti změnit v EU politiku výsledkem voleb, neřešitelným problémem.

Toto všechno představuje zátěž, která zhoršuje naše ekonomické výsledky a brzdí ekonomický růst. Efekt této zátěže je dlouhodobý (znemožňující naše „dohánění“ vyspělejších zemí západní Evropy a znemožňující naše „neztrácení“ vůči rychle rostoucím, dříve daleko méně vyspělým zemím jiných kontinentů). I když je tento efekt dlouhodobý, konstantní není. Kumuluje se, a proto působí stále silněji.

Mimosystémové, dobové a situační problémy

I přes tento kritický odsudek systému si nemyslím, že tyto systémové charakteristiky – samy o sobě – postačují k vysvětlení chabého vývoje naší ekonomiky v posledních pěti letech. Ty musely být něčím doplněny. Něčím, co se stalo právě v tomto období. Podle mého názoru hrály v tomto krátkém až středním období rozhodující roli následující tři procesy:

1. Došlo k mimořádně silnému oslabení našeho hlavního ekonomického partnera – zemí západní a jižní Evropy, kam směřuje přes 80 % našeho exportu. Jejich příliš „těžký“ a nepružný ekonomický systém, jejich „ekologická a sociální, smíšená, tedy nikoli dominantně tržní, ekonomika“ neměla na krizi let 2008-2009 žádný lék. Krize obnažila defekty jejich málo produktivního ekonomického systému, jejich žití na dluh a v neposlední řadě i slabost jejich chybně koncipovaného měnového systému. Nevhodnost jedné měny pro 17 velmi heterogenních zemí je zcela evidentní a pro některé z nás byla evidentní už před dvaceti lety. Ani to ale není předmětem mé dnešní promluvy.[1]

Pokrizová léta ukázala neschopnost a neochotu evropských politiků hledat skutečnou změnu zajišťující systémová řešení. Mohou si to dovolit, protože tato nezbytná, určitě ale nikoli bezbolestná a okamžitý efekt přinášející řešení nejsou vůči politikům od obyvatel Evropy vyžadována. Nemám pro to žádné dobré vysvětlení, ale faktem je, že je míra pasivity a odevzdanosti Evropanů až překvapivě vysoká. Buď cítí v evropském postdemokratickém uspořádání nulovou šanci být vyslyšeni. Nebo všechno to, co se v současnosti v Evropě děje, stále ještě neberou dostatečně vážně. Mediální hluk a EU propaganda možná pochopení tohoto problému opravdu znemožňuje. Óda na radost proto může znít – přes všechny existující problémy – stále silněji.

V každém případě poptávka po našem exportu do těchto zemí je a zůstane slabá a trhy jiných kontinentů to nemohou (resp. my na nich to neumíme) vykompenzovat. Naše ekonomika – jedna z nejvíce otevřených ekonomik světa – potřebuje výrazný, dvouciferný růst svého exportu, nikoli jeho pouhý mírný, jednociferný nárůst.[2] Souvisí to zejména s extrémně vysokou dovozní náročností našeho vývozu. Domácí poptávka nemá sílu výpadek exportu nahradit. Spotřebitelé i investoři nepociťují žádný růst svých příjmů (teď či v blízké budoucnosti) a proto čekají a spoří, banky, které jsou v cizích rukách, také nespěchají a stát nemá odvahu k ničemu.

2. V celosvětovém měřítku došlo k velkému zostření konkurence, zejména díky mimořádně úspěšnému vstupu nových zemí, a mezi nimi hlavně zemí typu BRIC, na trhy hotových výrobků, strojů a zařízení, tedy našich hlavních vývozních komodit. Doba, kdy nám technologicky nejvyspělejší země světa „nechávaly“ výrobky „druhého sledu“ (nebo jak je nazvat), je už dávno pryč. Ty už nám do značné míry země BRIC „přebraly“, i když jsme měli vědět, že na ně žádný věčný nárok nemáme. Muselo k tomu dojít, i když k tomu asi došlo rychleji, než jsme očekávali – díky iluzím, které jsme měli a máme sami o sobě a díky podceňování zemí, které byly v minulosti ekonomicky kdesi daleko za námi a které nás v současnosti rychle dohánějí[3]. Sebemenší exportní úspěch ve velmi globalizovaném světě současnosti vyžaduje daleko více než dříve a ne všechny naše firmy jsou na to připraveny. Je třeba mít nejen produkty pro vývoz, ale i schopnost najít trhy, kde se dají uplatnit. To umíme hůře než vyrábět. Zostření konkurence jako výrazný jev globalizovaného světa současnosti je realitou a jestli může dojít k nějaké změně, pak jenom ve směru jejího zesílení.

3. Pokrizová léta přinesla i změny domácí, a v podstatě politické. Došlo ke změně celkové společenské atmosféry. V nepolitickém světě i v politice. Více než kdy jindy v minulosti jsme svědky nevládnutí, resp. mimořádně rozpačitého chování vlády. Opožděné zbavení se úřednické vlády k velkým změnám politiky nevedlo. Bývaly sice vlády horší než ta dnešní, ale ne tak bezzubé, rozpačité a s veřejností nekomunikující. Dnes máme vládu bez elementární jednoty a bez tahu na branku. Máme vládu bez jasné ekonomické koncepce (a bez ekonomů v ní). Máme mimořádně křehkou či slabou vládní koalici.

Jsme svědky bezskrupulózního černého pasažérství některých jejích částí, jsme svědky prázdného populismu parlamentní opozice, jsme svědky destruktivnosti opozice mimoparlamentní a spolu s ní hlavního proudu českých médií. Výsledkem je neschopnost zformulovat jakoukoli strategii, koncepci, vizi. Nejsme schopni realizovat ani ty nejzákladnější, přímo se nabízející infrastrukturální projekty. Hrajeme „udržovací kartu“, preferujeme minimalizaci chyb před maximalizací pozitivních, byť nevyhnutelně riskantních kroků. Všichni hlavní političtí hráči mají před očima jen příští volby a všechno jimi poměřují a tím blokují.

Úplně samostatnou kapitolou je to, že přijímáme – naprosto mylně – uvažování v kategorii škrty (anglicky austerity) vs. růst. Nejsme jediní. Obama hraje svou expanzivní fiskální politikou na růst (i když zatím ne příliš úspěšně) a dluhu se bojí méně, což si nejmocnější země světa může do jisté míry dovolit. Naše vláda se sice vysokého dluhu oprávněně bojí, ale neškrtá, ač je to naprosto nutné (spíše zvyšuje daně) a dluh – jako podíl na HDP – proto rok od roku o tři čtyři body narůstá. Evropská unie v tomto ohledu politiku nemá žádnou, dluhy přerozděluje, ale také vůbec neroste.

Je téměř banální říci, že se ekonomický růst růstem státních výdajů vytvořit nedá, i když v to keynesiánci už skoro osm desetiletí věří. Je třeba říci zcela jasně i to, že mezi ekonomy na celém světě neexistuje žádný vážný a váhu mající myšlenkový proud, který by zpochybňoval to, že je vysoký státní dluh dlouhodobě hrozbou a že je jeho vliv evidentně negativní.[4] Ekonomové však vedou spor o možném efektu zvýšení státních výdajů v krátkém období.

V odborné terminologii se jedná o spor o velikost tzv. multiplikátoru státních výdajů. Je-li jeho hodnota menší než jedna, státní výdaje růstu ubírají, je-li větší než jedna, může tomu být – krátkodobě – naopak. Nevím, co si o tom myslí naše vláda (a její ekonomové), ale naše nemalé, i když nerostoucí státní výdaje žádný růst evidentně nevyvolávají. Že by u nás budoucí zvětšování státních výdajů – cestou zvyšování deficitu státního rozpočtu – mělo vyvolat ekonomický růst, není vůbec jasné. Tzv. „crowding-out“ efekt a celková ztráta jakéhokoli „animal spirit“ mohou působit opačným směrem, a to ještě silněji.

Je zřejmé, že v realitě žádná příznivá volba mezi škrty a růstem neexistuje. Současně je třeba opakovat, že ani škrty samy o sobě k růstu nevedou. Ostatně stejně jako antiškrty. K ekonomickému růstu je třeba něco jiného než manipulace státními výdaji (a dluhem). K růstu jsou třeba zásadní – jak ve své hantýrce ekonomové, pro neekonomy poněkud nejasně, říkají – strukturální reformy, či srozumitelněji hluboké systémové změny. To se, na straně jedné, dobře říká, ale hůře provádí, na straně druhé, ani tyto změny nemohou vést k okamžitému nastartování růstu. Začít se s nimi však mělo již včera.[5]

Diskutovat o nich by bylo tématem na jinou debatu.

Václav Klaus, druhá část vystoupení na setkání absolventů VŠE, Vysoká škola ekonomická, Praha, 18. května 2013

[1] Posledním mým textem k této problematice je kapitola 13 mé knihy „My, Evropa a svět“, Fragment, Praha, únor 2013.

[2] Dvouciferné tempo růstu exportu jsme mívali do krize, tedy do poloviny roku 2008. Pak se vrátil v letech 2010 a 2011, ale na jaře 2012 přešel k jednocifernému růstu a od prosince 2012 nastal pokles. V březnu 2013 došlo dokonce k poklesu našeho exportu o 7,1 %. Pokles exportu do zemí EU byl ještě rychlejší, o 7,8 %.

[3] Pokus o vystižení specifiky BRIC zemí je naznačen v mém textu „Evropa, její problémy a Rusko ve 21. století“, Newsletter IVK, duben, 2013.

[4] Velmi přesně to ukazuje dnešní světová diskuse nad prací dvojice Rogoff-Reinhartová, kteří se snažili – a je evidentní, že chybně – nalézt nějakou hranici, do které dluh nevadí. Reinhart, C. M., Rogoff, K. S.: Growth in a Time of Debt. NBER Working Paper č. 15639, National Bureau of Economic Research, leden 2010.

[5] Je třeba zdůraznit, že hluboké systémové změny nejsou reformami, nejsou pouhou změnou hospodářské politiky. Vyžadují změnu veškerého uvažování. Změnu atmosféry, změnu politickou, nikoli technickou, či technicko-administrativní. Nejde o změnu ekonomického managementu, jde o změnu ideologie. Velmi podobně – pro Velkou Británii – argumentuje Tim Morgan ve svém textu The quest for change and renewal, Centre for Policy Studies, Londýn, červen 2012.

Jo, bude to ňákej vůl,

Jo, bude to ňákej vůl, studoval filosofii, ještě k tomu v USA, kdyby šel na komíny do Čech, moh se naučit sřli a cizí jazyky...to patří pod Kajana, Ne 9:05

Copak, to měl Havel taky. Ale

Copak, to měl Havel taky. Ale mnohé vysvětluje ten dědek z jižní Moravy, jestli koštoval už od ranného mládí, mohlo se to podepsat i na vnukovi..

Kajane, máte doma zouvák?

Kajane, máte doma zouvák?

Na teorii spontánních řádů

Na teorii spontánních řádů ale nic tak složitého není, pane Janyško.

Moc se prožíváte Kajane.

Moc se prožíváte Kajane. Spontánní řády jsou skutečně poměrně jasné a obecně srozumitelné systémy.

No právě a přesně právě proto

No právě a přesně právě proto je teorie spontánních řádů už dostatečně známa všem.

Musíte asi začít vysvětlovat něco jiného, teorii spontánních řádů tz po Vaší masáži zná opravdu každý.

Jestli něco slyšíte Kajane,

Jestli něco slyšíte Kajane, pak to opravdu nejsem já, ale asi mě pletete s paní Janyškovou a pokud se Vám nelíbí, co mluví, musíte si nejdřív v teorii spontánních řádů promrskat napřed své vlastní rodinné příslušníky a pak až nás ostatní, to za prvé a za druhé, tímto příspěvkem jste právě popřel to, co jste sám napsal před slabou čtvrthodinkou.

pane exprezidente, jak byste

pane exprezidente, jak byste naložil s tímto názorem :
Americký ekonom Murray Rothbard:
Kdyby byly přesně dodržovány zákony, ani na jednom newyorském staveništi by nešlo pokračovat v práci. V mnoha zemích by bez korupce, která anuluje vládní zákazy, daně a nařízení, prakticky zmizel veškerý průmysl a obchod. Řešením proto není odsoudit korupci a zdvojnásobit opatření proti ní, řešením je zlikvidovat ochromující vládní politiku a zákony, které činí korupci nezbytnou.

PS. tady totiž všichni pořád kvičí něco o korupci, a jen pár rozumných jim oponuje, že je to jen běžná součást našeho života.......díky za odpověď, vaše Sally.

Cely prispevek (a mnoho

Cely prispevek (a mnoho dalsich-vcetne polemiky o privatizaci) ukazuje, ze VK na pozicich keynesianstvi nestoji. Je smesne, jak se pinozite vybrat jednu vicerozmerne interpertovatelnou vetu a na ni cele toto dokazujete a zaroven si nevsimate pasazi "o mene statu" ci "o vire ve statni intervence". Ta nenavist ke Klausovi opravdu zatemnuje mysl.

Nestoji, ale neopomene se

Nestoji, ale neopomene se otrit o vladu.

To ale neni k tomu so psal

To ale neni k tomu so psal sachista o priklonu ke keynesianstvi, kdyz cely clanek je jednoznacne antikeynesiansky. Klaus se otira o vladu uz dele, vlada neni nekritizovatelna, napriklad kroky ministra zdravotnictvi jsou jednoznacne neco, proti cemu Klaus vzdy byl.
Ja osobne bych byl smirlivejsi k vlade nez on, myslim si, ze je to dobra vlada...

Tak tak, taky jsem si

Tak tak, taky jsem si rikal...

To není možné, Klaus si

To není možné, Klaus si všiml, že postupujeme pomaleji než srovnatelné země. Kajane, to musí být omyl, tvůj guru je v rozporu se sřli, které říká, že ... jak to říkáš Kajane? ... že si vedeme mistrovsky a jsme na špici světa ..
Kajane, tak mi to, ty voe, vysvětli, a pěkně rychle, nebo ti ty žvásty o tvé mimořádné genialitě a vhledu do kompostu už fakt přestanu věřit. Buď seš blbej ty nebo Klaus, tak jak je to?

Myslím, že hovoří víceméně o

Myslím, že hovoří víceméně o směru, kterým se to už pomalu začíná přesunovat. Všeobecná aktivita zaměřená na maximalizaci zisku se ukazuje jako něco, co nemůže fungovat trvale. Výrobní provozy se pomalu začínají přesouvat zase tam, kde je dražší pracovní síla, ale kde potřebujou právě těm dražším dělníkům dát vydělat, aby u nich měl kdo utrácet. A takovými prvoplánovými myšlenkami se dnes dělá všechno. Chybí hlubší promyšlení problémů. Každý něco zmastí a potom se vymlouvá na jiné.

Tento týden Benda v TV plakal, že do druhého pilíře nevstoupilo tolik lidí, kolik si ODSáci přáli, žeprý proto, protože to socialisti chtějí zrušit. Chyba, Bendo. Kdybyste prosadili druhý pilíř tak, aby měl úspěch, socialisti by si nedovolili ho zrušit. Jenomže když se snažíte nalákat lidi na to, že jim vzroste důchodový odvod o dvě procenta (a čistá výplata bude až dokonce života o tyto peníze menší, protože se z toho nedá vystoupit), tak není divu, že do toho vlezou jenom nemyslící bulíci, kteří se nechají přesvědčit o výhodnosti. Lidi většinou potřebují více peněz ve svém aktivním věku, protože se starají o rodiny. Navíc ještě s vyhlídkou, že je o ty úspory nějaká z příštích vlád připraví.

Ke druhému odstavci bych se

Ke druhému odstavci bych se Jurasi rád dotázal, jaký by Benda(?) měl prosadit úspěšnější 2. pilíř, když všude na světě, kde je uplatněn, spočívá ve spoření po dobu produktivního věku pro čerpání v penzi. ČR zvolila příslušný zvýhodňovací parametr na 3 %, v bohatších státech je toto zvýhodnění o trochu vyšší. I tak levice kvičí a vše torpeduje prohlášením o zrušení tohoto dobrovolného systému.
Jinak je patrné, že stále nevíte která bije, takže nemyslícím bulíkem není ten, co si bude na penzijní (dědičný) osobní zdroj šetřit, protože získá od státu 3 % navíc. Jaký "důchodový odvod vzroste o 2 % a výplata bude až do konce života o tyto peníze menší?" Každý může pochopitelně si spořit individuálně, ale od státu nezíská oněch dnešním odhadem 120.000 Kč. Také si může nešetřit nic a pobírat důchod v rozsahu nižším, než je dnešní úroveň.
Že je nábor občanů do 2.pilíře nízký je skutečně způsobeno pouze likvidační vyhrůžkou ČSSD o budoucím zrušení, asi podobně, jak se zpochybňovala kupónová privatizace do té doby, než ti chytřejší začali nabízet desetinásobek na knížku, dokonce ač 20000 za tisícovku. Doslova přes noc pár tisícovek zájemců vzrostlo tehdy na 8 mil.

Termínem čistá výplata jsem

Termínem čistá výplata jsem myslel čistou mzdu. Ta bude právě o 2% z hrubé nižší až do důchodu (což pro mou generaci taky možná znamená do konce života).

Pořád opakujete stejný blud.

Pořád opakujete stejný blud. Co kdybyste si konečně přečetl správnou informaci? Zatímco s prvním pilířem člověk odvádí z hrubé mzdy 28% na důchod, s druhým pilířem odvede 30%. Opakovaně Vám dávám odkaz, kde se to píše:
http://duchodovareforma.mpsv.cz/cs/72

Kopíruji vysvětlující odstavec:
"Podpisem smlouvy o důchodovém spoření se účastník zaváže k tomu, že po zbytek jeho výdělečné činnosti až do přiznání starobního důchodu ze základního důchodového pojištění bude část jeho pojistného odváděna na jeho individuální účet u penzijní společnosti. Tato část představuje 3 procentní body z celkové sazby pojistného, která je 28 %. Současně se zaváže, že po uvedenou dobu, bude platit zvýšenou sazbu pojistného, a to o dodatečné 2 procentní body, které budou rovněž převáděny na jeho individuální účet u penzijní společnosti. Celkový odvod pojistného na důchodové pojištění tak bude 30 % vyměřovacího základu (21,5 % zaměstnavatel, 8,5 % zaměstnanec), z toho 25 % na základní důchodové pojištění a 5 % na důchodové spoření."

Jenže Jurasi nikdo 5 %

Jenže Jurasi nikdo 5 % neodvede, jen si je uloží na svoje konto. Vy když si něco spoříte pokládáte to za odvod? Jinak končím, ztráta času.

Jste osel. Umanutý osel

Jste osel. Umanutý osel neschopný přiznat chybu. Osel se kterým nemá cenu se bavit.

Vážený Gardnesi, patrně se

Vážený Gardnesi,

patrně se hluboce, ale skutečně hluboce mýlíte. Důchodce v II. pilíři nezíská od státu 3% navíc. Stát pouze převede 3% z toho co důchodce zaplatil do důchodového pojištění na konto fondu. Česky se tomu říká Op-out. Stát nikomu nic nedá, protože nemá. Všechno prošustroval.

S pozdravem.

BTW: Již jste vstoupil do II. pilíře? Jaký Vám zaručili důchod?

Máte pravdu, můj omyl

Máte pravdu, můj omyl spočíval v domnění, že "státní" důchod zůstane stejný i při vstupu do 2.pilíře. Doufám, že jsem nikoho nepřesvědčil ke vstupu do 2.pilíře.

Je to osel. Omlouvám se, mám

Je to osel. Omlouvám se, mám trochu virózu - možná jsem to už psal ;-)

Asi jste se o věc pane Hrbku

Asi jste se o věc pane Hrbku nijak nezajímal, jelikož se Vás záležitost, stejně jako mě, netýká. Když se Vám zvýší čistá mzda o 3 % (z 28 % odvod na 25%) a tato částka navýšená o 2 % z vlastních zdrojů na celkových 5% se převede na Váš důchodový zdroj budete mít navíc zjednodušeně o ta 3 % více, než ti, kteří 2.pilíř nebudou mít, tj. x 12 měsíců x 25 let.

Jste osel, nechápete a ještě

Jste osel, nechápete a ještě neustále plivete. Až zase budete plakat, že vám nevalorizovali důchody ve výši, v jaké vám to slíbili, vzpomeňte si na mě, který vás platí a sám přitom asi nedostane nic, osle.

A doufám, že zaregistrujete, že jsem vám začal důsledně psát malé v. Vždycky, když jsem s vámi měl nějaký problém, psal jste jedůvky o mojí umanuté neschopnosti přiznat chybu a podobné píčoviny. Proti podobným hnusům se nedá bránit, vždycky zůstala jen pachuť. Pohár přetekl, vy gardnesi. Asi jste to u mne totálně projel.

"Státní" důchod budete mít

"Státní" důchod budete mít stejný, bez ohledu, zda jste vstoupil do 2.pilíře, protože jde o zdroje průběžné a nikoliv osobní a výpočet důchodu se nemění. Proto také třeba s financemi Maďarska zamlel tamní 2.pilíř, když jejich zvýhodnění činilo 8 %.

Pár doporučení pro

Pár doporučení pro p.Gardnese:
1) Hoďte na sebe síť.
2) Naučte se počítat.
3) Naučte se číst.
4) Přečtěte si něco o těch "zreformovanejch" důchodech.
5) Krok (4) opakujte cca desetkrát, dokud aspoň něco nepochopíte. ////

Dal jsem na Vaši radu pane

Dal jsem na Vaši radu pane Kocourku pokud jde o b. 4 a zjistil jsem, že jsem se opravdu mystifikoval, že i při vstupu do 2.pilíře zůstane státní důchod stejný. Protože nezůstane, pak 2. pilíř opravdu není vhodný při nižších mzdách. V materiálu, ze kterého jsem čerpal tato okolnost nebyla uvedena. Tím se omlouvám z chybného závěru.

V tom případě beru zpět

V tom případě beru zpět agresivní příspěvek. ////

Proto je potreba vice statu a

Proto je potreba vice statu a statni kontroly, to je jasne.

Hlavni ucetni virtually

Když ani přední ekonomové

Když ani přední ekonomové virtually nepochopí princip penzijní reformy, tak to ta vláda, skutečně podala mizerně...

Já je moc nesleduju, 2% sem -

Já je moc nesleduju, 2% sem - tam, ale hlavní bude aby pevně stál! /ten pilíř/ A to myslím, že ta vynikající vláda s vynikajícími výsledky a vzájemnými vztahy uvnitř, už dokázala, dokazuje a dokazovati bude.
V čele s Chudáčkem a Účetním! Myslím, že jsme pro EU velkým přínosem!

Na druhou stranu ale jak jsem

Na druhou stranu ale jak jsem předevčírem hledal, tak na internetu je spousta matoucích článků, které to podávají jako Gardnes. Člověk se nemůže divit, že na to tolik lidí naletělo.

A když ani ta hubálkova

A když ani ta hubálkova konstanta nenaplnila druhý pilíř, tak je to fakt zlý.

No jo, našlo se málo blbců -

No jo, našlo se málo blbců - to je fakt zlý. Druhý pilíř vem čert, ale kdo bude toho Nečase volit? ////

Myslím, že VK pochopil, že už

Myslím, že VK pochopil, že už dál nejde jet v té stejné koleji kterou i on pomáhal vyjet ještě v době, kdy většina z lidí včetně všech nás neviděla, kam to povede. Nyní je cíl zřejmější a VK si toho všiml a samozřejmě to podporuje.

Ne socioinženýrské řešení,

Ne socioinženýrské řešení, ale začít se přeorientovát z uvažování "jak to co nejefektivněji vyrobit" na "jak si zajistit odbyt". Efektivita výroby souvisí s cenou, za kterou jsme schopni něco vyrobit. Když něco vyrobí levná pracovní síla v nízké kvalitě, máme sice relativně levný výrobek, ten ale máme problémy prodat. Chudé oblasti si to nekoupí, v bohatých je příliš velká konkurence. Když se přestaneme řídit výhradně ziskem, a vrátíme výrobu do oblastí s dražší pracovní silou (nejlépe do vlastního regionu), budeme vyrábět dražší výrobky a zároveň je budeme dělat kvalitněji, posílíme tím ekonomicky i svoje vlastní trhy, kde získáme nějaký odbyt. Ty vztahy jsou navzájem provázané - já nejsu profesionální ekonom, takže mi možná spousta věcí uniká, ale myslím, že bychom se měli přeorientovat na podporu výrobců ruku v ruce s posilováním trhu. To znamená ulevit firmám, aby se jim snadněji zaměstnávalo české zaměstnance, snížit jim odvody, aby je nelákalo podnikat v cizině a vést účetnictví na bahamách, všeobecně snížit náklady. To se týká spotřebních daní, DPH i daní z příjmu a z podnikání. Tyto daně jsou navíc v současnosti veliké jenom proto, aby se jejich výnosem lepily rozpočty rozežraného státu, fungují však možná úplně opačně.

Jako byla v minulém období hlavní hesla "udržitelný rozvoj", "expanze", "růst" a kdykoliv nějaký podnik vykázal červená čísla, dělaly na něj dozorčí rady "ty ty ty", měl by se tento přístup změnit. Neříkám, že zisk a efektivita nejsou důležité atributy, ale neměly by být upřednostňovány před jinými, neméně důležitými. A měli bychom se naučit, že stagnace a pokles nejsou sprostá slova, že to je přirozené. Udržitelný trvalý růst je nesmysl.

Kerýho komárka myslíte? Toho

Kerýho komárka myslíte? Toho socialistu? Nevšiml jsem si, že by hlásal útlý stát a nízké daně. Nebo snad jednoho z bratrů novinářů?

Všichni jsou to socani.

Všichni jsou to socani.

Výtky proti způsobu správy

Výtky proti způsobu správy věcí veřejných, vládnutí, na úrovni EU i ČR, které tu VK předkládá, mi připadají velice závažné. Připadají mi tak velice závažné, že nechápu, jak může jejich předkladatel zůstat příznivcem tzv. demokracie. Jaká pro to mohou být vysvětlení? ////

1) VK ty výtky nemyslí vážně. ////
2) VK ty výtky myslí vážně, ale zná nějaké (snadné a rychlé?) řešení, které ale veřejnosti neprozradil. ////
3) VK ty výtky myslí vážně, nezná žádné použitelné řešení, ale je mu jedno, co se stane s ČR a s celou EU.
4) Text VK vůbec žádné výtky neobsahuje, jen já jsem to celé úplně špatně pochopil. ////

Odhaduji, že varianta (4) se tady na Virtually bude líbit. ////

K jednomu odstavci v

K jednomu odstavci v přednášce pana Profesora mám zásadní výhradu - vůbec nejde na kořen věci. Pokusím se to večer sesumírovat.

Ano, je bohužel přesvědčeným demokratem a ne-konservativcem. Plně s Vámi souhlasím, že historicky jsme v obdobné situaci, jako byla říše Římská na konci starověku. Zásadní změna systému řízení státu tehdy zachránila civilisaci na dalších pět set let.

To by musel, Kajane, číst

To by musel, Kajane, číst dílo F.A.Hayeka a rozumět mu, nejen o Hayekovi psát a mluvit...

Což platí i pro Vás, kolektivistický nacionalisto, bláznivý bloude, který chce organizaci naroubovat na spontánní řád lidské interakce.

:-)))

Uložit

Uložit