(Aneb o nebezpečně negativních projevech důsledků mediálního očkování po mnoha letech.)

Dnes a denně jsou různé ty in debaty a cool názory v médiích i mééédyjích & okolí přeplněny zcela nesmyslným, nelogickým, ale bohužel i přes to už dlouhodobě notoricky papouškovaným souslovím (a jakoby odborným pojmem) „veřejnoprávní média“. Při tom pro skutečné znalce a skutečné odborníky z oblasti mediálního práva je onen pojem spíš odporný, než odborný. A já osobně proti tomuhle nesmyslu v pojmosloví v media-prostoru tzv. postmoderního věku už od počátku jeho „vylíhnutí“ brojím, kudy chodím. Leč marně. Nakažlivost oné podivnosti je zcela bezbřehá, až „pandemická“ v tuzemáckých rozměrech. Kdekdo už se tím infikoval. A šíří se to – no asi jako mediální kovid. Při tom nějakou (natož pak účinnou, a zcela neškodnou) vakcinací proti blbosti toho druhu se nikdo nezabývá. Třebaže dotčený pseudo-termín používají například i mediální odborníci, novináři, politici, redaktoři, a dokonce i někteří právníci. Proč? Cui bono?

Pojem „veřejnoprávní média“, respektive pojmy veřejnoprávní televize, anebo veřejnoprávní rozhlas, či veřejnoprávní tisková kancelář, naše platná právní úprava nezná. Zmíněné pojmy nejsou obsaženy ani v platném zákoně o České televizi, ani v zákoně o Českém rozhlasu, ani v zákoně o České tiskové kanceláři. V uvedených zákonech je stanoveno, že jmenovaná média byla zřízena za účelem poskytování služby pro veřejnost – výslovně zde například cit.: „Česká televize poskytuje službu veřejnosti …“ a stejně, resp. obdobně je tomu i v případě obou dalších shora zmíněných médií, která tady zákonodárce právně koncipoval a ustanovil jakožto média, poskytující službu pro veřejnost v sektoru jejich mediální činnosti. Čili jde tu o média veřejné služby. Zákonodárce tedy systémově zcela správně (a v uvedených zákonech hned několikrát) terminologicky výslovně zdůraznil účel a náplň všech tří zmíněných médií jakožto službu, a to službu mediální – a nikoli jako službu právní (eventuálně tzv. „veřejnoprávní“, apod.). A v tom je dost podstatný rozdíl. Zejména pro uchopení a následně účelové, či jinak zavádějící použití zmíněných pojmů.        

Tak například – jakousi dlouhodobou nenápadně postupnou záměnou správného pojmu veřejná služba s nesprávným pojmem veřejnoprávní médium (televize, rozhlas, tisková kancelář) může docházet nejen ke zmatení těch pojmů samých (an sich), ale hlavně ke zmatení jejich významu, vnímání, účelu, společenské reflexe, takže i funkčnosti nejen zmíněných institutů, ale potažmo pak i zmíněných institucí (veřejné služby). Ani takové nebezpečí nelze podceňovat. Historicky známý je např. symbol zmatení jazyků při stavbě Babylonské věže, apod.

A kdo tu nyní s jistotou vyloučí, že ono zavádějící sousloví „veřejnoprávní médium“ by možná i leckomu mohlo vyhovovat, i v tom smyslu, že veřejnost začne vnímat vše, co se z dotčených médií do prostoru vypouští, je právní, že to je podle práva, v souladu s právem, na základě toho práva, anebo dokonce, že právě to – a jenom TO je to pravé právo – právo určené pro veřejnost – neboli (v tom pojetí) dogma, co ta veřejnost podle toho práva musí jako právo vnímat, a tudíž i přijmout za své, respektovat, dodržovat, atd. Přičemž by možná zároveň tomu leckomu mohlo vyhovovat např. také to, že by tím bylo potlačeno i bazální zadání, jako smysl, účel, poslání aj. nutné funkce těch médií, co mají ze zákona poskytovat onu kýženou službu pro veřejnost – jde tu v tom směru totiž primárně o službu veřejnosti. Což je možná právě to, co se tomu leckomu ani v daném případě (oné důležité, a čím dál důležitější) mediální sféry moc nehodí. A kdo to tu teď s jistotou vyloučí? Kdo tu teď s jistotou vyloučí, že ta záměna pojmů není účelová? Kdo tu teď s jistotou vyloučí, že tu kdosi ve svůj prospěch účelově zkouší obalamutit celou veřejnost? Dlouhodobě, celoplošně, mediálně, nenápadně, plíživě, podprahově, sémanticky, a podobně. A nota bene za její peníze (neboli právě za peníze té – cui bono? – obalamucované veřejnosti).   

Svým způsobem (a zdá se, že čím dál víc) jsou média určitou formou moci. Jak chutná moc? Inu, to je různé – jak komu, že. Kdo ví, pro někoho je to možná touha, fetiš, droga. Jak u koho, že? A kdo ví, pro někoho je možná ta moc i jeho nemoc. A být nemocný mocí … toť zajímavý obrat, zajímavá pozice. A určitě nepříliš záviděníhodná. Ani coby diagnóza, natož coby stav. A nota bene mediálně nakažlivý, pandemický, patologický.  

A další problém by mohly přinášet i nejrůznější mutace. V kódu naší novodobé národní historie a vlastenectví (už v mediálním věku) lze zcela jistě stavět na pilířích, jako byli tatíček Masaryk (zasloužil se o stát), hrdina Štefánik, i Baťa zakladatel. A z genomu toho druhu tu jasně vyplývá logická vazba, coby podmínka toho, aby to systémově fungovalo (což je axiom), i to, že kdo má ve svých rukou tu moc, tak ten musí nést přímo i tu svou osobní zodpovědnost (jak za výkon té své moci, tak za její společenské, resp. veřejné, a další podobné důsledky). My to známe – jak ta generace našich dědů, našich otců, tak i naše generace, tu reálnou zkušenost má. A víme i to, že ztráta oné vazby moc – odpovědnost může mít, a obvykle i mívá fatálně negativní důsledky pro celou společnost. A v oblasti médií veřejné služby – čili právě těch médií, co mají poskytovat službu veřejnosti – to může hrozit např. i tehdy, když tu moc nad těmi médii (ať už přímo, či nepřímo, ať už otevřeně, anebo latentně, apod.) převezme někdo, kdo tu odpovědnost za tu moc a její důsledky nemá, resp. ani mít nemůže. A nota bene zejména někdo (ať je to ten, nebo ten), kdo by si tu z těch médií veřejné služby rád udělal (podle těch svých představ) svá tzv. média veřejnoprávní. Čili dle platného práva taková tzv. „veřejnoprávní“ média neexistují. A média veřejné služby, která u nás existují (ze zákona), mají veřejnosti sloužit (podle zákona).