Pravý břeh

S ročním odstupem lze hodnotit širší aspekty policejní akce, která v červnu 2013 svrhla vládu Petra Nečase. Nejde jen o to, že dodnes nejsou známy věrohodné důkazy o závažné trestné činnosti, které by masivní nasazení 400 policistů ospravedlňovaly. Nejde ani jen o sérii nestandardních, dokonce nyní už prokazatelně nezákonných kroků, které provázejí vyšetřování od samého počátku. A to včetně průběžného dávkování úniků spekulací a odposlechů do médií, které vyvrcholily zveřejněním soukromých hovorů expremiéra těsně před eurovolbami. Údajně ve veřejném zájmu, ačkoli žádnou trestnou činnost neprokazují. Neméně důležitý je celkový politický kontext. Vznikají tak oprávněné otázky:

1. Komu tato operace nejvíce posloužila?
2. Měří se všem stejným metrem?
3. Přispěla tato akce ke zlepšení politických poměrů v zemi?

Nejvíce vydělala antipolitika

Na první otázku lze odpovědět snadno: Pád vlády nejvíce prospěl Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Této monstrakce využil prezident k mimořádně nestandardním politickým krokům, kdy nezopakoval analogické situace z doby vlád ČSSD. Tehdy prezident Václav Klaus dvakrát jmenoval po odstoupení premiéra jeho nástupce z řad ČSSD. Přestože existovalo 101 podpisů pravicové koalice, Miloš Zeman jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka bez konzultací s politickou reprezentací. V Poslanecké sněmovně dal jasně najevo, že svůj kabinet bude udržovat bez ohledu na výsledky hlasování o důvěře. S odkazem na vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, kterého si tehdy pozval na Hrad a který ho měl ujistit o ukončení vyšetřování kauzy v řádech týdnů s očekávanými závažnými zjištěními. To se ovšem dodnes nestalo. To, že jeho projektovaný koncept vládnutí v předčasných volbách pohořel, je jen jedna jeho prohraná bitva, nikoli válka.

V předčasných volbách uspěl koncept antipolitických hnutí v čele s Andrejem Babišem. Majitel Agrofertu, který se politiky ostentativně štítí a stále dává najevo, jak je mu protivná, deklaruje „účtování se starými pořádky“. Shodně s Milošem Zemanem se dnes nejvýrazněji pohoršuje nad tím, co se dříve dělo v politice. Není náhoda, že k sobě politicky inklinují. Nejvíce vytěžili z politické změny a vytvářejí dnes nevyzpytatelný mocenský dvojblok. Projevilo se to už prezidentovým obcházením lustračního zákona, což je polistopadová anomálie, předznamenávající „nové politické poměry“. Naposledy spolu předvedli úsměvné divadélko na Hradě se snížením státního dluhu o 1 milión korun z prezidentského fondu, ačkoli výdaje na prezidentskou kancelář v příštím roce stoupnou o 15 milionů.

Neměří se stejným metrem

O co více je veřejnost průběžně zahlcována nedoloženými a často lživými spekulacemi o kauze vedoucí k pádu pravicové vlády, aniž by byla prokázána jakákoli škoda státu či korupce, o to méně olomoucké vrchní státní zastupitelství v čele s Ivo Ištvanem informuje o jiné kauze, kterou má na starosti, Mostecké uhelné. Podle nepravomocného rozhodnutí švýcarského soudu při ní Česká republika utrpěla miliardové škody. Už dříve média informovala, že při tom byly zaznamenány převody finančních toků na účty některých exponentů ČSSD. Tato privatizace proběhla za vlády Miloše Zemana. Tento nepoměr dosud zjištěné trestní podstaty a medializace obou kauz vyvolává důvodné pochybnosti, že se neměří stejným metrem.

Pokud dnes moralizuje Andrej Babiš, nabízí se v této souvislosti pohled na jeho působení v době vlád ČSSD.

Je možné vytvářet fantaskní právní konstrukce o „sabotáži proti státu“ údajným dosazováním spřízněných osob do státní správy, které se nakonec neuskutečnilo. Nelze však zároveň nevidět například dosazení ředitele Lovochemie spadající pod Agrofert, Pavla Švarce za Zemanovy vlády do funkce ředitele Unipetrolu, který byl následně privatizován do Babišových rukou. I když nakonec neúspěšně. Případem Unipetrol se později zabývala krakovská prokuratura. Ze zprávy vyšetřovací komise polského parlamentu vyplývá, že česká vláda mohla za Unipetrol dostat o 5,3 miliardy korun více, než zaplatil polský koncern PKN Orlen. „Vliv Agrofertu musel být obrovský, když dokázal přimět českou vládu, aby odmítla nabídku, která byla o 40 procent vyšší než nabídka PKN Orlen,“ uvádí se ve zprávě citované i v českých v médiích.

Je možné pranýřovat politické obchody a „trafiky“, ale nelze nevidět paralely s masivní akvizicí Agrofertu do vlády a významných pozic státních institucí. Těžko si lze představit flagrantnější střet zájmů. Z nedávné doby je i slib Bohuslava Sobotky, že vedení ČSSD sežene „trafiky“ těm poslancům, kteří se nedostanou do Poslanecké sněmovny za to, když budou hlasovat pro rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Je možné pohoršovat se nad kontakty s Ivo Rittigem minimálně z etického hlediska, nelze však zároveň nevidět jeho přiznanou patnáctiletou známost s Andrejem Babišem. U někoho tyto kontakty vadí, u někoho jsou velkoryse přehlíženy.

„Nové politické poměry“ nejsou lepší

Samozřejmě je možné kritizovat chyby minulých vlád, nikdo není bez chyby. Bylo by ale dříve myslitelné, aby předseda jakékoli politické strany a člen vlády vlastnil významnou firmu mající příjem i z veřejných peněz? Co by asi dělaly protikorupční a občanské iniciativy, kdyby někdo takový navíc koupil vlivná média? Nesvolávaly by demonstrace na Václavském náměstí? Ticho dříve velmi hlasité „protikorupční fronty“ je v těchto souvislostech velmi podezřelé.

Jak už psal bývalý komentátor MF DNES Martin Komárek v září 2011, než „prozřel“: „Prý se tu krade po miliardách. Začalo to v roce 2006. Mohou za to prý Topolánek, Bém, Dalík, Řebíček, Roman. Sám Babiš má ale ruce minimálně stejně špinavé… Náš bohatec vlastně říká: Bez korupce se tu nedá uzavřít takřka žádný obchod. Sám však uzavírá obchody za stamiliony. Je on taková výjimka, nebo taky občas dá těm, co rádi berou – tedy, jak říká, politikům, soudcům a policii?“

Slogan, že bude líp, platí jen částečně. Jak pro koho. Zatím určitě ne pro veřejné rozpočty a pro uplatňování veřejného zájmu stejným metrem.