Šestadvacetiletá Marija učí na jekatěrinburgské univerzitě management. Nyní však dostala v práci půlroční volno, momentálně je v Českých Budějovicích, pečuje o nemocnou maminku a shání peníze na její léčbu. Už prodala byt a auto. Paní Taťjana se dostala do těžké situace nikoliv vlastní vinou a je důkazem toho, jak střední vrstva se může až neuvěřitelnou souhrou okolností dostat do problémů. Ona v Rusku pracuje jako vedoucí nějakého oddělení v továrně na radiotechniku. Nepatří sice k nejbohatším, ale ani k nejchudším a dovolenou v zahraničí si občas dovolit může. Takže si s cestovní kanceláří vyrazila do Prahy a nezapomněla ani na cestovní pojištění.

Jenomže nastal nečekaný problém! Maximální vyplacená pojistná suma mohla být 25 tisíc euro, v přepočtu 675 tisíc korun, které ruská pojišťovna sice zaplatila, jenomže léčení už stálo přes milion korun. Jelikož paní Táťjana bude v nemocnici zřejmě další čtyři měsíce, tato částka ještě výrazně naroste a její rodina už zaplatila přes tři sta tisíc korun ze svého. Dcery jsou bez otce, mají ještě babičku, která už obětovala na léčení své dcery všechny úspory.

Jednapadesátiletá paní je po dvou těžkých operacích a čeští i ruští lékaři její převoz do Ruska nyní nedoporučují. V Jekatěrinburgu je sice celkem kvalitní oblastní nemocnice, nicméně jak Marija uvedla, pro lidi s mozkovou mrtvicí u nich prakticky neexistuje rehabilitace, prostě člověka pustí z nemocnice, dál se o něj nestarají, a tak by chtěla, aby maminka mohla rehabilitovat u nás.

Marija je nesmírně silná a statečná mladá žena, které moc fandím. Každý den je od osmi od rána do devíti hodin večer u své maminky, pomáhá ji najíst se, a hlavně ji povzbuzuje psychicky, protože paní Taťjana pobyt v nemocnici těžce snáší a nejraději by se okamžitě vrátila domů.

I v tomto smutném příběhu se však objevilo mnoho světla. Marija u nás narazila až na neuvěřitelné moc hodných lidi. Pochvaluje si hlavně lékaře a zdravotníky z českobudějovické nemocnice, kteří její mamince poskytli špičkovou péči, a děkuje jim za skvělý profesionální a lidský přístup, dále chválí českého konzula v Jekatěrinburgu, který jí a její sestře rychle vystavil česká víza, dále děkuje pracovnicím Poradny pro cizince českobudějovické Diecézní charity, které pomohly vyřídit nové vízum pro její maminku a provázejí ji na úřední jednání a rovněž imigrační službě českobudějovické cizinecké policie za rychlé vyřízení maminčina víza. I majitelka penzionu, kde Marija nyní žije, ji ubytovala za velmi příznivou cenu. Až neskutečný téměř románový byl způsob, jak se ona dostala na katolickou Diecézní charitu. Jednou jela v Českých Budějovicích autobusem a do mobilu vykládala o tom, co se stalo mámě. Slyšela ji Ukrajinka Naděžda, která umí rusky, řekla jí o Poradně pro cizince a zavedla ji tam.  

V péči o mámu se střídá se svoji mladší teprve sedmnáctiletou sestrou Julii. V Rusku má přítele, který pracuje jako novinář a v lednu ho potkala smutná událost, na rakovinu mu umřela máma, prakticky ve stejné době, kdy Mariji potkalo neštěstí s mámou. Už proto jí přeji, aby se její maminka co nejdříve uzdravila a Mariji se sestrou pak hodně síly, které budou obě ještě potřebovat.

Kdo by chtěl nějakým způsobem Mariji a její sestře pomoci, může se obrátit na Poradnu pro cizince českobudějovické Diecézní charity, www.dchcb.cz.