Revue Politika 5/2014

Výraznější úspěch krajní pravice ve volbách do EP je nepravděpodobný

„Zisky si připíší pouze ty krajně pravicové strany, jejichž postavení je dlouhodobě silné a jejichž země nebyly příliš postiženy hospodářskou krizí. Tedy etablované strany jako FPÖ (posthaiderovská Svobodomyslná strana Rakouska – pozn. autora) nebo Front National. Žádné nové strany, které vznikly díky krizi a byly by úspěšné, tu nejsou,“ tvrdí nizozemský politolog Cas Mudde v rozhovoru pro internetovou verzi rakouského deníku Der Standard.

Jediná strana, která je v tuto chvíli o něco silnější než před krizí, je podle Muddeho maďarský Jobbik. Rakouští populisté i francouzští národovci byli velmi silní již před vypuknutím krize. Již v březnu na toto téma Mudde publikoval studii „Krajní pravice a evropské volby“.

V očekávání krajně pravicového triumfu

Mudde uvádí, že podle různých vyjádření mediálního i politického mainstreamu by se zdálo, že rok 2014 bude rokem neodvratného triumfu „antievropských pravicových populistů“. List New York Times jen v průběhu prvních tří dnů tohoto roku zveřejnil dva názorové komentáře varující před vzestupem evropské krajní pravice. Před růstem popularity populistických stran varovali i předseda Evropské rady Herman van Rompuy, předseda Evropského parlamentu Martin Schulz nebo italský premiér Enrico Letta. Tématu vzestupu některých krajně pravicových stran a jejich orientace na Rusko jsme se na Revue politika již věnovali zde.

Obavy z krajní pravice vycházejí ze dvou předpokladů:

Hospodářská krize vede k vzestupu krajní pravice,

Krajní pravice ve volbách do Evropského parlamentu zaznamená velké vítězství.

První předpoklad považuje Mudde za chybný. Druhý pak za krajně nepravděpodobný. 

Terminologické zmatení

Zmatek do těchto úvah vnáší používání množství nejasně definovaných termínů, pod které lze zahrnout poměrně širokou skupinu stran a hnutí. Nejen označení krajní či radikální pravice, ale stále častěji i problematické a vágní pojmy jako pravicový nebo dokonce „antievropský“ populismus. Pod poslední zmíněný pojem jsou zahrnovány i strany jako Alternativa pro Německo, Praví Finové, UKIP, italské protikorupční a ekologické hnutí Beppeho Grilla nebo nizozemská Socialistická strana.

Mudde sám zastává tradiční rozdělení krajní pravice na radikální a extrémní pravici, kde první zmíněná neodmítá demokracii jako takovou, ale jen její liberální formu. Většinu významných evropských krajně pravicových stran lze zařadit do kategorie populistická krajní pravice, která v různém poměru kombinuje nativismus, populismus a autoritářství. Nativismus Mudde chápe jako nacionalismus kombinovaný s xenofobií, který se zasazuje o etnicky homogenní národní stát a etnicky cizorodé elementy chápe jako jeho ohrožení. Populismus rozděluje společnost na poctivý lid a zkorumpované elity; politiku chápe jako prosazování vůle první jmenované skupiny.

Typickým příkladem takové strany je francouzská Front National, z mladších stran pak Wildersova PVV nebo Dánská lidová strana. Extrémně pravicové strany jako německá NPD jsou obvykle nepříliš úspěšné. Výjimkou je řecký Zlatý úsvit.

Někteří komentátoři na pravý okraj politického spektra řadí i UKIP nebo Pravé Finy – strany, které nejsou nacionalistické a do této kategorie nepatří. Podobně jako rakouský Team Stronach nebo Forza Italia, které Mudde označuje jako neoliberální populisty.

Opravdu krize radikálům svědčí?

Mudde nesouhlasí s tezí, že ekonomická krize vede k vzestupu krajní pravice. Zejména bailouty sice znamenaly pro širokou veřejnost šokující poznání důsledků evropské integrace a krajní pravice stála v čele boje proti nim, nicméně zdaleka ne sama.

Důvodem, proč se tato teze rozšířila, je zřejmě silný příklad vzestupu Hitlerových nacistů po propuknutí Velké deprese. Autor však následně ukazuje, že šlo o velmi specifický případ. V letech 1920-1939 sice počet demokratických režimů v Evropě klesl z 24 na 11, ale jen Německo extremisté vyhráli v demokratických volbách. Navíc i zde se dostali k moci díky koalici s národními demokraty, které pak převálcovali.

Podobně v současné době jsou za vzorové příklady vydávány spíše výjimky. Tedy znovuzrození Front National po odchodu Jean-Marie Le Pena a nástupu jeho dcery Marine, která ji z vod blízkých pravicovému extremismu posunula na pozice pravicového populismu. V roce 2012 tak FN zaznamenala svůj nejlepší volební výsledek v prezidentských volbách od svého založení v osmdesátých letech a druhý nejlepší výsledek ve volbách parlamentních. Druhým medializovaným případem je pak vstup řeckého neonacistického hnutí Zlatý úsvit do parlamentu.

V deseti ze zemí evropské osmadvacítky však o existenci významnější krajně pravicové strany vůbec nelze hovořit. Čtyři z nich – Kypr, Irsko, Portugalsko a Španělsko – patří s Řeckem mezi „bailoutové“ země. Pouze v polovině z těchto osmnácti zemí zaznamenala krajní pravice v letech 2005-2013 nárůst volebních zisků. V Belgii, Itálii, Rumunsko a na Slovensku zisk krajně pravicových stran naopak klesl.

Jen ve čtyřech případech šlo o nárůst překračující pět procentních bodů. A sice v Rakousku 8,9 a ve Francii a 9,1 ve Francii. To jsou přitom země, jichž se krize příliš nedotkla a jejich radikální strany jsou dlouhodobě etablované. Navíc FPÖ zaznamenala šokující úspěch již v roce 1999, kdy získala téměř 27 % a vstoupila do vlády s lidovci. NF svého nejlepšího výsledku dosáhla v roce 1997. Tedy dávno před krizí.

Tezi nejvíce odpovídá příklad Lotyšska, které se však v médiích příliš nepropíralo. Tato země byla krizí významně postižena a tamní Národní aliance ve volbách v roce 2011 nejen zvýšila své zastoupení v parlamentu, ale jako menší koaliční partner vstoupila i do lotyšské vlády. Nicméně krize zde vrcholila již na přelomu let 2009 a2010 a v roce 2010 již došlo ke stabilizaci. Roku 2011 Lotyšsko zaznamenalo 5.5% nárůst HDP. Přesto strana uspěla.

Mudde tedy dochází k tomu, že krajní pravici se daří především v bohatých a ekonomicky stabilních zemích. Jde totiž většinou o postmaterialistické strany (podobně jako zelení), kterým se podle knihy Ronalda Ingleharta Tichá revoluce daří, pokud u některých skupin obyvatel převáží kulturní témata nad ekonomickými. V ekonomicky stabilním prostředí budou častější obavy z kriminality a imigrace než z inflace či nezaměstnanosti.

Minimální změna

Předpovědi výrazného zisku krajní pravice v eurovolbách vycházejí ze tří předpokladů. Kromě zpochybněné teze o nárůstu její popularity v důsledku krize je to předpoklad, že eurovolby jsou volbami druhého řádu, ve kterých si voliči troufnou více experimentovat, a že v posledních letech narůstá celospolečenská skepse vůči Evropské unii.

U voleb druhého řádu však záleží na jejich termínu. Pokud se konají uprostřed volebního období, vládní strany zaznamenávají významný propad a prosazují se protestní a antiestablishmentové strany. Pokud se konají krátce po volbách prvního řádu, výsledek se výrazněji neliší. Toto načasování se bude lišit stát od státu a v konečném důsledku se tyto dva případy v celé EU vyrovnají. Vzhledem ke stále větší viditelnosti EU díky bailoutům a dalším záležitostem, navíc není jisté, zda půjde pro voliče i nadále o volby druhého řádu.

Pokud jde o nárůst euroskepse, ten vede k tomu, že stále více stran se vyjadřuje kriticky k některým aspektům integrace nebo k EU jako takové. V důsledku to znamená, že má krajní pravice v boji o euroskeptický hlas větší konkurenci.

Na základě analýzy volebních systémů jednotlivých zemí a výsledků krajně pravicových stran v parlamentních volbách Mudde počítá s jejich celkovým ziskem minimálně 34 křesel. Ta představují 4,4 % mandátů v EP. Při velkorysejší prognóze vycházející z volebních průzkumů, kde se FN pohybuje kolem 24 % a Wildersova PVV kolem 15 %, předpovídá krajní pravici celkový zisk 44 mandátů, tedy 5, 7 %. To znamená, že by krajní pravice mohla mít o sedm europoslanců více než nyní.

Pokud jde o všechny strany spadající pod zavádějící pojem „antiveropští populisté“, tedy vedle krajní pravice třeba i Alternativa pro Německo nebo UKIP, podle Muddeho lze očekávat nárůst zhruba o třicet poslanců. Pokud mají tedy „antievropští populisté“ dnes 92 poslanců, po volbách by to mohlo být 122. To je stále jen 15 % všech europoslanců.

Sjednocená krajní pravice? YEAH!

Ačkoliv by krajní pravice mohla získat 44 mandátů, automaticky to neznamená, že vznikne frakce 44 poslanců. Krajně pravicové síly byly v Evropském parlamentu vždy poměrně roztříštěné a velmi lehce se dokázaly rozhádat. Po posledních volbách zanikla v krajně pravicová frakce Svaz pro Evropu národů, když neměla dostatečný počet poslanců a národních stran, aby mohla pokračovat.

Italská Liga severu, slovenská SNS a Dánská lidová strana se tak pragmaticky spojily s UKIP Nigela Farage, jejíž dosavadní skupina Nezávislost/Demokracie rovněž nesplňovala podmínky, v nově vzniklé frakci Evropa svobody a demokracie. PVV, Front National, FPÖ, Vlámský zájem, Jobbik nebo neofašistická Strana velkého Rumunska dnes stojí mimo frakce a jejich poslanci jsou toto volební období nezařazení.

Na začátku dubna se přitom ve Vídni setkali zástupci mládežnických organizací FPÖ, Front National, Vlámského zájmu a Švédských demokratů, aby zde založili Mladou evropskou alianci pro naději (Young European Alliance for Hope – YEAH), což by mohl být určitý zárodek budoucí spolupráce těchto stran.

Geert Wilders a Marine Le Penová již dříve uzavřeli dohody, které podle Muddeho znamenají, že vznik poslanecké frakce v čele s Front National je téměř jistý. Pro vznik frakce bude třeba 25 členů ze sedmi zemí. Kolem dvaceti jich zajistí Francouzi, kteří tak budou ve frakci naprosto dominantní.