konzervativnilisty.cz

Ne, nejsem defétista. Přesto ale nemůžu popřít, že vítězství hnutí ANO 2011 v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny je docela pravděpodobné. Položme si nejprve otázku, co bude, když k tomu skutečně dojde. A zkusme od toho odvodit, jak se volebně zachovat, aby nedošlo k tomu nejhoršímu.

Nejprve však několik poznámek. Samozřejmě, není vítězství jako vítězství: velmi záleží na celkovém výsledku voleb. To je triviální poznatek. Dále, hlásím se k přesvědčení, že Andrej Babiš je fatálním ohrožením vlády zákona a rovnosti před ním, přičemž zachování vlády zákona (resp. zastavení jejího oslabování a naopak nástup k jejímu opětovnému upevňování...) je životním zájmem České republiky, celého našeho společenství. Důvody, pro které si to myslím, zde nebudu vypočítávat – opakoval bych, co řekli mnozí jiní, většinou dostatečně srozumitelně. Kromě toho, souhlasím (mimo jiné) s Bohumilem Doležalem, když popisuje začátek normalisace: na řadě míst zůstávali, nebo na ně nastupovali lidé s argumentem, že když to nebudou oni, obsadí tyto posice lidé ještě mnohem horší... Se železnou pravidelností se pak dělo to, že tito „zachránci“ se stali stejně špatnými, jako by byli ti, před kterými přišli příslušné instituce a posice v nich „zachránit“. Tak se to má i dnes s případnými úvahami nad vstupem do vlády s Andrejem Babišem. Ta zdůvodnění si, myslím, dokáže každý představit. Jedno za všechny: aby nebyli ve vládě komunisté, tak do té vlády „musíme“ my. Nemusíte. Ovšemže vláda složená (kupříkladu) z ANO, KSČM a SPD Tomia Okamury představuje cosi obtížně přijatelného. Na druhé straně, realistickou cestou, jak tomu zabránit, není vstoupit do té vlády místo někoho z nich a pak se po celé období nechat vydírat – a dělat tedy v zásadních věcech totéž, jen možná v poněkud voňavějším balení. Navíc, ta zmínka o „vydírání“ je v podstatě ještě docela lichotivá, neboť v takové straně se může snadno najít frakce, která do popsaného podniku půjde s chutí, přičemž právě tito lidé se nakonec takového „záchranného úkolu“ zhostí velmi ochotně – ty nebude třeba ani nijak nikam tlačit nějakým vydíráním (tím bude případně držen v šachu zbytek takové nešťastné strany).

A nyní tedy, co se může stát. Andrej Babiš se může stát premiérem, což znamená (mmj.) výjimečné postavení vzhledem k BIS. Příšerná vyhlídka. Hned vedle toho stojí, že hnutí ANO obsadí post ministra vnitra. O něco méně špatné by bylo, pokud by se nestalo ani jedno z toho, ale ANO by bylo „jen“ jednou z vládních stran – čili stav v zásadě platný po uplynulé volební období, byť třeba ve výše nastíněném odpudivém kabátě (což by ale znamenalo, že o premiéra a ministra vnitra se nějak podělí KSČM a SPD – jeden vážně neví, co si přát víc...). Co by však bylo vůbec nejhorší, kdyby ústavní většinu složily strany, které mají chuť pohnout se systémem jako takovým, tedy podstatně změnit ústavní pořádek. A že si na tohle Andrej Babiš brousí zuby, o tom vůbec nepochybuji (a lze to samozřejmě na jím presentovaných názorech dokumentovat). Podíváme-li se na malý okamžik do větší budounosti, nejbližší volby do Senátu by za takové situace nabyly na váze měrou nevyslovitelnou. Dodejme, že není až tak důležité, kterým špatným směrem chce ta která strana ústavní pořádek měnit, protože si v tom snadno vyjdou vstříc. Aby každá prosadila tu svou, ten kompromis mezi sebou prostě naleznou. K tomu je třeba hned dodat, že považuji na druhé straně za momentálně prakticky vyloučené, aby se v za pár dnů nově zvolené Poslanecké sněmovně našla dostatečná většina, která by podpořila vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance. Hnutí ANO 2011 by ústy svého vůdce dokonce přivítalo, kdyby se NATO proměnila z aliance obranné v „útočnou“. Já tedy jen nesměle odhaduji, co tím je vlastně míněno, ale jako výzva k opuštění tohoto svazku ze strany České republiky mi to tedy určitě nezní.

Odpovědí samozřejmě je, že jedině správné je tedy volit jen takovou stranu, která ústavní pořádek měnit rozhodně nechce (popř. navrhuje některá již přijatá narušení odstranit a vrátit Ústavu do původního stavu – taková však nekandiduje...). Přiznávám dále bez mučení, že nyní promlouvám proti svému vlastnímu dlouhodobému přesvědčení, ale dnes je třeba volit zároveň takovou stranu, která se do poslaneckých lavic skutečně dostane, neboť opakem se zvyšuje pravděpodobnost, že onu ústavní většinu složí nějaká ta odpudivá koalice, která náš ústavní pořádek rozvrátí. A, konečně, je třeba volit stranu, která nevstoupí do vlády s Andrejem Babišem, resp. s jeho politickou firmou ANO 2011 (což tedy jedno jest). Ostatně, oním „firemním“ přístupem je Andrej Babiš blíže pravému fašismu než kdokoli z těch, kteří jsou dnes u nás z takových tendencí osočováni...

Je na každém jednom voliči, aby zvážil, která strana nastíněným kritériím vyhovuje nejlépe a tu pak volil. Nečiním si nárok na jistotu mého vlastního určení této strany – daleko jistější jsem si v tom, že uvedená kritéria jsou stanovena správně. Nicméně, ať to dotáhnu do konce, pro mě (a pro Konzervativní stranu, spolu s Korunou Českou a Klubem angažovaných nestraníků, Viribus unitis) z toho vychází strana TOP09. A to navzdory tomu, že mi mé rozhodnutí tato strana vůbec neusnadnila, spíše naopak: nechala z kandidátek odejít konzervativce, pokud se jich rovnou nezbavila, za všechny jmenujme Daniela Korteho nebo Jitku Chalánkovou, ani náznakem nekoriguje postavy jako je Dominik Feri, navazuje spolupráci s nepřijatelným uskupením LES, jehož representantům bych nemohl pomáhat do poslaneckých lavic ani náhodou a pokud by někdo z nich byl na reálně volitelném místě, nemohl bych ve svém rozhodnutí volit TOP09 vytrvat. Vůbec to vypadá, že v této straně začíná levicově liberální frakce, která tam vždy byla nepřehlédnutelně přítomná, naprosto převažovat. Další vývoj této otázky bude velmi záviset na tom, kdo konkrétně za TOP09 v poslaneckých lavicích po těchto volbách usedne. Kromě toho je možno u TOP09 pozorovat jen obtížně pochopitelnou a únosnou míru nekritičnosti vůči téměř jakémukoli konání Evropské unie (tak se např. nedávno, konkrétně 18.9. v rozhovoru pro info.cz, i Miroslav Kalousek otřel o naše polské spojence, právě v duchu názorů presentovaných Bruselem...).

Nicméně tady a teď platí, že je to právě strana TOP09, která dlouhodobě, konsistentně a věrohodně vystupuje i koná tak, že vzbuzuje největší důvěru stran resistence vůči Andreji Babišovi a jeho politické firmě ANO 2011. Jasně si uvědomuje a správně pojmenovává rizika, kterým je dnes nutné čelit primárně a, přes všechnu výše zmíněnou kritiku, nemám důvod pochybovat o tom, že se bude ze všech sil stavět proti destrukci našeho ústavního pořádku. A to je pro mě nakonec rozhodující. Ať již v ostatních ohledech dopadnou volby a situace po nich jakkoli, je navýsost podstatné, aby právě v oněch fatálních otázkách zasedla v Poslanecké sněmovně proti revolučním silám oposice principiální. Bez ní by byl osud České republiky po nadcházejícím funkčním období Poslanecké sněmovny mnohem obtížnější – přitom dějiny ani náhodou nekončí.

Autor je předsedou Konzervativní strany