Zcela mimo realitu je hned první příklad, jak postupovala „vyčerpanost“ demokracie. Jako první příklad je uveden rozpad Občanského fóra a vznik ODS.  Trochu se při té „vyčerpanosti“, tentokrát novinářské, zapomíná na paralelní vznik Občanského hnutí.  To sice nemělo zdaleka takovou voličskou podporu jako ODS, nicméně pořádek dělá přátele.

Jako další příklad se uvádí „Sarajevský atentát“. Pokus sesadit Václava Klause z čela ODS v době, kdy pobýval v zahraničí, je spíše příznakem slabosti těch, kteří protiklausovské spiknutí zosnovali. Poté se „atentátníci“ sdružili v Unii svobody a v roce 2006 skončili za branami sněmovny.

Opoziční smlouva byla produktem své doby. Tehdejší sarajevští atentátníci prostě s Klausem za žádnou cenu jít nechtěli a vznikla de facto velká koalice ODS a ČSSD, v níž ČSSD držela vládní posty a ODS vládla ve sněmovně. Velká koalice se nyní opět chystá po volbách v Německu, že by to znamenalo „vyčerpání“ demokracie, tomu nevěří žádný tamní politolog. Voliči nějak rozdali karty a politici podle nich hrají.

Poté jsou jako známky „vyčerpanosti“ uváděny příklady premiérů ČSSD Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka a premiérů ODS Mirka Topolánka a Petra Nečase. Každý z těchto premiérů se ne zcela žádoucím způsobem „proslavil“, nicméně i premiéři „úředničtí“, jakým byli Josef Tošovský, Jan Fischer a nyní Jiří Rusnok, se také vyznamenali, spíše však nečinností než činností. A jak to tak bývá, ti, co nic nedělají, bývají velmi populární, o čemž svědčí postavení současného odborníka v čele vlády Jiřího Rusnoka na čele žebříčku popularity.

Nemám rád taková silná prohlášení ala Rupnik o „vyčerpané demokracii“. Je to póza, kterou velmi rádi uchopí lidé z médií a podobně jako iHned.cz posbírají „důkazy“ pro takové tvrzení.  Kromě toho, použití takového termínu jakoby předznamenávalo, že musí přijít něco jiného, když už se demokracie „vyčerpala“. Nabízí se logicky systém „silné ruky“, tj. diktatury, která nás ale sotva povede k lepšímu fungování demokracie. Pak tu máme naše bolševické pohrobky, kteří by nás zase rádi vrátili do ráje socialismu a pak například fantasty, vidící budoucnost v tak zvané přímé demokracii.

Podle mého mínění nám v současnosti nejvíce chybí věrohodní představitelé demokracie. Tady cítím jisté vakuum. Potřebujeme zřejmě nové tváře v tradičních stranách. Zatím spíše pozorujeme, že se nám ukazují nové tváře v nových stranách, které se koncentrují kolem ekonomicky silných osobností nebo které se seskupují kolem mediálně známých osobností. Tím se obcházejí tradiční strany, kde si svůj vzestup musí každý docela tvrdě odpracovat. Je přeci mnohem jednodušší založit novou stranu a pasovat se na jejího vůdce než si vůdčí postavení vydobýt v rámci již zavedené strany. Demokracie vyčerpaná není, vidím však kolem plno unavených a vyčerpaných  politiků.