Vyjádření KBS, jedenáct otázek kardinála Marca Oulleta a Bezákovy odpovědi
Žaloudek Petr

Tak jsem si to přečetl! Úterní vyjádření KBS a jedenáct otázek kardinála Marca Oulleta z vatikánské Kongregace pro biskupy s odpověďmi arcibiskupa Bezáka (jak to má k dispozici TA3, zveřejněno v sme.sk). V mysli mi rezonují dvě věci: Zvolenského „Bezákem jsme se očistili...“ a nesmírná pokora a duchovní hloubka arcibiskupa Bezáka.

Zvolenského výrok rozechvěl vibrace mého srdce a dal vzplanout hněvu nad neslýchanou opovážlivostí, pohrdáním a dehonestací Božího lidu. Za koho považuje Zvolenský sám sebe? Za koho považuje lid, jemuž má sloužit? Jestli se považuje za pánaboha a uzurpuje si právo soudit, jaký obraz boha si vybral? Toho, který trestá, moří a vraždí, anebo toho, o kterém Kristus řekl: „Kdo mě vidí, vidí i Otce?“ (Jan 14, 9)

 Zvolenského kolega v biskupské službě, emeritní vídeňský biskup Helmut Krätzl hovoří ve své předposlední knize Und suchen dein Angesicht o obrazech boha, v různých dobách tak odlišných a skandalózních, jak je církev během staletí prezentovala. Sama církev má vinu, že obraz, který o Bohu vytvářela, je deformovaný, falešný a nepravdivý, a není se proto čemu divit, že se dnešní lidé od církve odvracejí a raději volí cestu Kristus ano, ale církev ne: „Krize víry mnohých lidí má původ ve zkreslených božích obrazech, které jim byly předkládány. Církev stále více ztrácí na věrohodnosti, když na jedné straně hovoří o dobrém a milosrdném Bohu, ale na druhé straně není jeho obrazem. Moje osobní víra závisí na tom, ve kterém z těchto obrazů potkávám Boha...“ (s. 11 –12)

Církev způsobila v minulosti utrpení tolika křesťanům! Tolik jich posléze, po mnoha generacích, rehabilitovala a prohlásila za svaté.  Někdy to trvalo celá staletí. Neměli bychom se v důsledku těchto dějin, ze kterých bychom se měli učit, namísto vynášení soudů nechat strhnout Kristovou velkorysostí a láskou až do krajnosti? Zapomněl už snad pan Zvolenský, že Kristus se stal přítelem žebráků, prostitutek a hříšníků, všech těch, které společnost považovala za vyvrhele a spodinu? Možná by mu neškodilo na chvíli vytěsnit z hlavy představy o kardinálském purpuru a obléci se do smradlavého, potem a močí nasáklého oděvu bezdomovce, vžít se do toho, co pro takového člověka znamená „poselství Radostné zvěsti“. A možná právě to bude nejsvětlejším okamžikem jeho života, když si uvědomí jeho malichernost, nepodstatu všeho, co se navenek jeví jako velké a důležité, a bude se upřímně radovat, když pochopí, že nic, opravdu nic nedokáže udělat člověka tak šťastným jako vědomí,  že Bůh ho miluje...

Ta druhá věc – velikost a krása osobnosti Roberta Bezáka – by možná nebyla tak výrazná a nápadná, nebýt těch ponižujících, naivně trapných a  hloupých kardinálových otázek. Ani se mi nechce věřit, že kardinál, člověk, který bývá touto hodností korunovaný za svoje celoživotní zásluhy, je schopný formulovat takovéto otázky. Má tento člověk aspoň nějaké základní vzdělání? Učil ho někdy někdo, co znamenají slova slušnost, takt, pokora? Má už za sebou období masturbace, puberty, samostatného pokoje? A to už se vůbec neptám, jaké základy křesťanství absolvoval, kdo ho učil katechismus, jakou teologii studoval, kdo si dovolil vysvětit ho na kněze. Vždyť ten člověk vůbec není normální, když klade takovéto otázky. Ani si netroufám uvažovat, kdo další je členem kongregace pro biskupy, co všechno se rojí v hlavách těchto lidí. Vždyť to jsou metody středověké inkvizice, to je horší než komunistický totalitarismus. Otázku, jestli cosi takového má vůbec něco společného s Evangeliem, si už netroufám ani vyslovit.

Tak jsme se tedy dočkali. Odpovědi od hierarchů církve. Ach Bože, kam jsme se to jen na začátku 21. století dostali! Co jen jsme udělali z toho, co tvůj Syn nazval Radostným poselstvím?

Odpusť nám. Odpusť těm, kteří si myslí, že brání tvoje jméno, a přitom brání jen svoje vlastní jméno, svoje vlastní pozice a pohodlí, svoje vlastní představy o tvém poselství, o křesťanství. Imponovalo jim cosi, co možná s tvým Evangeliem opravdu jaksi souvisí. Ale co je to vlastně, co je nutí takto jednat? A co brzdí nás, kteří víme, že z nejvyšších úřadů církve přichází jen faleš a zloba, abychom povstali a řekli: „Dost! Vždyť i my čteme tvoje evangelium, i my máme svůj vlastní rozum, cit, svědomí, i my se chceme inspirovat tím, co jsi říkal, jak jsi žil. Dej nám, Pane, sílu povstat a říci rázné NE tomuto divadlu s tragickou hrou! Když si ho ti, kterým se líbí, chtějí hrát, nechť si ho sami pro sebe hrají – ale ať při tom nezneužívají tvoje jméno a nenutí nás sedět v divadelním sále jako diváci.“

Odpusť nám, Pane! Všem! Těm, pro které se hierarchický úřad v církvi stal jen úřadem moci, manipulace, smrtonosné deformace, kterým zlomil charakter a přetvořil je z pastýřů ve vlky, ale i nám, kteří znajíce tvoje poselství nejsme schopni povstat a vymanit se z toho uzavřeného kruhu, do kterého nás vhání strach, falešná představa o pokoře a poslušnosti, vlastní zbabělost a neschopnost vylézt z ulit pohodlnosti a mlčení. Dej nám sílu být svobodnými tak jak jsi byl svobodný i ty, a žít naplno svůj život k tomu, k čemu jsi nás povolal.

Uložit

Uložit